Augustové nástenky 
2017


Jessica Cromwell
21. Augusta

Jsem v Institutu ani ne tak dva týdny. Sama nevím co tady vlastně vůbec dělám, ale aspoň už nejsem v Idris. Tam jsem toho měla plný zuby, ale na druhou stránku jsem vždycky dokázala uzemnit koho se mi zachtělo, ale tady? Zatím ne. Nemám tady s nikým nějaké problémy, no až na toho Caleba - ten mě moc nemusí.
Hned jak jsme se viděli poprvé tak na mě koukal jak na blázna, fakt to nechápu, co je na mě jako tak špatnýho?
Stále přemýšlím nad různými věcmi, taky že co se dá tady jinýho dělat, než se utápět v myšlenkách, že?
Odfkrnu si a jdu si to směrem k posteli na kterou se následně svalím. Porad mě ten blb nechce pustit ven, asi protože si myslí jak jsem totálně pitomá, nebo já vážně nevím. Je to nefér! Jsem tady zavřená jako nějaký zvíře v kleci!
Nahlas si povzdychnu a rukou silně bouchnu do polštáře.
,,Proč zrovna já?!" Poradím se na posteli. Proč mě sem museli poslat? To si sakra na místo mě nemohli vybrat někoho jinýho?
Ruce si zakládám na hrudi a koukám někam do blba. Ještě do toho jsem tady furt sama, žádná společnost, skoro žádná komunikace nebo se na mě všichni zase dívají jako na nějakýho blázna.
Opravdu bych se nejraději vrátila do Idris! Ani nevím proč tady jsem. Proč mi nikdo nic neřekl?!
Mám chuť začít po všech ječet, ale vím, že mi to tady asi k ničemu nepomůže, a tak raději v poslední době už jen mlčím, protože ten Caleb vyhrožoval už s tím, že mě pošle zpátky do Idris.
Sice se mi nechce, ale zase musím uznat, že toho moc neumím a trénovat bych ještě měla. Ano, já vím jak otravné, ale třeba tak líp zapadnu a pak budu mít pokoj od všech.
Pomalu si zase leham. Chybí mi tady Theo, můj starší brácha. Jo, sice jsme vždycky hádali, ale teď mi ty hádky nějak chybí.
Začnou se mi hrnout slzy do očí. Nejraději bych teď odsaď utekla.


Logan Campbell
18. Augusta
"Co tě přivedlo do New Yorku." Zopakoval jsem si větu, kterou jsem nedávno zaslechl z úst té zvědavé lovkyně. Co mě sem vlastně přivedlo? Určitě ne touha po zlomeném srdci, kterého se mi zde dostalo. Nemůžu si dál lhát, zkrátka nemůžu. Za tu dobu, co jsem si myslel, že je Maya mrtvá... něco se změnilo. Něco se změnilo se mnou, s námi. Už k ní necítím to co dříve a neuvěřitelně se za to stydím, ale má to vůbec smysl? Dala mi jasně najevo, že mezi námi už nic nebude. Zhluboka jsem se nadechl, jelikož jsem nechtěl, aby se mé myšlenky ubíraly tímto směrem. Zrovna jsem se vrátil z práce, takže jsem byl stále výrazně cítit jako čína. Ten pach mi začíná lézt pořádně na mozek. Rozhodl jsem se tedy pro rychlou sprchu. Ale jak již to tak bývá, byla podstatně delší díky mé hlavě plné myšlenek, které jakoby ve sprše zesílily a draly se na povrch, žádaly vysvětlení. "Co mě přivedlo do New Yorku?" Zašeptal jsem ještě jednou ve sprše a podíval se na své zjizvené ruce, po kterých stékaly pramínky vody. Zavřel jsem oči a nechal vodu plynout po celém těle. Vím, proč jsem sem přišel. Proč jsem opustil prostředí své bývalé smečky, jež pro mě byla jako rodina. Zhluboka jsem se nadechl a pomyslel na to, na co už dlouho ne. Na svou pravou rodinu. Na medailon, ve kterém je obrázek pravděpodobně mé příbuzné. To všechno se mi vyrojilo v hlavě v ten jediný moment dlouhého nádechu. Uvolnil jsem cestu vzpomínkám, které mě k tomuto rozhodnutí pátrat po mé rodině původně vedly. Protrhla se ve mně hráz pocitů, které jsem dlouho popíral. Mezi prvními spolu s vodou vytekl strach, strach z mého nevlastního otce, strach, který mi vyryl až do masa. Strach, od kterého jsem si tak dlouho držel odstup. Ale ani nyní, kdy jsem ho opět pocítil v plné síle jsem se nebál, akorát mi dodal nové odhodlání. Vzedmula se ve mně odvaha pro mě neznámého měřítka. Věděl jsem, že to už nadále nesmím odkládat, musím začít doopravdy řádně pátrat. Jenže moje účely se změnily, už jsem nechtěl najít milující maminku a tatínka, jenž by na mě nikdy nevztáhl ruku a miloval mě celým svým srdcem. Ne, tihle rodiče, které jsem si vysnil v dětském domově by se mě nevzdali. Chtěl jsem je najít již pouze ze zvědavosti a touze po vnitřním klidu. Chtěl jsem zjistit, co je vedlo k tomu mě už jako miminko nechat samotného pod tou stupidní přezdívkou "sirotek." Nic jsem od nich nechtěl a ani chtít nebudu, jen potřebuji vědět, jak to bylo. Ani jsem si neuvědomil, že jsem při těchto úvahách zatnul ruce v pěsti. Musím se uklidnit. Sice by mě vztek nedonutil k přeměně, na to ji až moc dobře zvládám, ale nechci takový být. Nechci být někdo zatrpklý svou špatnou minulostí, kdo se naštve kdykoliv na ni jen pomyslí. Ne, takový nejsem a nebudu. Dokážu se na to povznést, jen to potřebuji nějak... uzavřít. Vylezl jsem ze sprchy a prodrbal si krátké vlasy ručníkem, takže jsem za chvíli odcházel k sobě do pokoje s rozcuchanými vlasy a ručníkem kolem pasu. Tam jsem na sebe hodil první kousky oblečení, které jsem našel a nebyly cítit mou prací a posadil se na postel. "Kde je?" Promluvil jsem nahlas sám k sobě a rozhlédl se po pokoji, jestli neuvidím onen medailon, který jsem dříve nosil neustále u sebe. V šuplíku. Vzpomněl jsem si a posunul se na posteli blíže k němu, abych se nemusel zvedat a mohl ho v klidu otevřít. "Zajímalo by mě, kolik je jí teď." Zamyslel jsem se nad věkem slečny na kresbě, když jsem medailon vytáhl a s cvaknutím otevřel. Musí být už podstatně starší než zde. Nebo se má adoptivní matka špatně starala o ten medailon, a proto vypadá tak omšele? Ne. Maminka byla pečlivá, ta paní už musí být stará. Zamyslel jsem se a třel prsty medailon, jako kdyby měl stejnou schopnost jako džinova lampa. Snad je ještě naživu. Povzdechl jsem si a sevřel ho v dlani. Neztrácej naději, Logane a najdi ji. Třeba tě pak dovede k pravým rodičům. Odhodlaně jsem vzhlédl, ale můj otravný vnitřní hlásek si neodpustil komentář- a co když nedovede? Maličko jsem sklesl, ale nezastavilo mě to. Je to mé jediné vodítko a já ho musím využít.


Grace Lengthorn
3. Augusta
Teprve pár dní uběhlo od schůze a mně to připadá jako věčnost. Nesmím na hlídky a tak jedinou náplní mého dne jsou tréninky. Od rána do večera vybíhám patra v institutu nahoru dolů, buším do pytlů, vrhám noži a snažím se dohnat všechny mezery, kvůli kterým mám hlídky zakázaný.

Běžím v parku už přes půl hodinu v kuse a stejně ten vztek ze sebe nemůžu dostat. Můj nejlepší přítel už není Alex, která odešla, nebo Troy. Je to kofein, ten mě teď drží vzhůru. Vůbec mě nezajímá, jak asi musím vypadat, i když to vím. Na rukou mám mozoly od hrazdy, pod očima kruhy, protože v noci nemůžu spát. Vypadám štíhlejší, ale to spíš jen ztrácím křivky na úkor fyzický síly. Jako kdyby na tom záleželo. Vedle Caroline nejsem nic, tak ji aspoň můžu nakopat zadek při první příležitosti, když budu lepší. Co by Caleb řekl společným hlídkám sestřenek? Jo, už jsem si přesně zjistila, že je dcerou bratra mé matky. Nikdo nepovažoval za slušné mi ji představit. A ani ona. Jako kdybych pro tenhle institut byla jen vzduch.
Au. Hluboce se rozkašlu, přejdu do kroku a zastavuju. Plíce mám jako v ohni a v pravém boku mě začalo píchat ještě víc než předtím. V předklonu se to snažím rozdýchat a držím se za pravou část žeber. Dala jsem si podmínku, zastavit můžu jen na patnáct vteřin. Jsem celá ulepená, po bradě mi kape pot a vlasy se mi lepí ke krku. Zatínám zuby a sípavě se rozebíhám nanovo.
Chvílemi zavírám při běhu oči, když se mi začne motat hlava. Probere mě rána do ramene, když vrazím do paní ve středním věku. Běžela bych dál, ale chytá mě za paži a já jsem tak zadýchaná na to, abych se ji vymluvila, že někam spěchám.
,,Dítě, jsi v pořádku?" Kouká na mě soucitným pohledem, což je úplně to poslední co potřebuju. Kývnu hlavou, donutím se do křečovitýho úsměvu a běžím dál. Naprosto v pořádku. Jen jsem za poslední dva měsíce udělala tolik pitomostí, že...
Cítím jak jdu do kolen a prásknu se sebou na první lavičku, pravý lýtkový sval se mi začíná stahovat v křeči. Kousnu se zevnitř do tváře a tlačím kolenu dolů, aby se noha narovnala. Mohla bych použít runu, na bolest, na výdrž, na rychlost...
To by byl ale trénink úplně k ničemu. Dovolím si ještě tři nádechy v klidu a zvedám se, žaludek se mi v tu chvíli obrátí a mně je jasný, že jestli se rozeběhnu, vyhodím někde po cestě svojí snídani. Ta paní se za mnou otočila a sleduje mě. Držím se za břicho a kráčím k institutu, zatímco do mě sluníčko praží svou polední dávku. Každým krokem je mé tělo těžší a těžší, určitě nabírám svaly, zlepšuji se.
**
Při cestě do svého pokoje v institutu nikoho nepotkám. Chladný vzduch díky kamenným stěnám je pro mě jako balzám na rozšklebenou ránu. Otevírám dveře pokoje a s úlevou zavírám a sedám si hned na zem. Konečky prstů spočinou na chladné zemi, kam se celá sesunu a nechám bránici pracovat. Jen tam tak ležím a přemítám nad vším, co jsem pokazila. Myslela jsem si, že když Caleba zraním, dokážu mu jak jsem silná? Tohle dělají srabi... Nevím, co je to za stěnu, která se teď ve mně postavila. Nedokážu lidem přiznat co cítím, jak moc mě některý věci bolí a nakonec, čeho se moc bojím.
Komu bych to vlastně měla říkat? Caroline? Calebovi? Jessovi? Ianovi? Troyovi? Sebastianovi? Když si tu situaci u každýho z nich představím, je to směšný. Jedné polovině těch lidí jsem ublížila, druhou by to nezajímalo. A Ian, tomu se bojím podívat do očí, bojím se toho, co jsem udělala. Nikdy se mi nic takového nestalo, nevím co mám udělat. Cítím jen ten strach.
A když už tu není nikdo, kdo by se mě ptal, proč z institutu pořád utíkám a chci zmizet i třeba jen na pár dní, začínám se ptát sama sebe.
A tohle je nejspíš odpověď.


Callister Bellburne
1. Augusta
Seděl jsem na sedačce, poslouchal mluvení Delaney a s kamenným výrazem jsem přikyvoval. Vždycky mi civilské pokusy o fantasy- jak tomu oni říkávají- přišly strašně marné. Viděl jsem jich už dost na to, abych to s nimi vzdal. Věděl jsem, už jen podle názvu, že je to ztracené. "Tak světlomilci můžou i normálně za dne," zasmál jsem se Delaneyině poznámce o názvu. Zasmál jsem se, když naběhlo upozornění, ale né, že by mě pobavilo to, co tam bylo napsané. To Delaney jak to okomentovala. Když přesunula výběr na japonštinu, zamračil jsem se. "Sice jsem nesmrtelný, ale učit se japonštinu se mi fakt nechce," zasmál jsem se. Měl jsem rád její přítomnost a smysl pro humor. Nechal jsem se on ní obejmout, jednu ruku jsem jí přehodil přes ramena a položil na záda. Zvuk dopadajícího ovladače na skleněný stůl byl celkem nepříjemný, proto jsem se trochu zamračil, ale dál jsem to neřešil a začal sledovat obrazovku. První záběry, černé záběry, které ukazovaly načítání filmu, byly stašné nudné. Proto jsem raději pozoroval Delaney a poslouchal pouze to ticho. Když se něčemu zasmála, jen jsem pokrčil rameny. Myslel jsem si, že je to tomu filmu. Tak jsem se pouze usmál. Pak jsem ucítil její rty na mé čelisti a usmál se ještě víc. Nahnul jsem se a políbil ji na čelo. "Souhlasím, určitě ty záběry vzali z nějakých dokomentů," pověděl jsem pobaveně a podíval se na ni. Později jsem odvrátil zrak a začal se dívat na film. Občasný nechápavý výraz nebo překvapeně vyvalené oči, mluvily jistě za vše. Občas to vůbec nedávalo smysl. Jak můžou upíři chodit normálně za světla bez toho, aby z nich zbyl jen prášek na ulici? "Co je tohle za druh černé magie? Asi nějakému čaroději řeknu ať udělá nějakou mast nebo lektvar, který nám umožní chodit za dne!" Pověděl jsem s jasnou dávkou humoru, když dívka po dlouhé době zjistila že ten Edward je upír. Delaneyina sarkastická poznámka a následný potlesk mě pobavil ještě víc. "Třpytí se jako diskokoule," řekl jsem hořce a do toho se zamračil. Když mi Del vzala ruku a začala ji zkoumat, díval jsme se na ni trochu nechápavě. "Co to děláš Del?" zeptal jsem se a díval se na ni, co udělá. Neudělala nic, jen se zeptala, proč se také netřpytím. Nad tím jsem jen zakroutil hlavou. "Protože nejsem nějaká postava z filmu, která ani nevypadá jak upír," řekl jsem a nechal jsem se políbit na ruku. Zasmál jsem se. "Neměl bych tohle spíše dělat já?" zeptal jsem se s doznívajícím smíchem. Pak jen propletla prsty s těmi mými a dál jsme sledovali film. Z velké části to byla nuda a občas, vážně občas jsem se zasmál nad hloupostmi ve filmu. Když jsme to po dlouhé době konečně stopnuli, vydechl jsem a podíval se vyjeveně na Delaney. "Přesně, fraška. Nic jinýho než fraška to není," odsouhlasil jsem a zasmál se. "Musí to být euforie, protože je to pak tomu člověku příjemný a nechá ze sebe pít. Tohle akorát bude při plném vědomí a bude se vzpouzet," řekl jsme zachmuřele. Tohle byla jedna z největších hloupostí, co v tom filmu byla. Pak mě Delaney políbila a odešla, bylo mi jasné, kam asi jde. Skoro hned se vrátila zpátky ke mně a v rukách měla dvě skleničky s krví. Upřímně jsem rád, že jsem s osobou jako je ona. Jakožto upír mě v hodně věcech určitě chápe. Vzal jsem si jednu ze skleniček předtím, než si sedla a napil jsem se. "Díky, jsi fakt zlatá," vděčně jsem se usmál a volnou rukou ji pohladil po tváři. "Nejlepší hospodyňka," zasmál jsem se a znova se napil. "Někdy je lepší nevědět, než se strachovat o to, kdo na tebe odkud vyskočí," z části jsem to myslel jako vtip a z části ne.


Delaney Abernathy
1. Augusta
"Už si ani nevzpomínám, kdy jsem si tenhle film kupovala. Pár let zpět to určitě bude." Poznamenala jsem jen tak mimoděk a vytáhla DVD z obalu, abych ho mohla zašoupnout do přehrávače. Mám takový dojem, že jsem si ho pořídila jen kvůli Adeline, jelikož tvrdila, že na něj zaslechla jen ty nejlepší recenze. Milé, ale ať si tomu říkají fantasy jak chtějí, pro mě to bude navždy komedie. Nutno podotknout, že komedie naprosto beze smyslu. Pomyslela jsem si při pohledu na přebal ukazující napudrovaného upíra a vyjeveně vypadající dívku. Napadlo mě, že jakožto člověk musí mít tento stupidní výraz permanentně, aby vedle ní všichni ne-lidi vypadali nadměrně inteligentně a zkušeně. "Stmívání. Jako bychom mohli vylézt dříve než je úplná tma." Protočila jsem panenky a podívala se na Calla, jenž se mezitím pohodlně usadil na krémové pohovce. Jakmile disk naběhl, zacouvala jsem pár kroků a svalila se vedle něj. V tu chvíli jsem mu neviděla do tváře, ale troufám si říct, že jsem ho svým úbytkem elegance alespoň lehce vykolejila. Stáhla jsem si maličko dolů jeho tričko, což nebyl nijak zvlášť velký problém, protože mi bylo o několik čísel větší. "Jistě, dokud jsem neviděla tuto upoutávku, neuvěřitelně jsem toužila po tom jít si strčit pár DVDček pod bundu a ukrást je. Jenže tohle, tohle mé choutky navždy ukojilo a já se nikdy neopovážím na to byť jen znovu pomyslet." Neodpustila jsem si ironickou poznámku, když na obrazovce vyběhla klasická výstraha proti kráděži a kopírování disků. V rukou jsem stále svírala ovladač čekajíc na chvíli, kdy budu moci konečně stisknout ,přehrát film' a mezitím jsem pokrčila nohy pod sebe a přitulila se k němu. "Tak co? Jakým jazykem si to pustíme?" Ve vtipu jsem klikla na japonštinu, ale předtím než jsem to odsouhlasila, zvolila jsem správně angličtinu, neboli originální znění. Nepochybuji, že i alespoň základy japonštiny se za svůj život, či smrt?, naučil, přesto mi to nepřijde jako nejlepší nápad. Při této poznámce, jež mi přeběhla myslí jsem mu přehodila ruku i s ovladačem přes trup a objala jsem ho. "Konečně." Zašeptala jsem si sama pro sebe, stiskla poslední čudlík a odhodila ovladač na prosklený stolek. Nemohu popřít, že s volnýma rukama se mi dařilo mnohem lépe ho obejmout. Možná také mnohem pevněji. Zhluboka jsem se nadechla a jemně přivřela oči při známé bolesti v nefunkčních plicích. Je příjemné být s někým jako jsem já. Někým, komu nevadí, že mě nemůže pozvat na večeři do restaurace. Tedy, ne do běžné restaurace. S někým, o koho nemusím mít strach, jelikož je silný. S někým, kdo se mnou nebude chtít romantickou procházku prosluněným parkem. Při poslední myšlence jsem se musela zasmát. V tu chvíli mě ani nenapadlo, jak zvláštní to pro něj musí být, když netuší čemu se směji. Jednoduše jsem tedy maličko zaklonila hlavu a něžně jsem se otřela rty o jeho čelist. Poté jsem položila hlavu zpět na jeho rameno. Tam, kde doposud setrvávala a stihla jsem to akorát když začal film. "Myslím si, že by tohle pomalu mohli dávat i na programech o přírodě. Podívej se na ty dlouhé nudné záběry na stromy a celkově na krajinu!" Zúčastněně jsem ukázala na obrazovku a jen tiše doufala, že ho moje hloupé komentáře baví a neotravují. Ach ano, nejlépe mě poznáte při sledování filmu. Téměř jsem nad svou myšlenkou přikývla, ale nechala jsem to být a dále sledovala film. Kdykoliv se Call nějak zavrtěl, jen jsem se pousmála a nenechala se tím nějak rušit. Avšak pokaždé, když promluvil jsem se na něj musela podívat. Nebyl to pohled ,neruš mě při filmu' jelikož jsem ho sama komentovala víc než kdybych byla profesně nějaký sportovní komentátor. Zkrátka a dobře jsem chtěla vidět jeho výraz, také maličko poodtáhnout závoj v podobě hezkého obličeje a podívat se hlouběji. Nikdy mi to ale nevydrželo nějak nepřiměřeně dlouho, takže se nedá říct, že bych na něj zírala. V jakémsi zlomu filmu, kdy se konečně hlavní hrdinka dozvěděla, že Edward je upír, jsem si neodpustila potlesk. "No tedy, přišla na to nezvykle brzy!" Vylétla ze mě sarkastická poznámka a já ukončila svůj zesměšňující potlesk. "Ovšem třpytí se hezky, to se mu musí nechat." Ušklíbla jsem se na Callistera a vzala ho za ruku. Po jejím bližším zkoumání jsem si zklamaně povzdechla. "Proč se také netřpytíš?" Podívala jsem se na něj ublíženým výrazem, který mi však nevydržel dlouho, musela jsem se zasmát. Políbila jsem ho na inkriminovanou ruku a i přes její nedostatek lesku jsem si s ním propletla prsty a pokračovala ve sledování filmu. Pokusila jsem se zbytek filmu tolik, a hlavně ne tak často, nekomentovat. Nebyl to pro mě až takový problém, protože jsem si důrazněji uvědomovala přítomnost Calla, než přítomnost osob na obrazovce. "Fraška." Neodpustila jsem si ke konci a zavrtěla jsem hlavou. "Náš jed způsobuje euforii, ne tuto až komicky přehnanou bolest." Máchla jsem rukou opět směrem k televizi a poté jsem si s ní přejela po tváři. Akorát jsem z toho dostala hlad. Aniž bych se ptala jestli chce taky, zvedla jsem se, konejšivě ho políbila, aby očekával můj brzký návrat a vytratila se do kuchyně. O vtěřinku později jsem byla zpět se dvěma sklenkami krve. "Když už jsme se bavili o tom, jaká jsem hospodyňka..." Posadila jsem se vedle něj a podala mu jednu ze skleniček. Sama jsem tu svou objala prsty pravé ruky a levou jsem mu položila na stehno. "Je až komické, jak nic neví."