Aprílové nástěnky 
2017   


Logan Campbell
31. dubna
Křik. Kdo tu křičí? Jsem v místnosti sám, kdo tedy křičí tak hlasitě, že ho slyším? Otevřel jsem oči a zamžoural do tmy. Je noc. Proč v noci slyším křik? Neustále mě napadly nové a nové dotazy, které jsem toužil položit nějaké živé osobě, ale ve skutečnosti jsem tu byl jen já. Jen já, zpocený od noční můry a s ústy doširoka rozevřenými. Přeci jen jsem křičel já. Probudil mě můj vlastní křik? Odkašlal jsem si, protože mě začínalo trochu škrábat v krku. To ale nebylo nic proti strachu, že mě někdo slyšel a přijde za mnou. Jak bych vysvětloval, proč křičím ze spaní? To bych pak musel vysvětlit, proč jsem se sem také vrátil. Sem, do Anglie. Prohrábl jsem si mokré vlasy lepící se k mému čelu a roztržitě se rozhlédl po místnosti. Nikdo za mnou nepřišel. Nevěděl jsem, jestli se mi má ulevit, a nebo mě má mrzet, že je všem mé trauma ukradené. Přitáhl jsem si nohy k tělu a objal je pažemi. Přijde mi to snazší, poměrně jsem pohubl za tu dobu, co tu jsem. Zatnul jsem jen tak cvičně svaly a s jistým zadostiučiněním si všiml, že jsou pevné jako kámen. Když nefňukám do polštáře, trénuji. Takže přestože jsem teď spíše stín, pořád si udržuji stavbu těla. Proč? Abych mohl zabít každého upíra, co mi přijde pod ruku. Já, dříve takové mírumilovné stvoření. Opřel jsem si čelo o holá kolena a tvář se mi zkroutila bolestí. Vzpomněl jsem si totiž na důvod mé změny. Proč mě musela opustit sladká nevědomost hned po probuzení? Proč se mnou nesetrval ten moment, kdy mi nic nedocházelo a nic jsem si nepamatoval? Odpověď je jednoduchá. Nemám právo na to zapomenout. Je to totiž celé moje chyba. Jak jsem ji mohl nechat... umřít? Měl jsem na ni dávat pozor, opatrovat ji. Místo toho jsem dělal bůhví co. Po tvářích mi zase začaly stékat slzy, kterých jsem si už ani nevšímal, protože jsou teď mou stálou součástí. Celé dny jsem zavřený v této místnosti a nejspíš se pokouším vybrečet ze sebe život, sám už ani nevím. Jen když jdu trénovat, otřu slzy a zatvrdím se. Nic mě nesmí zastavit. A rozhodně nedovolím, aby mě ostatní viděli jako slabocha. Těch je přeci vždy nutno se zbavit. Promluvil ve mně vnitřní vlk, protože jeho jasnou prioritou je být silným článkem smečky. Být užitečný. Já nejsem nic. Celé mé tělo se otřáslo a já si až posléze uvědomil, že příčinnou toho byl vzlyk. Opět jsem doufal, že ne moc hlasitý, přesto jsem slyšel svůj tichý vnitřní hlásek. Nechci být pořád sám se svým trápením, chci se svěřit, ulehčit si. Jako na zavolání se otevřely dveře a já měl díky tomu málem infarkt. "Logane, jsi v pořádku?" Zaslechl jsem Kain hlas a rychle si otřel slzy, aby si jich nevšimla. Nevím jestli to bylo úspěšné, každopádně ke mně přistoupila a starostlivě si mě prohlédla. "Jistě, proč bych nebyl." Ne, vůbec neexistují dva milióny důvodů, proč bych teď raději zemřel. "Potřebuješ něco?" Zeptal jsem se netrpělivě a tím jsem pokračoval ve své taktice všechny od sebe odhánět. Už se mnou nemluví ani Derek a to je co říct. "Ne, já..." Odmlčela se a mně se sevřel žaludek. Přeci jen mě někdo slyšel. "Slyšela jsem odsud křik a původně jsem to chtěla nechat být, ale když se ozval pláč..." Ach, byl jsem zjevně hlasitější nežli jsem myslel. "To muselo jít odjinud." Zapřel jsem, přestože bylo značně očividné, že to doopravdy pocházelo ode mě. "Víš, že mi můžeš věřit." Zašeptala tiše a posadila se vedle mě. Působila mnohem vyspěleji než na svých šestnáct let. "Nemůžu věřit nikomu." Odsekl jsem a tentokrát nešlo o pokus ji odehnat, myslel jsem to vážně. Neměl jsem nikoho. "To neříkej, vždycky se někdo najde. Pokud sis nevšiml, tak když si necháš pomoci... několik lidí se hned pohrne kupředu, aby to mohli udělat." Nakrčil jsem obočí a natáhl nohy. "Jak si můžeš být tak jistá?" Zeptal jsem se jí naprosto nedůvěřivě a věděl jsem, že v mých očích je čiré nepřátelství. Proč zůstává i přes to přese všechno co jsem jí řekl? Akorát se spálí, zraní, zemře. Tak jako všichni, které jsem si pustil k tělu. V tuto chvíli jsem ignoroval skutečnost, že někteří mí přátelé jsou naživu a soustředil se jen na tento rozhovor. "Patřím k nim, proto to vím." Přisedla si blíž ke mně a já ji podezřívavě sjel pohledem. Co tu doopravdy dělá? Prohrábla si tmavé vlasy a já na ni jen chvilku tupě zíral, protože mě nenapadlo, co na to říct. "Mhm." Vyrazil jsem ze sebe nakonec a ona se zasmála. "Co je k smíchu, Kai?" Zeptal jsem se jí, jelikož přiznávám, že jsem byl pořád trochu mimo a světlo z chodby mě pálilo do očí. "Ty." Pokud tohle má být nějaká balící taktika, tak tě mohu ujistit, že vážně nefunguje. Teď jsem si bohužel víc než předtím začal uvědomovat, že na sobě mám jen tričko a boxerky. V její přítomnosti bych měl mnohem raději zimní kombinézu. Mezi mými myšlenkami se podrbala na holém stehně a já vzpurně nasměroval svůj pohled do zdi. "Jak můžeš být tak slepý a tohle všechno si neuvědomovat?" Ruku mi nenápadně položila na mé stehno, na můj vkus moc blízko klína. "Ne." Varoval jsem ji tiše, ale razantně. Pravděpodobně jí nedošlo, o čem mluvím. Myslí si všechny, že mužům jde jen o sex? Napadlo mě pohoršeně, a když se naklonila, nebránil jsem se. Čekal jsem objetí, které by mi upřímně teď přišlo vhod. Místo toho jsem ale po chvíli ucítil její rty na svých. Ani ne vteřinu jsem jí polibek instinktivně oplácel. Možná proto, že mě nikdy nikdo neučil, jak polibku zamezit, možná proto, že jsem si v tu chvíli vzpomněl na Mayu. Ovšem hned mě probudilo opětovné posunutí ruku po mé noze. "Řekl jsem ne." Sevřel jsem zuby, abych si do úst nepustil její jazyk a tato slova jsem vyloženě zavrčel. "Já vím, že to tak nemyslíš." Zašeptala na svůj vkus nejspíš svůdně, ale já ji jen beze slov chytil za ruku, která mě tolik iritovala. Nemělo to nic společného s romantickým stiskem, spíš se stiskem, který ukončí život slepice zlomeným vazem. "Au." Uniklo jí a já se odtáhl jak nejdále jsem mohl. "Mám tě moc rád Kai." Zašeptal jsem, protože jsem to zkrátka potřeboval někomu říct a ona byla nejblíž. "Tak mě k sobě pusť!" Odpověděla mi a mně bylo jasné, jak to myslí. Rysy ve tváři mi ztvrdly. "Nemyslel jsem to takhle, tak se nevnucuj." Zavrčel jsem a ona se na mě naštvaně podívala. "Co to s tebou je? Pochopila bych, že ti vadilo se mnou být, když mi bylo patnáct, ale teď? Nemáš výmluvu! Neustále opakuješ, jak mě máš rád a pak nic! Od všech neustále slyším, jak jsem krásná. Několik mužů mi nadbíhá, ale já je všechny odháním. Víš proč? Protože tě miluju, ty pako!" Smutně jsem se na ni podíval, ale můj vztek se tím nijak nezmenšil. "Chceš vědět, co se mnou je? Fajn! Zemřela mi přítelkyně! Dívka, kterou jsem doopravdy miloval." Vykřikl jsem a ta slova jakoby mi hloubila již existující kráter v srdci. "Ty nevíš o lásce nic." Zasyčel jsem a doufal, že konečně bude pokládat tenhle rozhovor za ukončený. "C-cože? Přítelkyně?" "Byl jsem s ní už když jsem přijel na Adrianův pohřeb." Dopověděl jsem a trochu mě překvapilo, že se neurazila po mých slovech. "Ach tak... a ona ví, že jsi..?" "Vlkodlak?" Vyčetl jsem jí z očí, co chce říct a přikývl. "Věděla." Uvědomil jsem si její přeřeknutí a zadíval se do země. "Moc mě to mrzí Logane, já jsem.." Teď nadešlo objetí, které jsem očekával. Klekla si na matraci, aby mě neobjímala stranou a rozhodila paže kolem mého krku. "Strašně moc mě to mrzí." Je pravda, že jsem to potřeboval, proto jsem jí objetí pevně vrátil. "Hlavně to nikomu neříkej." Ujistil jsem se, když se odtáhla. "Ani slovo, ale teď spi. Zítra bude náročný den." Usmála se na mě a odešla, možná si sama neuvědomila kolik smutku a zklamání v tom úsměvu bylo. Ale já se nad tím nijak nepozastavoval a vrátil se raději ke spánku. Ke spánku, který mi narušují neustálé vize krvácející Mayi s tesáky blízko krku.


Logan Campbell
29. dubna
Vzbudil jsem se později, než jsem plánoval. Odpolední šlofík se mi poměrně protáhl, to nemůžu popřít. To jsem si zapomněl nařídit budíka? No nevadí, stejně jsem se rozhodl, že půjdu na pravidelnou procházku. Od té doby, co mohu zase chodit chodím tak často, jak jen to jde. Nevím, jestli tím nohy cvičím, nebo si jen užívám, že je mám. Při těchto myšlenkách jsem jen tak mimoděk pokrčil rameny, jako bych to říkal někomu jinému než sobě. Hodil jsem na sebe lehkou budnu a vyrazil do ulic. Ach, zbožňuji čerstvý vzduch i přesto, že v Anglii nezahrnoval tolik smogu. Procházel jsem se v poklidu dál a cestou se zastavil pro kávu, abych se trochu po svém odpočinku probral. Pravda, není nejlepší nápad pít v noci kafe, ale nakonec jsem byl rád za svůj čin. V tomhle bodě příběhu jsem však netušil proč. Moje procházka se trochu protáhla a já si natolik zvykl na pach New yorského vzduchu, že jsem v něm chvíli nebyl schopen zaregistrovat jakékoliv změny. Ale sakra co to tu smrdí? Pach se stupňoval a já postupně rozeznával matně povědomou vůni spojenou s něčím důvěrně známým. Až moc důvěrně známým. Zavětřil jsem a pach mě praštil do nosu plnou svou silou. Nejspíš bylo naivní ba hloupé, že jsem kvůli němu zašel do temné uličky, ale doopravdy jsem to udělal. Když jsem se tam objevil, zmenšovala se známá vůně a na důrazu získával téměř mrtvolný smrad. Upíři. Proč mi to nedošlo dřív? Tolik jsem se soustředil na známé procento, že jsem ignoroval zbytek. To už se nesmí stát. Obrátil jsem se k odchodu, ale všiml jsem si, že na místě kudy jsem přišel, stál muž ležérně se opírající o stěnu. Znovu neudělám tu chybu. Nadechl jsem se tedy znovu a na sto procent jsem se ujistil, že se jedná o Mayina otce. "Opět se setkáváme, vlčku." Při jeho chladném hlase jsem se naježil, ale nechápal jsem. Netušil jsem, co po mě chce. Mayu mu nedám, nepomůžu mu ji najít a to mě může klidně zabít. Nemá šanci. "Co chcete?" Zavrčel jsem, čímž jsem neúmyslně potrhl jeho oslovení. "Jen někoho s kým si můžu upřímně popovídat o té příšerné ztrátě." Šel jsem blíže k němu, protože mi bylo nepříjemné mluvit s ním na dálku, při jeho slovech jsem se zastavil. "Té ztrátě?" Zdůraznil jsem, abych mu dal najevo, že vůbec neutuším, o čem mluví. "Ale však víš, každý jednou zemře. Někdy jakoby byl doslova život vyrván z jeho těla zuby, že?" Zamračil jsem se jeho divnému přirovnání a znervózněl jsem. Teď mi více než kdykoliv jindy vadilo, že mu nevidím do tváře. Nevidím jeho výraz, který momentálně zřejmě o mnohém vypovídá. Přistoupil jsem k němu trochu blíže a dostal jsem se tak do stejného šera, v kterém se nacházel on. Moje oči se poměrně rychle přizpůsobily tmě a já ho viděl naprosto zřetelně. To je krev?! "Hezká metafora, to vám neupři." Zamumlal jsem rychle, aby snad mé ticho nebral jako urážku. Proč se mnou chce mluvit, když je zjevně teď po svačině? Instinktivně jsem ohrnul spodní ret a jen tak tak jsem zadržel zavrčení. Ignoroval jsem Mayin pach, co z něj táhl, jelikož je to její otec. Musí být cítit jako ona, je to logické. "Metafora, jistě. Jenže někdy věci nejsou jen teoretické." Blýskl po mně očima a trochu si olízl rty. Tímhle jediným gestem se ke mně vůně krve dostala mnohem více. Maya. "O čí smrti mluvíte?!" Muž se zasmál naprosto neveselým smíchem a mně naskočila husí kůže. Proč nemůže říct nic narovinu? "Byla slabá... myslel jsem, že to vydrží. Holt podlehla." Můj vnitřní hlas mi začal pomalu napovídat, o koho se nejspíš jedná. Nechtěl jsem mu věřit, nemohl jsem mu věřit, nevěřil jsem mu, neposlouchal jsem ho. "Netuším, o čem to mluvíte." Zašeptal jsem roztřeseným hlasem a stále jsem si nepřipouštěl jakékoliv špatné zprávy. "Je mrtvá. Maya, je mrtvá." Odpověděl mi a blýskl na mě tesáky. Ne. Ne. Ne. Prostě ne. Nebudu přeci věřit někomu jako je on? Ale má na rtech její krev. "Vy! Jak jste mohl zabít vlastní dceru?!" Když jsem to vyslovil chytil jsem ho za tričko a plánoval s ním zacloumat. Moje tělo však nedělalo, co jsem chtěl. Za triko jsem ho chytl spíše hystericky než naštvaně. "Nemůže být mrtvá. Nemůže." Opakoval jsem si stále tichounce a svezl jsem se na zem. "Ani nevíš jak moc mrtvá je. Má dobrou krev, nenechal jsem v ní ani... kapku." Zdůraznil odmlkou, ale já už ho neposlouchal. Země se přestala točit, vesmír našel svůj konec a moje srdce přestalo bít. Jakmile po dvou vteřinách zase naskočilo, přineslo sebou i nový objem. Pláč. Bylo mi jedno, že je přede mnou její vrah. Nebyl jsem schopný mezi vzlyky ani dýchat, natož abych se zvedl ze země. "Nemůže být pryč... nedokážu to... nesnesu..." Chvíli jsem jen potichu kňučel, ale když na mě po minutě dolehla tíha skutečnosti, nebyl jsem ani trochu tichý. Mlátil jsem okolo sebe rukama a křičel, křičel jsem hodně. Musel jsem vypadat stejně nepříčetně jako jsem se cítil. Neviděl jsem ji týden. TÝDEN! To byla mrtvá už někdy mezi tím? Nebo jsem ji mohl zachránit? Zklamal jsem. Zklamal jsem ji. Ale to už je teď jedno, protože je do prdele mrtvá! Poprvé jsem doopravdy zanadával a bylo mi to jedno, ani se mi nijak neulevilo. Slzy tekly proudem a já nebyl schopný je zastavit a nechtěl jsem. Matně jsem si uvědomoval, že do mě pan Ledwine kope, ale ať klidně! Nač mám žít, když její život byl ukraden? Měl jsem záchvat paniky. Po hodně dlouhé době jsem měl naprostý záchvat paniky. Nemohl jsem dýchat, ale nepřipadalo mi, že musím. Vzduch, který nesdílím s ní je mi stejně k ničemu. Hlasitě jsem sípal v temné uličce a z červeného obličeje stále tekly slzy. Nemůžu... já bez ní být prostě nemůžu... ona je moje všechno... BYLA moje všechno! Při opětovném připomnění její smrti mi do očí vhrkly nové slzy a já v záchvatu zakřičel až fyzickou bolestí. Její otec odešel, ale já si toho nevšímal, brečel jsem dál. Když mi došly slzy a konečně se mi povedlo se znovu nadechnout, nepřestával jsem křičet a kopat kolem sebe. Pro kolemjdoucí jsem zjevně působil jako předávkovaný feťák. Ale kéž by! Měl bych aspoň tu drogu! Teď nemám nic. VŮBEC nic. Celý jsem se třásl vzlyky a začínala mě bolet hruď. Po dvou třech hodinách přišla krásná nevědomost. Omdlel jsem vyčerpáním.

Ráno jsem se probudil ve stejné tmavé uličce a chvíli jsem o ničem nevěděl. Zvedl jsem se a vydal k sobě domů. Celé to jistě bylo sen. V tom jsem se ale neudržel dlouho a na chodníku jsem zahlédl kapičky krve, její krve. Sevřel se mi žaludek a já se rozběhl k sobě domů. Ne, nemůžu zůstat v NY. Ani náhodou. Při rezervování jsem si uvědomil, že jsem celou cestu domů probrečel a není tomu jinak ani teď. Nejspíš mi to bude brzy připadat jako rutinní věc. Nikdy už jí neřeknu, že jí miluji. Tahle myšlenka mě zhrozila a praštil jsem rukou do stolu, kde mám nůž na dopisy. Krvavé ruky jsem si nevšímal a soustředil se jen na křeče v žaludku. Proč jsem tu já a ne ona? Co za spravedlnost to je? Hlava mi padla bez mého účelu do dlaní a já si zajel prsty do vlasů. Žádná Maya. Je pryč. Zrekapitulování vyvolalo můj křik a slzy s krví potřísnily krátký vztah pro Xandera. "Jsem ti za všechno vděčný, ale nemohu zůstat v NY. Žij hezký život a pokračuj v budování smečky, s úctou Logan." Přemohl jsem se alespoň na tohle, ale i to bylo ozdobeno desítkami škrtanců. Nemůžu bez ní žít.


Troy Shadeland
29. dubna
Dny v Japonsku ubíhaly, jako kdyby někdo zmáčkl na videu přetočit. Nemohl jsem uvěřit, že jsme za těch několik dní vůbec nic nestihli, snad uzurpuji Leslie jen pro sebe alespoň na těch pár zbývajících. Kdykoliv jsem se totiž rozhodl, že bychom se mohli podívat na památky, vynořil se můj otec zpoza rohu se slovy: "Ale Troyi, přeci ji nechceš unudit," a už ji táhl do výcvikového sálu. Co si budeme povídat, chci aby trénovala a byla ve válce schopná se o sebe postarat, ale žárlil jsem. Ano, žárlil jsem na vlastního otce. Ne tak, jak vás možná na poprvé napadne, ale tak, jak jsem žárlil i na Rhage. Tráví s ní čas, když já nemohu. A když mohu, tak taky a doslova mi ji krade! Několikrát jsem prošel kolem sálu, abych zaslechl zvuky boje. Obvykle to bylo všechno v pořádku, zrychlený dech a podobně. Jenže dnes jsem neslyšel nic, vůbec nic. Znervózňovalo mě to do té doby, než přišel Jamie, popadl mě za paži a odtáhl mě co nejdál od tichých dveří. Jenže já nedokázal uhlídat svou zvědavost a vytrhl jsem se mu při jeho pokusu mě dostat z doslechu. "Můžeš mi vysvětlit, proč to nesmím vědět? Co tam dělají?!" Jamie si zachoval vážný výraz jak byl naučen, ale v očích mu podivně zablesklo. "Trénují." Odpověděl mi neurčitě a ovšem dost nedostatečně. "Proč jsou tak tiší, když trénují?" Pomalu jsem krok po kroku couval ke dveřím, ale to by nesměl Jamie projít identickým výcvikem jako já, aby si toho nevšiml. "Ne všechny druhy boje musí vyluzovat zvuky." Pronesl chladně a upřel na mě pohled ptajíc se mě jestli myslím tu svou ,nenápadnost' vážně. Fajn. Vzdal jsem se v duchu a zarazil se před dveřmi. Jenže se mi zadařilo, byl jsem poprvé po několika dnech v místě doslechu. Jamiemu to zjevně nedošlo a dál mě propaloval pohledem. "Víly nebojují čistě, slečno Malwinová. Takže je možné, že se vám budou chtít nabourat do mysli." Kousl jsem se do rtu, tati dávej si pozor na pusu! On samozřejmě netušil, že s tím má až moc dobré zkušenosti. Slyšel jsem Les, jak zalapala po dechu. "Věříte, že jste za těch několik tréninků dosáhla silnější vůle? Byla byste schopná odolat? Postav si v mysli zeď." Téměř jsem viděl její napjatý pohled, jen ten svůj jsem musel upírat na Jamieho, abych nepůsobil podezření. "Jako jaké druhy boje?" Vyzvídal jsem, i když mnohem méně zaujatě, když jsem zaslechl její tichou odpověď s nedostatečným sebevědomím. "Já nevím, pane Shadelande." Uslyšel jsem netrpělivé mlasknutí a došlo mi, že to bude tím, že jí táta hned řekl, že je pro ni Patrick. "Nehraj hloupého, Troyi." Odbil mě Jamie a já ani nevyrukoval s žádnou sarkastickou poznámkou, byl jsem zaposlouchán. "Pak jsem tě nic nenaučil." Zaslechl jsem zklamaný povzdech a kroky směřující ke dveřím. Kruci. "Troyi Shadelande!" Cítil jsem otcův vytočený pohled upírající se na mé rameno a s provinilým úsměvem jsem se na něj otočit. "No ahoj, tati. Tebe bych tu ani v nejmenším nečekal!" Pokusil jsem se zachránit si na poslední chvíli život, ale zavrtění hlavou mého bratra říkající ,ty jsi ale idiot' mi dalo najevo, že to neprojde. "Čekal bych, že budeš po těch letech schopen ovládnout zvědavost." To bych čekal taky, tatínku. Ale taktéž bych očekával, že mi nebudeš tajit informace o tréninku mé snoubenky! "Jamie? Vezmeš je do města prosím? Potřebuji si trochu odpočinout." Zahlédl jsem kruhy pod očima a pak se mi uvolnilo místo a spatřil jsem Leslie. Působila menší se staženými rameny a pohledem upřeným do země. Proč se jí otec pokoušel shodit? Jestli je to nějaká nová technika, jak v někom probudit bojovnost, nemyslím si, že to zapracuje tady. "Jistě, tati. Uděláme si romantickou procházku." Mrknul na otce a než jsem stihl protestovat, popadl Leslie za ruku a vyrazil. "Nechci být otravné třetí kolo u vozu, ale počkejte na mě!" Musel jsem trochu popoběhnout. Procházení památek bylo doplňováno věcmi jako "Ach, páni! U Anděla. To je ale velká stavba." A v Jamieho případě, kdy mi šeptal do ucha. "Je rozkošná, taky bych se s ní zasnoubil. Nemá sestru?" Žduchl jsem ho do žeber a se smíchem si propletl prsty s Les. "Jdeš pozdě bratříčku." Na má slova podezřívavě zvedla hlavu a poprvé promluvila s námi a ne k památkám. "O čem to vy dva mluvíte?" Přimhouřila oči ať už kvůli důrazu, nebo na ni zkrátka svítilo slunce a podívala se na mě. "Ale o ničem, miláčku." Zatvářila se ukřivděně, že jí nechci sdělit ,tajemství' bratrské konverzace, ale mou ruku svírat nepřestala. Když už nás všechny otravovalo chodit všude možně, posadili jsme se do blízké restaurace a poobědvali. Tedy, poobědvali oni. Mně na můj ne tak vtipný dotaz jestli mají pizzu ani nedali jídelní lístek a mé pokusy o objednávku zvysoka ignorovali. Ačkoliv, když se na to dívám zpětně, mohl jsem být rád, že mě nevyhodili. Stal se ze mě tedy klasický příživník a jen jsem si hezky seděl mezi Les a Jamiem s otevřenou pusou čekajíc na sousto. "Už zase? Troyi, ty jsi hrozně nenažraný." Postěžoval si Jamie a s utrápeným výrazem doplněným Leslieiným smíchem nabodl na vidličku ať-to-bylo-cokoliv-japonského a téměř mi ji zabodl do krku. "Opatrně, bráško. To tě nikdo nenaučil krmit?" Zavrtěl jsem kriticky hlavou a přemohl se, abych mu to jídlo neodebral. "Leslie?" Řekl jsem jen, ale její výraz a příprava mojí porce mi dala jasně najevo, že pochopila. "Jsi dospělý a jak říkáš drsný lovec stínů, jez sám." Hodila mi kus svého jídla na talířek, na kterém byly přineseny příbory a já ji spokojeně políbil na tvář. "Máš se co učit." Kývl jsem hlavou směrem k Jamiemu jakoby ho snad mělo pekelně mrzet, že pro můj žaludek neobětoval jídlo. Hned poté jsme se vrátili do Jamieho bytu, kde s námi teď přebýval i otec, i když byl většinu času v tom, co jsem nazýval výcvikovým sálem. Původní majitelé to měli jako pokojík pro hosty, ale to Jamiemu zjevně nepřišlo zajímavé, kvůli tomu spíme s Les na zemi a táta v obýváku na gauči. Nutno podotknout, že máme místnost pro sebe, ale to je mi zjevně k ničemu. "Troyi ne.." Zašeptala nepřesvědčeně, když jsem jí ten večer zajel rukou pod tričko a přejel po holých zádech. Její protesty jsem na chvíli umlčel polibky, ale když moje prsty nalezly zapínání jejích kalhot, prudce mě kousla do jazyka. "Tady ne." Její hlas byl rozhodnější než před chvilkou, ale bylo na ní znát, že jí taky chybím... tělesně. "Ale no tak, lásko." Odmlčel jsem se, abych nechal svá slova vyznít a všiml jsem si, že je můj hlas zabarven touhou. Tudíž položen podstatně níže než obvykle. "Ty si myslíš, že je to pro mě snadné? Že jsi jediný kdo po tom touží? To se šeredně mýlíš, zlato." Zamračila se a v jejím hlase bylo znatelné napětí, což mě utvrdilo v tom, že její slova jsou pravdivá. "Ale jak jsem řekla. Ne tady, ne když je tak blízko tvůj otec!" Vytáhl jsem ruku zpoza jejího trička a ona se lehce nespokojeně zavrtěla. Tak si sakra vyber! "Ale už jsme tak dluho-" Položila mi prst na rty a usmála se. "Ty to vydržíš, věřím ti. Doma ti to všechno vynahradím." Jako příslib mi zajela rukou do vlasů a dlouze mě políbila. Ach jo. Byl jsem to já, kdo se odtrhl, kvůli svému osobnímu zdraví. "Když říkáš..." Rezignoval jsem se skloněnou hlavou a až když jsem vzhlédl, uviděl jsem její láskyplný úsměv. "To ti nestačím takhle?" Po jejích slovech jsem se i přes krásný úsměv málem urazil. To snad nemyslí vážně. "Ale jistěže stačíš. Pak si tedy půjdu koupit kombinézu, ve které budu spát." Přetáhla mi tričko přes hlavu a usmála se. "Takhle ti to sluší víc než v nějaké kombinéze, ale když ji nutně potřebuješ, nebudu ti bránit..." Zasmál jsem se, ale můj smích byl přerušen zívnutím. "Na koupi kombinézy není čas." Svléknul jsem si i kalhoty a hupsl do improvizovaného ležení na podlaze. "Budeš tam stát ještě dlouho?" Jemně zavrtěla hlavou a po ulehnutí se ke mně přitulila. Ano, tohle mi stačí.

Když jsme odjížděli táta se podíval a poprvé za celou tu dobu jsem viděl úsměv na jeho tváři. "Třeba se ještě někdy uvidíme, Leslie Shadeland." Málem mi upadla brada, když jí řekl naším rodovým příjmením, které bude snad brzy nosit také. Získala si ho. Netuším, jak to udělala, ale i přes to jak ho zjevně zklamal její přístup při tréninku před pár dny, si to u něj vyžehlila. Vypadá to, že ji má rád. Jamie nás oba popadl do pevného objetí, ale když mu došlo jak nás mačká, objal nás každého zvlášť. "Budeš mi chybět bráško." Řekl nahlas a potichu dodal jakoby to bylo určeno jen mým uším: "Třeba se zase objevím v New Yorku." V očích se mu zalesklo a pak vzal Leslie kolem pasu a vydal se s mým kufrem k taxíku. "Tak se tu měl Jamie!" Zavolal na mě a já se musel zasmát. "Zas tak podobní si nejsme, že ne Les?" Leslie zjevně zmatená skupinovým objetím a naší podobou a zvykem chodit v černém objetí byla chvilku potichu. "Ehm.." Odkašlala si nakonec a já od ní odrazil Jamieho. "Vystřel." Mrkl jsem na něj a nasedl spolu s ní do auta. "Snad sis mě doopravdy nespletla?" Zeptal jsem se jí překvapeně a ona mě políbila na bradu. "Tebe bych poznala všude."


Troy Shadeland
25. dubna
Když jsme konečně vystáli dlouhou frontu u vstupu do letadla, oddychl jsem si. Letiště nemám rád. Moc lidí, moc zvuků, moc pachů. A co teprve Leslie, která má díky vlčím smyslům všechno několikrát znásobené? Spokojeně jsem předložil pas a trochu jsem to samé znemožňoval Leslie, jelikož jsem ji držel za ruku. "To zvládneš." Povzbudil jsem ji s úšklebkem, když jednou rukou štrachala v kabelce. Nijak nezdržovala, protože paní zatím prohlížela ten můj. Jakmile se jí povedlo vytáhnout pas, šlehla po mně vítězoslavným pohledem a nejspíš by se do mě pustila, ale to by za námi nesmělo být tolik lidí. Třeba příště, zlato. Škodolibě jsem přijal oba naše pasy i se zkontrolovanými letenkami a prošel jsem rukávem držíc Leslie kolem pasu. "Bude to v pořádku." Zašeptal jsem jí na uklidnění, ale popravdě jsem to říkal spíš sám sobě. "Neboj se." Poznala na mě, že ani já nejsem naprosto beze strachu a povzbudivě mě chytila za ruku. Hned jak jsme se vedle sebe posadili do letadla, začaly ve mně válčit emoce. Jak je na tom táta? Opravdu zareaguje dobře? Bude vůbec nějak reagovat, nebo bude naprosto lhostejný? Ach ne, nemůžu se soustředit na to, jaký bude on. Musím myslet na to, jaký bude Jamie. Ať by se dělo co chtělo, podrží mě. Tedy nás. "Troyi." Ozvalo se vedle mě rozhodně a já pochopil signál, podíval jsem se do jejích očí a zahlédl její úsměv. "Doopravdy to bude v pořádku, ano? Nenervuj se tím dopředu, čeká nás hodně dlouhý let." Přikývl jsem a propletl si s ní prsty. "Co já bych bez tebe dělal?" Políbil jsem ji na tvář a myslel jsem to vážně, bez ní bych nebyl nic. "V první řadě bys neseděl v tomhle letadle." Poznamenala trefně a já se musel usmát. "Už tam budem?" Zeptal jsem se netrpělivě po hodině letu a Leslie jen protočila panenky a zasmála se. Pochopil jsem to jakože nebudeme.

Po turbulencích a později tvrdém přistání-stejně si myslím, že ten potlesk při přistání je vyvolaný úlevou, že nikdo nezemřel- jsem se zhluboka nadechl a bylo mi jasné, že pod očima mám tmavé kruhy. Celou cestu jsem nebyl schopen zamhouřit oka a celou dobu jsem prakticky nedělal nic jiného, než že jsem přemýšlel. Nejspíš se nepočítá výlet na záchod a probuzení Leslie půl hodiny před přistáním? Když nám pilot oznámil, že vážně můžeme opustit svá sedadla ještě chvíli jsem tam setrval. "Zvedni se, pokud nechceš pokračovat v letu." Usmála se na mě a já se konečně dohrabal k tomu, abych vylezl do uličky a ze skřínky nad našimi hlavami vytáhl naše příruční zavazadla. "Neblbni, dej mi to." Začala mi přebírat svou tašku a já vyběhl z letadla. "Jsem tvůj snoubenec, džentlmen a jedeme za mou rodinou. Nedopustím, aby sis ji nesla sama!" Vyhrkl jsem a rozpustile na ni čekal před letadlem. "Jsi vážně cvok Troyi." Konstatovala a zasmála se. Ano, já vím, jsem magor. "Kufr mi taky sebereš?" Zeptala se a přišla blíž ke mně. Nabídl jsem jí rámě a záměrně se otočil tak, aby od ní byla její taška dál. "Kšic." Zasyčel jsem se smíchem a jako správný neznalec Japonska jsem nám zastavil taxík.

Musím uznat, že domluva s Japoncem byla opravdu příšerně obtížná, přestože se snažil mluvit anglicky. Místo, kam jsme měli jet jsem mu musel napsat na papírek a i na to si vytáhl zpod sedadla slovník. Výborně, my přeci vůbec nepospícháme. Máme mít sraz u Jamieho doma, protože do Institutu by se moje vlkodlačí láska nedostala. Zdůraznil jsem si "máme mít" protože s taxikářovým tempem jsem pochyboval, že se do roka dostaneme na smluvené místo. "Ten chlap je nejspíš naprostý idiot." Zamumlal jsem směrem k Leslie a zasmál se. Myslím, že mi taxikář rozuměl, protože se zaškaredil a náhodou po mně hodil nějaký papírek. Ona mi smích oplatila a po zásahu papírkem se rozesmála ještě víc. "Idiot je celkem mezinárodní slovo, lásko." Hups?

KONEČNĚ! Můj stres ze setkání byl naprosto překonán bolestmi celého těla způsobenými neustálým sezením. Zaplatil jsem mu a peníze jsem odpočítával naprosto přesně, abych mu nedal ani maličké dýško. Je to příliš zlomyslné? Nevadí. "Tady bydlí tvůj bratr?" Ujistila se Leslie a nemusel jsem jí číst myšlenky, abych věděl, že je příšerně nervózní. Žvýkala si ret a poklepávala si prsty o stehno. "Bydlí," polkl jsem a moje slova byla daleko tišší, než bylo zamýšleno. "Myslím, že táta už by tam měl být." Připravil jsem ji na tu skutečnost a sevřel jsem pevněji její ruku. Ani trochu mě nepřekvapilo, když mi stisk oplatila a nervózně se pousmála. "Tak pojď," pobídl jsem ji, protože jsem z ní získával dojem, že je přikovaná k chodníku. "Nebude mě mít rád, víš to." Zašeptala mým směrem najednou a já se zastavil těsně před dveřmi. "O tom nevím vůbec nic." Odpověděl jsem ji sebevědomě, i když uvnitř jsem si nebyl ničím jistý. Netušil jsem, jak naše návštěva bude vypadat a čím víc jsem nad tím uvažoval, tím horší jsem si ji představoval. Trochu se pousmála mojí odpovědi, ale viděl jsem, že není přesvědčená. Víc jsem ale udělat nestihl, protože z okna vykoukla blond hlava. "Troyi!" Vykřikl můj bratr jako bychom se století neviděli, ale i mně to tak připadalo. Zeširoka jsem se usmál a uvědomil si, jak moc mi bratr chyběl. Hlava zmizela a já uslyšel dupání po schodech. "Tolik jsi vyrostl!" Zparodoval každou babičku a začal mi tahat za tváře. "Ty musíš být Leslie." Tváře měl zardělé během ze třetího patra a v očích naprosto nadšený výraz. "Vítej do rodiny," než jsem stihl zaprotestovat, přitáhl si jí do objetí. "Hezké, ale do téhle rodiny ji přivádím já. Ne ty, odstup." Zavrčel jsem na něj a trochu to v tu chvíli působilo jako bych byl já ten starší. "Co je moje je i tvoje už pro nás neplatí? To mě bolí bráško." Zakřenil se a pustil Leslie, které z toho šla zjevně hlava kolem. "Ano, to jsem já." Vykopla ze sebe opožděně a překvapeně se pokusila o úsměv. Když se na ni Jamie vrhl, úlekem upustila mou ruku a já tu její opět vyhledal. "Ne, to neplatí. Ne o mé snoubence." Hrdě jsem se usmál a i přestože vím, že to Jamie tušil, slovo snoubenka mu na vteřinu změnilo tvář udivením. "Táta čeká nahoře, už se na tebe těší." Můj úsměv ztuhl a já na Jamieho vrhl vražedný pohled. "Mě? Ty jsi mu neřekl, že Leslie jede se mnou?!" Moje slova probrala jemně zmatenou Leslie vedle mě a překvapeně vykulila oči. "Cože? On o mě neví? Eh, tak já asi raději půjdu." Chytil jsem ji za paži, takže jsem měl obě ruce položené na její. "Nikam, Jamie nám má co vysvětlovat." Blýskl jsem po něm pohledem a on jen nevinně pokrčil rameny. "Možná jsem se zapomněl zmínit, ale na tom nezáleží. Zamiluje si tě." Mrkne na ni a zmizí za dveřmi, abych ho nestihl praštit. "Pojď, ať to máme za sebou," pousmál jsem se a uvědomil jsem si, že její nervozita je asi stokrát znásobená. "Já to nezvládnu Troyi. Myslela jsem, že se na mě může alespoň nějak připravit. Ne, že neměl nejmenší tušení, že tu budu taky!" Pustila mou ruku a zajela si prsty do vlasů. "Klid, baletko. Nemáš žádný důvod se bát. Ví, že jsme spolu. Řekl jsem mu to před dlouhou dobou při našem posledním rozhovoru." V té době jsi byla těhotná... ale to neví. "Mám se čeho bát. Jsem vlkodlak!" Vykřikne a v USA by nejspíš vzbudila rozruch, tady jí ale nikdo nerozuměl, a tak byla její slova ignorována. "Ne, ty jsi Leslie. Budoucí Shadelandová. Nezáleží na tom jaký jsi druh, záleží na tom, že tady," poklepal jsem ji jemně nalevo na hruď, kde má srdce. "Bije tvé srdce ve stejném rytmu toho mého patřícího tobě. Chci abys znala alespoň pozůstatky po mojí rodině. Jak řekl Jamie jsi její součástí. A pokud se ti nebude líbit? Sakra založíme si svou vlastní! Je to prostě pokus omyl, uvidíme." Slyšel jsem jemné trhnutí dveří napovídající, že Jamie tam na nás čeká a má slova ho ranila. V tu chvíli jsem ale nebyl schopen si to plně uvědomit, protože Leslie si stoupla na špičky a dlouze mě políbila. "Miluju tě, Troyi." Usmál jsem se a pohladil ji po tváři. "A já tebe, tak pojď." Nevím jestli ji přemluvil můj proslov, nebo něco jiného, ale následovala mě dovnitř.

"Troyi, synu!" Táta se zvedl z pohovky a vrhl se ke mně s otevřenou náručí. "Chyběl jsi mi, chlapečku." Nervózně jsem ho poplácal po zádech, ale nemohl jsem popřít, že on mi taky chyběl. Nebyl jsem však schopný nic říct, ani když jsem se odtáhl. Prohlédl jsem si ho a všiml si výrazných změn v jeho kdysi pohledném obličeji, nyní poznamenaném ztrátou. Smrt matky jakoby se mu vepsala do každé vrásky a kruhy pod očima napovídaly, že na ni nemyslí jen ve dne. Upřel jsem pohled jinam než na něj, protože jsem si uvědomil, že mám oči jako mívala ona. "A ty jsi..?" trochu nedůvěřivě se podíval na Leslie a ustoupil krok dozadu. "Tohle je Leslie tati." Bylo mi jasné, že mu jméno nic neříká. "Už jsem o ní mluvil." V jeho očích svitlo a tvář se zkřivila hněvem. "Myslel jsem, že jedeš podržet otce. Ne, že mi sem jdeš představit svého domácího mazlíčka!" Vykřikl a rozhodil rukama, to mě nenechalo klidného. Bohužel se začal uskutečňovat jeden ze scénářů, které jsem si představoval. "Takhle o ní mluvit nebudeš!" Ucítil jsem její ruku těsně nad loktem a jako bych cítil, jak mě propaluje pohledem. "Troyi, ne." Pochopil jsem, nechce abych křičel na svého otce, ale co jiného bych měl dělat? "Omlouvám se, zjevně umí pár povelů. Pac, válej sudy?" "Tati, jako bys nevěděl, co znamená milovat." V jeho tváři se něco mihlo a já věděl, že jsem vyhrál. Povzbudivě jsem se podíval na Leslie a otec rezignoval. "Pojďte na večeři, chci vědět všechno." Znovu se usmál a radost ze setkání v něm zvítězila. "Těší mě, pane Shadelande." Pravila Leslie, když jsme ji konečně pustili ke slovu. "Pro tebe jsem Patrick."


Rhage Jarlgesher
22. dubna 
15.4. Spolu s Leslie sme sa vybrali do Nórska, musím uznať, že Troy nebol z toho dvakrát nadšený,ale nemal na výber, Leslie sa rozhodla a ja som bol rád. Na letisku nás už čakalo súkromné lietadlo, ktoré vlastnila Maryna firma. Leslie kráčala po mojom boku a nedokázala sa vynadívať, boli sme síce v NY, ale už aj teraz bola nadšená. Očividně milovala cestování. Ja som sa dokázal iba usmievať a keď som zbadal Mary, ktorá stála pri lietadle a jednú ruku mala položenú na bruchu usmial som sa ešte viac. Pristúpil som k nej a vtlačil jej bozk na čelo. ,, O týždeň sme späť, opatruj sa." Prikývla a odstúpila. ,, Auto už máš naložené." Konštatovala a zamávala mi.Spolu s Leslie som vošoel do lietadla a už o malú chvíľu sme vyrazili na cestu. Cesta bola celkom zábavná. Leslie sa usmievala tak jako vždy, obdivovala všetko okolo seba a i letadlo se jí líbilo. ,, Do Stavangeru dorazíme za desať hodín." Oznámil som jej s úsmevom a zobral si víno od stevardky, ktotrá k nám pristúpila. Les se jemně usmívala a se vším souhlasila. Vše se jí určitě moc líbilo. ,, Teraz ku tvojmu príbehu." odmlčal som sa a usmieval sa. ,, Voláš sa Amanda Starst más 24 rokov, si baletka v národnom divadle, rozhodol som sa, že povolanie ti nebudeme brať, nuž, si moja snúbenica a bola si oficiálne pozvaná mojím priateľom. Zoznámili sme sa pred rokom na jednom z tvojích baletných vystúpení. Hneď, ako som ťa uvidel vyhľadal som ťa v zákulisí, kde mi umožnil prístup riaditeľ. Začali sme sa stretávať, čoskoro chodiť a iba nedávno som ťa požiadal o ruku. To mi pripomína..." vytiahol som z vrecka malú krabičku a podal jej ju. V jej vnútri bol zlatý prsteň s malým diamantom v tvare srdca. Leslie se usmála, ale na chvíli mi přišlo, že se v ní mihlo něco jako zaváhání. Přejela si prstem pravé ruky po prstýnku, který měla na prsteníčku levé ruky. Bylo mi jasné, že myslí na toho jejího a její další slova mi to jen potvrdily. ''Pomůžu ti, to víš. I ten prstýnek si vezmu, ale je to nezvyk. Mít ho od někoho jiného než od Troye.'' Usmál jsem se na ni, jakobych ji chtěl uklidnit. ''V pohodě Les. Je to jen jeden večer s tím prstýnkem. To zvládneš.'' Mrkl jsem na ni a sledoval jsem, jak si nakonec prstýnek nasadila. Prsteň jej padol, ako uliatý. Zasmial som sa. ,, Je moc hezký Rhage." Prehovorila a musela uznat, že je vážně krásný. ,, Ja, sa volám Phury Charlvan, mám 30 rokov a som veľkoobchodník s umením. Nezamieravam sa na nič konkrétne, chodím do divadiel beriem umelcov,divadelníkov, kostímérov a všetko a skladám súbory, beriem ich a. t.ď. Organizátor oslavy je môj kolega Mike Tampson, ktorý je tiež gigolo, ale vystupuje,ako plastický chirurg. Oslava alebo tiež bál sa koná v jeho sídle na počesť jeho matky, ktorá oslavuje 52 narodeniny." Keď sa Leslie zatvárila udivene pokrútil som hlavou. ,, Žena, matka je skutočná, je to jeho matka, plastický chirurg existuje, ale je odcestovaný a Mike, normálnym menom Kris je jeho dvojča. Je to zložité... Pamätaj si iba to, že sa voláš Amanda, si baletka a moja snúbenica, ja som Phury a som veľkoobhodník s umením. Mike je chirurg, ale on vie, že to nie je tvoje pravé meno. A teraz mi to zopakuj." Keď to Leslie zopakovala usmial som sa a prikývol. ,,A teraz tvoje šaty. Dovolil som si ti ich vybrať. Janet!" Zakričal som na letušku a tá pricupitala s čiernymi, útlimi šatami, ktoré boli dlhé po zem a na boku mali rozparok ktorý sa končil v polke stehna. ,, Jednoduché, ale krásne." Povedal som jej a viděl jsem jí na očích, že se jí šaty líbily. ,, Rhage, teda Phury, sú krásné. V jednoduchosti je síla." Řekla uznanlivě a ja som mal na tvári spokojný výraz. ,, Som rád." Zvyšok cesty išiel ľahko, Leslie sa pýtala na mňa, na Mikea, na spôsoby a ja som všetko veľmi rád hovoril. Po desiatich hodinách letu sme vystúpili z lietadla, vyložili moje BMW i8 a ja som nás osviezol do domu pri mori, ktorý patril Marynej firme. V dome sme boli sami dvaja, do Nórska nebol momentálne nikto vyslaný a tak bol prázdny. ,, Oddíchni si Leslie, zajtra to bude všetko bujaré." Ukázal som jej izbu a nechal ju nech si odpočinie. Zajtra to bude dlhý deň už len kvôli tomu, že od rána bude cvičiť svoju rolu mojej snúbenice, jesť, správať sa, ako keby bola ten najnamiselnejší človek na svete. 16.4. Ráno som vstal o niečo skôr, ako Leslie a prichystal raňajky. Keď vyšla upravená zo svojej izby usmial som sa na ňu a kývol ku stolu, kde boli domáce vafle, šľahačka, jahody, chlieb, palacinky, káva, džús.... ,, Sadni si a najedz sa, potrebuješ energiu." zazubil som sa na ňu a ona sa usmiala. ,, Dobrá ránko." Popriala mi, posadila sa za stôl a pustila sa do vaflí. Oprel som sa o pult a napil sa zo svojho proteínového nápoja. ,, Idem si teraz zabehať, o hodinu som späť. Ak chceš pusti si telku, ako len chceš. Ak by sa niečo dialo prezvoň mi na mobil a ja som hneď späť." Usmieval som sa, dal jej bozk na čelo a vybehol z vchodovvých dverí. O hodinu som bol späť a Leslie som našiel, ako sa díva na plesové šaty, ktoré som jej včera predviedol. ,, Len si ich obleč, osprchujem sa a začneme." Bol som hotový za 15 minút, zišiel som dole a Leslie stála v obývačke oblečená v tých šatách. Uznanlivo som zapískal a ona sa začervenala. ,, Musím uznať, že mám vkus a že ti to sekne vlčica." Obaja sme sa zasmiali a začal tréning jej chovania. Išlo jej to priamo geniálne. Už o pár hodín som sa obliekol do obleku, Leslie prišla učesať Andy, ktorá bola kaderníčka zamestnaná v Marynej firme. Leslie bola úchvatná. ,, Až po vás lady." Zasmial som sa a odviezol nás ku Mikeovmu baráku 20 km od nášho domu. Bál prebehol ľahko. Leslie sa vžila do svojej role mojej snúbenice celkom rýchlo. Bola úžastná, tancovala naozaj úžastne, každý ju obdivoval, skvelo zapadla, aj keď sa občas v jej očiach odrážal posmech voči smotánke, ktorú prizval Mike. Ja sám a aj Mike sme sa dobre zabávali, Leslie bola veselá a paničky si ju obľúbili. V jednú chviľu ku mne Mike prehovoril. ,, Je úžastná Rhage, dobre si si vybral." usmial som sa a pomyslel si, čo by robil keby vedel,, že to je ďalší vlk, a navyše len kamarátka. ,, Ja viem Igor, ja viem." Odpovedal som mu a usmieval sa na tancujúcu Leslie. Keď sa bál chílil ku koncu bolo už nad ránom. Rozlúčili sme sa s Mikeom, jeho mamou a aj s mojími ostatnými "obchodnými partmermi" a pobrali sme sa domov. Leslie bola vyčerpaná a ja tiež. Zaparkoval som pred domom a odniesol som ju do jej postele. ,,Bavila jsem se Phury." Zašomrala zo spánku a ja som sa usmial. Prikril som ju a sám som sa vrhol do svojej postele o pár dverí ďalej. Zaspal som skoro hneď, ako som dopadol do perín. 17.4. Aj napriek únave som vstal pomerne skoro. Leslie sa zobudila pre obedom. Vyzerala sviežo. Usmial som sa na ňu. ,, Dobré ránko spachtoško. Dnes si daj voľno a zajtra ťa tu prevediem." Pousmiala sa a sadla si na stoličku. Položil som pred ňu jedlo a vodu a ona zaúpela. ,, Smotánka nie je fakt nič pre mňa." Zaúpela a pustila sa do jedla. ,, Ale išlo ti to veľmi dobre, milujú ťa a všetko ti verili." Zasmial som sa. Zvyšok dňa sme preležali na gauči a sledovali telku po nórsky. Zahral som sa na prekladateľa. Prekladal som asi všetky show, čo išli v telke, až som nakoniec našiel anglický program. 


Satria Orb
1. dubna 
Po týždni som sa konečne prebral z hmly v mojej mysli. Bol som vo svojej chate, netuším, ako som sa tam dostal. Skoro nič som si nepamätal. Posledné, čo si pamätám bol tréning s Rei a ako si ma potom ona povolala. Nastala tma, nie, nie tma, ale hmla. Hmla v mojej mysli. Dlho som sa držal za hlavu, pociťoval som ukrutnú bolesť spôsobenú stratou pamäti. Nakoniec sa mi však začali vybavovať minúty, hodiny a nakoniec aj dni. Opäť som prežíval to, čo mi spôsobovala.

24.3.
Trénoval som s Rei, učila sa rýchlo a mne sa darilo ovládať sa čím ďalej tým viac. Moja povaha sa opäť ustáľovala. Ona ma už dlhšiu dobu nekontaktovala a tak som si myslel, že po tom, čo ma potetovala a označila za svoj majetok som ju omrzel. Darilo sa mi pred Rei skryť tetovanie, ktoré sa zahojila celkom rýchlo, aj keď bolo robené starou technikou.Po niekoľkých hodinách tréningu s Rei si ma povolala do mučiarne. Myslel som, že to bude také, ako normálne. Mýlil som sa. Stál som v okovách zo striebra a ona si iba sadla oproti mne na pohyblivú stoličku a sledovala ma. Sledovala ma tými zvláštnymi očami, ktoré sa skrývali pod nakrčeným obočím. ,, Čo by sa stalo, keby som ti do žíl vstriekla pár kvapiek môjho jedu? Teda riedeného? Už len tých pár kvapiek by ťa dokázali zabiť. Tým som si istá." Naklonila hlavu. ,, Čo by sa stalo, keby som ťa začala ovládať Satria? Ako by si reagoval? Nie je ťažké sa dostať do tvojej hlavy. Ľahko ti viem vnuknúť myšlienku potreby navštíviť ma. Tak prečo ťa neovládať?" Neodpovedal som, lebo som vedel, že to urobí. A veru, že aj urobila. Vkĺzla mi do hlavy, ako had. Pocítil som náhlu bolesť hlavy a upadol do bezvedomia... Prebudil som sa na to, že ležím na chladných dlaždiciach v tej istej miestnosti. Ona stále pohodlne sedela na tej stoličke, ale teraz sa už tvárila šťastne. ,, Tvoje myšlienky a spomienky sú úchvatné Satria. Tvoja minulosť a rodina je fascinujúca a najmä tvoje pocity voči istej osobe pred tvojím pádom." Smiala sa a ja som cítil, že je stále v mojej hlave a hrabe sa tam, hľadá veci. Opäť nastala tma...

25.3.
Prebral som sa nad ránom a v miestnosti som bol sám. V hlave som mal tlak. Myslel som si, že mi moja hlava vybuchne od bolesti. Zrazu sa otvorili dvere a v nich stala ona. Usmievala sa a v rukách niečo niesla. Striekačku. Pocítil som nutkanie vstať a podísť ku stene. Stál som tam, ako prikovaný. Nechápal som, prečo sa moje nohy hýbu, keď ja som im nevydal príkaz. Potom mi to došlo. Ona ma ovládla. Moje telo už viac nebolo moje. Opäť nastala hmla, všetko som vnímal iba okrajovo....

26.3.
Moja myseľ sa z ničoho nič vyjasnila. Ta chvíľa nastala, keď odišla z miestnosti a pustila moju myseľ. V ruke som zvieral bič, ktorý bol zakončený olovnatými guličkami. Pozrel som sa na svoje bosé nohy a zbadal potôčik krvi, ktorý stekal do odtoku uprostred miestnosti. Bič bol od krvi a rovnako aj môj chrbát. Natiahol som sa dozadu a zaštípali ma čerstvé rany od biča. Sám som sa zbičoval, bez toho, aby som to robil z vlastnej vôle. Zrútil som sa na zem a sedel tam, premýšľal som. Už mi viac moja myseľ a moje telo nepatrili. Boli jej. V ten deň sa už viac neukázala.

27.3.
Prišla dopoludnia. V ruke mala kus mäsa. Hodila mi ho, aby som sa najedol. Ani netuším, ako som mäso zjedol, keď som sa zrazu začal premieňať. Začal som sa meniť bez toho, aby som to vedel. Vyjavene som sa pozrel vlčími očami na jej spokojnú tvár. ,, Dobrý psíček." Povedala a hodila nôž do môjho ramena... Prebral som sa o hodinu, rana sa už pekne hojila. Nemal som ani čas sa spamätať a moja myseľ už opäť nebola moja... V ruke som držal striekačku s jagavou tekutinou. ,, Neboj sa, nič to nie je. Iba slabé percentuálne zloženie môjho jedu." ,, Nič to nie je zopakoval som." Moja ruka so striekačkou sa zdvihla ku krk a našla žilu. S ľahkosťou ju prerazila a ja som si obsah vstriekol do žíl. Striekačku som prudko vytiahol, lebo som si uvedomil, čo robím, ale už bolo neskoro. Jej jed bol vo mne. Zrútil som sa na dlaždice a oprel sa o ruky. Z hlboka som dýchal a snažil sa nepremeniť. Moja myseľ jej vykĺzla. Cítil som, ako sa mi žili na krku napínajú a ako sa menia. ,, Krása, jednoducho nádhera....." Už som viac nepočul...

28.3.
Prebral som sa. Bol som v tej istej pozícii, ktorú som si pamätal. ,, teraz si krásny." Počul som jej hlas a divokým pohľadom sa na ňu pozrel. Držala predo mnou zrkadlo. Bol som v ňom ja, ale o niečo divočejši. Pokožku som mal mokrú od mokrú, svaly napnuté a pohľad divoký a môj krk. Žili na mojom krku boli čierne. Mierne som sa pootočil a videl, že pokračujú po ramenách a mierne na chrbát a hruď. Jed sa nedostal do celého tela, čo bolo dobré. ,, Čo si mi to urobila?" ,, Vylepšila som ťa. Jed ti neublížil, ba práve naopak vyzerá to lepšie." Na mojej hnedej pleti žili neboli až tak viditeľné, ako keby som mal bielu, ale predsa boli zreteľné. Tak toto už neukecám. Pomyslel som si.

29.3.
Naďalej sa hrabala v mojej hlave, menila mi myšlienky podľa seba. Bola mocnejšia, ako si myslela a vyzerala. Robil som veci, ktoré som nechcel. Bodal som seba, bodal som mutantov, keď ma pustila do lesa. Zabíjal som na jej príkaz. Bola stále so mnou. 30.3. Opäť som bol na dlážke a opieral sa päsťami o zem. Pustila moju myseľ ja som konečne rozmýšľal sám za seba. ,, Tak, kde je Rei? Kde je tvoja priateľka?" Pýtala sa. ,, Jej sa ani nedotkneš. Tak znela dohoda." Zavrčal som na ňu. ,, Och, drahý Satria, ale ja sa jej nechcem dotknúť. To vôbec nie. Ja chcem, aby si za ňou išiel ty." ,,Nikdy." Zavrčal som, zrazu sa postavila a vrazila do mňa jednú zo svojich ohnivých gulí. Narazil som o stenu, ale ona neprestávala. Spaľovala moje vnútro, moju myseľ. Až nakoniec bolesť pominula a ona odišla. 31.3. Prebral som sa na podvečer, moja myseľ sa vyjasnila a ja som zbadal početné zranenia po svojom tele. ,, Môžeš ísť." Oznámila prázdnym hlasom. Moje telo sa postavilo a vykročilo preč. Išlo bez toho, aby som mu to nakázal ja. Opäť ma ovládala a nedalo sa tomu priečiť. Vtedy mi svitlo- Musím sa naučiť brániť proti jej mágii a jej psycho schopnostiam. Vrazil som do chaty, kde som sa nakoniec aj prebral.