Decembrové                              nástenky
2016


Carmina Irons
31. prosince
Dvůr je uzavřený a střádá si energie stejně jako já. Ta slavnost mě oslabila, to bezpochyby, ale teď se cítím opět silná a mohu přiživit oheň. Přesto jen bezduše sedím ve své komnatě v hedvábí a s pohledem upřeným k oknu se nedokážu k ničemu přimět. Elijah si našel mezi nefilim špeha, ale mně se odmítá svěřovat. Stále jen přemýšlím nad tím, jak bych se mohla stát silnější. Aby mě i on poslouchal, protože navzájem se zničit nemůžeme. Jenže mě vyrušuje neohlášený příchod jednoho z mých poskoků. Sedím zády ke dveřím.
,,Neohlásil ses." Prohodím trpce. Neotáčím se.
Kairos. Byl mým velkým důvěrníkem, dokud jsem nezjistila, že hraje i na stranu Elijaha. Přesto se Kaira nemohu jen tak zbavit. On je jediný, kterého mám ještě ráda. Který mi dokáže říct věci, které chci slyšet a potěšit mě. Je pro mě velmi důležitý a schopný, přestože je až šestý v pořadí na Nefritový trůn. Bude to asi padesát let, když se jeho nejstarší bratr rozhodl vraždit své sourozence, kvůli absolutnímu nároku na trůn, a tak Kairos hledal spojence. Nabídla jsem mu pouze svou ochranu výměnou za konání špinavé práce a schraňování informací. A když se začalo mluvit o nadvládě Zimního dvoru, byl k tomu připočten i nárok na Sluneční dvůr.
,,Tohle nepočká." Pokládá mi ruce na ramena a jakmile zakloním hlavu, vtiskne mi polibek do vlasů.
,,Tak mluv." Nemám náladu, a tak ho odrazuji strohým tónem. Stejně se nenechává odbýt ohledně těch projevů předstírané náklonnosti a naklání se k mému uchu.
,,Mám zprávy o návratu nejmladšího syna Vašeho Veličenstva."
Zamrkám a on se ode mě odkloní. Přemýšlím o páce na Elijaha a zrovna mi ji někdo přinese na podnose. Zní to až podezřele dobře. Nechává mi čas to vstřebat a poté opět promluví, čímž mě svým chováním vyvede z míry.
,,Musím jít." Na ta slova se zvedám okamžitě. Nepropustila jsem ho, co si to dovoluje.
,,Kam." Začínám mít neblahé podezření, že tu se mnou hraje dost špinavou hru. A jeho následující slova mě jen utvrzují.
,,Jeho Veličenstvo se o návratu svého syna také rádo doví." Tak tím si nejsem zrovna jistá. Parchant.
Po ruce mám jen lahvičku roztoku se železem posilněnou další žíravinou. Neváhám a mrsknu ji po něm, když se ke mně otáčí zády. Zásah. Slyším ho syčet a dívám se, jak si mačká rukou spálenou prohlubeň mezi krkem a ramenem, načež i překvapeně kleká. Na ovládnutí mysli je až moc silný a odolný. Nečekal ani náhodou, že bych zaútočila.. Svým způsobem mě měl omotanou kolem prstu.
Mířím si to k němu přímočaře v ruce už držím rozevřené nůžky. Chytám ho za pačesy a vrážím mu obě špičky mezi krční obratle, hrubou silou je rozevírám a mačkám z něj tiché rozechvělé výkřiky a syčení.
,,Chci to vědět! Mluv. Kde je!" Vím, že to ví. Museli ho někde vidět, jestli si je tím tak jistý. Pobízím ho chladně a nepřestávám. Přitom se vnitřně blokuji, kdyby se mi pokusil napadnout mysl. Ten parchant se mi přesto chechtá.
,,Elijah mi toho nabídne víc, než jen roky čekání a dělání ze sebe královské ku*vy."
,,Vůbec ho neznáš." Zatahám ještě víc.
,,Zato znám tebe. Nebýt té tvé upjaté starosti, byla bys jednou z největších. Elijah ti prokázal službu. Podívej se, kde jsi teď. Chladná, krutá, dokonalá. Kam tě to dovede?" Mluví trhaně a já zarážím hlouběji. Tak moc, že už začíná vykašlávat krev.
Okamžitě to z něj vytahuji, prudce ho chytám pod krkem a přitlačím zády k zemi s ostřím nůžek u krku. Jeden pohyb a provrtala bych mu hrtan jako nic. Chci se mu dívat do těch zarudlých očí, až bude umírat. Jenže on se nebrání.
,,Neuděláš to." Vysmívá se mi a já zatínám zuby. Opravdu je tak naivní, že si myslí, že mě má tak omotanou kolem prstu? Nejsem zaslepená. Mé děti by mi mohly akorát pomoci zatlačit na Elijaha. Je to už nějaké století a čas nakonec zpřetrhá mnohé, něco o tom vím. Nenucený úsměv, který se mi neodrazí v očích, mu opětuji.
Chladná, krutá, dokonalá.
Doslova mu krk prošpikuji a trhnu k sobě. Utínám tak i jeho bolestný výkřik a zvedám bradu, aby mi proud krve nezasáhl obličej. Ještě chvíli jeho tělo vydává sípavé zvuky a trhá sebou, ale se mnou to nic nedělá. Jeho mysl je teď tak oslabená. Jako skořápka vajíčka, a proto do ní bez námahy pronikám a listuji si, odkud tu informaci má. Podle všeho se Iasion ukrývá na dvoře Úsvitu a ví o tom ještě jeden Elijahův poskok. Jenže ho ztrácím, víc už z něj nedostanu a také nemám moc času nazbyt. Musím ho zlikvidovat dřív, než se to Elijah dozví a začne jednat podle sebe. Ačkoli mám pocit, že se to k němu dostalo, trocha naděje ve mně je.
Bez rozmyšlení vybíhám ze své komnaty potřísněná krví, což by ani nebylo pro dvořany takovou novinkou, ale můj zaskočený výraz, když v sále potkávám Elijaha i s gardou, by mě mohl prozradit. Nasazuji svůj odměřený pohled. Kdybych dala cokoliv znát, začal by se mi hrabat v hlavě, a to já si líbit nenechám. Zbytečně by nás to oslabilo. On nemůže ke mně a já do něj.
,,Drahá." Obrací se na mě a vyzývá mě, ať se připojím. Zajímavé, tohle většinou nedělá. ,,Tá blonďavá suka je na ceste." Tváří se opět vítězoslavně a mně chvilku trvá, než mi dojde, že myslí tu svini Skleněného svoru. Stroze přikývnu na poklony gardy a poté si všímám, že se pozastavuje nad krvavou skvrnou, která se mi táhne od krku až k pasu. Nahánět dvořanům strach, to ano, ale měla bych si zachovat určitou úroveň královny. Raději odpoutám pozornost.
,,Vcelku?" Ptám se, ačkoli odpověď znám už dopředu. Elijah by si nenechal ujít příležitosti ji ponížit a mučit. Poslední dobou byl znuděný stejně jako já. Dle jeho reakce mírného stočení koutků usuzuji, že ho to alespoň pobavilo.
,,Ale samozrejme. Podarilo sa ti to výborne." Mávne rukou na odchod gardě a společně se odebíráme do hodovní síně.

--

Chyba té naivky byla už je v tom, že očekávala jednání "na úrovni" Skleněného dvoru. Elijah a já jsme si už podrobili dva dvory, které se odmítaly přidat na naší stranu. Jen naprostý idiot by se k nám vydal vyjednávat jen tak o čaji a sušenčičkách.
A tak ji tu mám před sebou v železných okovech, což ji částečně oslabuje, ale ne tak docela, abych ji mohla manipulovat mysl.
Přicházejí proto na řadu mé roztoky železa a žíravin. Trychtýř ji vrážím až do hrdla a začínám, zatímco Elijah spokojeně přihlíží.
Bolestí se sebou hází, dáví se, a tak ji trocha tekutiny kolem úst poleptá. Přilévám dál a užívám si to. Je skoro až cítit, jak ji to proudí do žil a oslabuje.
,,To stačí, alebo sa nám tu zadusia." Zarazí mě Elijah znechucený tou představou, že by měla zemřít tak brzy. Jako na povel přestávám, trychtýř vytahuji a nechám ji, aby se vykašlala.
,,Vážená kráľovná Juliette, som poctený Vašou prítomnosti. Tak dlho som na túto príležitosť čakal. Hádam sa vám spôsoby na uvítanie mojej ženy páčia, nikto lepšie nepohostí hostí vaších kvalit." Vítá ji s cynickou štědrostí a já se dokonce upřímně usměji.
,,Co ode mě chcete? Spolek porazit nemůžete!" Sípavě ze sebe vydoluje přesně takové tlachy, které jsem čekala. Přesto k ní přejdu a fascinovaně ji svírám čelist v dlani, aby se mi pořádně dívala do očí. Bude ji tak snazší ji manipulovat.
,,Tvé oči mění barvu dle nálady. Co v nich je teď? Strach?" Sevřu ji čelist pevněji a nehty se ji zaryji pod kůži.
,,Chci, aby ses přidala na naší stranu." Nadnesu s lehkostí, ale nepronikám do její mysli. Musí to být její rozhodnutí. Samozřejmě na to už je příliš pozdě, jen ji chci dostat pořádně do kolen. Zatvrzele odmítá, a tak než ji dodělám úplně, nechávám si chvíli pohrát Elijaha s rozžhaveným železem, načež ho ještě nabádám, aby ji zpřetrhal achillovky.
,,Můj dvůr je silnější než váš! Mám víc spojenců. Víly se po mé smrti vzbouří!" Vykřikne se slzami v očích.
,,Vaši priatelia a blízky, všetci ma informovali lo každom vašu kroku, len aby mi boli oddaný. narozdiel od vás, vedeli, kto je skutočný kráľ a kráľovná víl. Víli vašho dvora nám sľúbili vernosť už dávno...ten váš spoločník Elliot? Bol za mnou ešte v deň Zimných slávnosti, zatiaľ o ste sa sama triasla v tej vašej nevkusnej chatrči zo skla. Musel som prejsť celý palác aby som sa k vám dostal. .A nikto ma nezastavil. Ani jedna jediná víla. A prečo? Bola ste im na smiech, slaboch na tróne, ktorý vám ani nepatril a ani nikdy nebude."
Tělo má pokryté popáleninami, jizvami a místy je ještě poleptaná mým jedem. Železo v krvi na ní působí rychleji, než jsem čekala. Už ani nemůže promluvit, jak má rozleptaný jícen a hlasivky, což mě nutí číst její odpovědi v hlavě. Konečně do ni pronikám a vyvíjím na její mysl neúměrný tlak. A tak ji poskytuji hned několik trýznivých situací.
,,Stavíš se za Spolek? Co tak udělá Spolek, až ode mě zjistí, že tvůj drahý plánoval vzpouru po tvém boku." Odstoupím a volně se procházím kolem ní, abych ještě našla kousek nezjizvené kůže, do které bych si mohla píchnout, ale marně. Škoda.
,,Nemusíš mít strach, moje milá, sice u toho nebudeš přímo, ale já ti ukážu, co s ním provede." Zastavím se čelem před ní a vypouštím k další bludy mučení toho lovce. O mnoho horší a delší, než právě stíhá ji. ,,A to všechno jen kvůli tobě," mlasknu hraně nespokojeně a vidím, že už je opravdu dodělaná. Hlavu má svěšenou k zemi a tělo naprosto oslabené. Ubohý civil by ji dokázal dorazit kamenem.
A tak už to nenatahuji. Sice si svou magii chci šetřit, ale tohle jsou důvody k oslavě. Znovu ji ovládám mysl a pomalu škvařím mozek do samého konce. Chvíli na ni fascinovaně hledím. Vtom se za mnou ozve Elijah.
,,Iasionovi jej trón pristane viac." Odfrkne si a já se otáčím jeho směrem.
,,Tak tedy o něm víš." Ujišťuji se, ale spíše získávám čas. Je to dobrý nápad, než mi ho zase někam poslat. A nakonec, byla jsem to já, kdo za něj truchlil. Ke komu se synáček obrátí?
,,Je to môj syn, vedel som, že sa vráti." Balamutí mě dál, ale já vím své. Ve dveřích se ještě zastavím. Podívám se na mrtvolu Juliette a na manžela, který je pyšný na mého syna. Váhám, že k tomu něco řeknu, nebo alespoň naznačím, že takhle by to šlo. Ale raději se držím zpátky jako vždy a jednoduše odcházím.


Leslie Malwin
31. prosince
Zrovna jsem seděla v kuchyni a v ruce jsem držela telfon. Pohrávala jsem si s ním v ruce a přemýšlela jsem, že po několika letech zavolám domů. Je toho teď moc. Potřebuju někoho z rodiny. Někoho, o kom vím, že mu můžu říct úplně vše. Ano i tady mám někoho takového, ale nejsem si jistá, jestli už to chci s tou osobou dál rozebírat. Teď jsem prostě jen seděla u stolu v kuchyni, zírala na telefon a přemlouvala se k tomu, abych jim zavolala. Jenže jak jsem jim mohla zavolat, když jsem od nich odešla? Jak bych po nich mohla chtít pomoc? Jednoduše, nemohla. Mobil jsem zase položila na stůl. Cítila jsem, že zase přichází ta hrozná deprese, která se mi poslední dobou neustále vracela a vracela. Pořád dokola. Nebyl by snad jediný den, kdy bych nebrečela. Opřela jsem se lokty o stůl, položila si hlavu do dlaní a zavřela jsem oči. Zhluboka jsem se nadechla. Zase se mi všechno vracelo. I když jsem měla zavřené oči, tak se mi před očima začal objevovat obrázek mrtvé Judith, ležící ve sněhu, který nebyl bílý, ale rudý od její krve. Cítíla jsem v hlavě pocit bezmocnosti, beznaděje a bolesti. Zase mi trhalo srdce, že jsem tenkrát nepřišla včas. V mysli se mi odehrával dokonalý obrázek toho, jak jsem si k ní klekla, jak jsem jí zkoušela pomoct. Jak jsem jí nedokázala pooct. Neochránila jsem ji. Měly jsme se chránit navzájem a já to nedokázala. Po tvářích už mi zase tekly slzy a pocit sevřeného žaludku byl stále intenzivnější. Cítila jsem se jako někdo, kdo zklamal okolí i sám sebe. Už několik dní jsem do sebe nedokázala dostat ani sousto jídla. Spíš jsem jen popíjela čaj nebo vodu. A to jsem byla ještě hodně ráda, když jsem to do sebe dostala. A teď to tu bylo znovu. Stav úzkosti. Když mi v hlavě přestal probíhat obraz Judith, tak mi do ní naskočil Troy. Ta zimní slavnost, to jak jsem u něj stála, dívala jsem se mu do očí a vychrlila jsem na něj úplně všechno, co jsem měla na srdci. Zranila jsem ho. Hrozně moc, ale já..Nemohla už jsem dál hrát. Ale od té doby, co jsem mu řekla, že ho nemiluju za mnou začal chodit. Zase se mi ukazoval obrázek toho, jak je u mě doma, pokouší se mi domluvit a jak mi neustále říká, že mě miluje, že já jeho miluju. A já mu pořád říkala, že ho nemiluju, ať se mi nemotá v hlavě, že to dítě ani není jeho. Ať mě nechá. Taky ten jeho kamarád..Nelíbilo se mi, že ho na mě poslal. Jak si to teď promítám zpátky, tak je mi zle. Opravdu zle. Cítila jsem, jak se mi celým tělem šířila vlna emocí, která nebyla kladná. Hrozně jsem trpěla. Strašně to bolí. Bolí mě, že jsem ublížila ostatním. Já..Nedokážu se s tím vyrovnat. Mým tělem už dávno otřásaly vzlyky, tváře jsem měla celé mokré od slz a všechny myšlenky a pocity mě čímdál víc drtily. Když jsem si řekla, že to stačí, že to takhle nemůžu vést, tak jsem vstala, ale to jsem dělat neměla. Jakobych najednou úplně zapomněla na to, že jsem si poručila, abych na to nemyslela. Znovu se mi mihly před očima ty hnusný vzpomínky. Jen se k nim teď přidala ještě jedna. Jedna nejvíc čerstvá vzpomínka. Stála jsem teď uprostřed kuchyně, třásla jsem se, brečela jsem a myslela jsem jen na jedinou věc. Na to, jak jsem ještě nedávno stála ve sprše, viděla jsem krev a pak jsem byla v nemocnici. Doteď mi v hlavě straší to 'Přišla jste o něj.' A s touto myšlenkou už jsem to nevydržela. Jakmile se mi v hlavě objevily slova toho doktora, tak jsem se sesypala na zem. Ani jsem se ničeho nestihla chytit. Seděla jsem naprosto zničená na zemi a měla jsem záchvat paniky. Prostě jsem to nezvládla. Složila jsem se. Seděla jsem tam jako blázen. Opravdu jako blázen. A byla jsem na dně. Jako už dlouho ne. A nebyl tu nikdo, kdo mě prostě jednoduše zvedl. Musela jsem se zvednout sama. To byl můj úkol. Jenže tu byl problém. Já se zvednout nedokázala. Takže jsem zůstala několik hodin v kuchyni s brekem a křikem, dokud jsem neusnula.
Když jsem se vzbudila, tak jsem cítila hroznou bolest hlavy a žaludku. Zase se mi navalilo, takže jsem se s dost velkou námahou zvedla, dostala jsem se s pár zavrávoráními do koupelny a skončila jsem s hlavou v záchodě. Moje tělo bylo hrozně zesláblé. A já se tak i cítím. Asi jsem skončila. Možná jsem to vzdala. Možná bych měla někam zajít. Myslím, že už mi nepomůže nic jinýho než nějaká odborná pomoc. Ale ne, ještě ne. Já se z toho dostanu sama, musím. Nejsem přece magor. 


Satria Orb
27. prosince
Všetko sa to totálne posralo. Nechápem, načo som začal vychádzať z toho lesa. Z toho prekliateho lesa. Mal som tam zostať zašitý, nepozorovaný... Do svorky som síce patril vždy, svoje povinnosti som si plnil, ale teraz som sa zmenil. Všetko sa zmenilo. Niekedy o mne skoro nikto nepočul a teraz ma zrazu poznajú všetci. Síce vedeli, že existujem, ale nevedeli o mne skoro nič. To vlastne ani teraz nevedia, ani to nemusia vedieť. Nič im do toho nie je a nikdy nebude.
Od kedy som začal častejšie vychádzať zo svojej samoty, zo svojho lesa všetko sa zmenilo. Najprv som si myslel, že ku dobru, ale mýlil som sa. Opäť. Šaman by sa nemal mýliť. Nie skutočný šaman. Lámal som si hlavu a dobre, že sa neroztrhal na kúsky.Namaľoval som si tvár vlastnou krvou. Krvou zvieraťa. Bol som tak zúfali až som sa nakoniec uchýlil ku ohňu. K milovanému ohňu. K Bohom, ktorých tak uctievam. Dlhú chvíľu som hľadel na plápolajúci oheň v krbe a hľadal odpovede. Žiadne som však nenašiel. Prvýkrát za celý môj život mi Bohovia odopreli poznanie. Poznanie vidieť aspoň kúsok. Už som viac nedokázal zniesť pohľad do prázdneho ohňa. Uhasil som aj to posledné teplo, ktoré mi zostalo. Ľahol som si na kožušinu pred krbom, v ktorom by mal plápolať oheň. Chvíľu bolo ešte teplo, ale ako noc postupovala vzduch chladol až ma ani moje vlčie ja nedokázalo zahriať. A vtedy som prišiel na spôsob, ako sa odreagovať, ako zabudnúť aspoň cez noc. Zima, chlad, smäd, hlad, samota. Vedel som, že sa nebudem môcť dlho takto týrať, ale ma pohltí vlk vo mne, ale aspoň to môžem skúsiť.


Lily Cruz
27. prosince
Na ceste domov som v parku započula šuchotanie lístia. Nebolo to nič nezvyčajné, keďže fúkal vietor, nevenovala som tomu príslušnú pozornosť. Pokračovala som v ceste, dala slúchadlá do uší a ruky do vreciek. O pár krokov ďalej sa mi rozviazala šnúrka na topánkach. Zakopla som, ale nespadla. Vybrala som si slúchadlá z uší, ani neviem prečo a zohla som sa, aby som si zaviazala šnúrky. Zaviazala som si jednu a skontrolovala pre istotu aj ďalšiu, ktorá bola zaviazaná. Vystrela som sa a išla ďalej. Po chvíľke som mala pocit, že ma niekto alebo niečo sleduje.
Nastražila som zmysli a začala som sa obzerať za seba. Čo som pociťovala nebol strach, ale slovami to neviem ani opísať. Začala som vetriť vo vzduchu, chcela som zachytiť nejaký pach. Cítila som len veveričky, vtáky, psa a niekoľko mačiek. Nedávala som tomu veľkú pozornosť. Snažila som sa započuť aj niektoré kroky, ale počula som len tlapky zvierat. S nastraženými zmyslami som sa teda pobrala ďalej. Stále mi nešlo do hlavy, prečo za sebou počujem čoraz intenzívnejšie tlapky zvierat. "Veď tu nič také nie je! Tak prečo ich počujem?" hovorila som si celú cestu, až som toho mala dosť a rozhodla som nasledovať zvuky tlapiek. Zišla som z cesty a zaviedli ma k nízkemu kríku. Dlho som rozmýšľala, či sa tam idem pozrieť. Nakoniec som len predsa išla. Rozhrnula som zopár konárov a medzi nimi som videla sa skrývať zraneného psa. Bol nehorázne veľký a keď ma uvidel, hneď do mňa začal zúriť. Ceril zuby a vrčal. Bol vystrašený, nevedel čo sa deje. Napriek tomu som sa nezľakla, ukľudnila som ho. Našťastie ma nepohrýzol, ani mi neublížil. Zrejme zo mňa cítil kúsok vlčieho pachu a to, že mu chcem pomôcť a nie ublížiť. Na krku sa mu hompálal kus odtrhnutej reťaze, za ktorú som ho zobrala k veterinárovi. Nečakali sme v čakárni dlho, zobrali ho ako urgentný prípad. Veterinár mu pozašíval všetky rany a zavolal ma dnu. Moje prvé slová boli, či je v poriadku. Keď som videla, ako ho sestrička drží na vodítku pri operačnom stolíku, moje telo zaplavilo šťastie. Odľahlo mi. Nakoniec to boli len škrabance a zopár hlbších rán, nič závažné. Informoval ma o rase, ňou si bol 100 percentne istý, je to čistokrvná Tibetská doga a aj o veku, má cca 2 roky, to nevedel určiť presne. Uhradila som všetky poplatky a zobrala ho do útulku. Pred útulkom, keď som počula štekot psov, sa vo mne niečo zlomilo. Nedokázala som ho tam zaniesť. Zvolila som lepšiu variantu. Priviedla som ho k nám domov. Po ceste domov som mu zbehla kúpiť obojok, vodítko a misky, aspoň pre začiatok.
Zazvonila som pri dverách, akurát v ten deň som si zabudla kľúče. Otvoril mi oco a keď zbadal veľkého 70 centimetrového psa s čiernou, dlhou srsťou a mohutnou postavou vedľa mňa, nezmohol sa ani na jedno slovo. Vošli sme spolu dnu a vysvetlila som rodičom, čo tu ten pes robí. Po dlhom presviedčaní mi ho dovolili nechať. Báli sa, či zvládnem takého veľkého psa. Mame sa strašne nepozdávala už zahojená jazva nad ľavým okom, to ani mne, ale jeho pohľad ju dostal. Už bol členom rodiny, keďže bol môj nazvala som si ho po svojom. Zvykol si na novú rodinu bleskovo. 


Rianny Blacksnare
27. prosince
Hovorí sa, že šialenci vládnu svetu. Začala som prichádzať na to, že je to pravda. Tréning s ohňom sa začal stávať mojou dennou rutinou. Bola a aj som jeden z tých šialencov, ktorých som možno niekedy odcudzovala, ale teraz sa to zmenilo.
***
,,Kožu, musím skúsiť kožu. Oheň zakaždým spálil látku, ale mojej kože sa to ani nedotklo. Je načase to vyskúšať. Nemôžem zakaždým behať po lese nahá." Musím sa usmiať, lebo je to celkom zaujímavá predstava, ale aj reálna. Svoje kožené oblečenie, ktoré som nosila na larpy som našla veľmi rýchlo. Roztrhaná kožená sukňa a lambáda. ,,Geniálne." Povedala som hľadiac na ten kostým a navyše aj celkom pohodlné. Obliekla som sa a pozrela sa do zrkadla. Kožený odev zakrýval iba dôležité miesta. Hadiu kožu na bokoch bolo zreteľne vidieť a musela som uznať, že to vyzeralo fantasticky. Usmiala som sa, až som odhalila hadie tesáky. V celku to oblečenie a ja samotná vyzeralo úchvatne. Strašidelné, divoké, mocné. Divožienka. ,,Tak ideme na to." Povedala som svojmu odrazu a pre istotu som zobrala aj tašku s náhradným oblečením. Bosá a odetá iba v koži som vbehla do lesa až som dorazila na oné miesto so spálenou zemou. Zakaždým, keď som sa na tú zem pozrela chcelo sa mi plakať, ibaže to nešlo. Čo tento oheň spálil už nejde prinavrátiť. Odhodila som teda tašku s oblečením na bok a sadla si doprostred vypáleného kruhu. Nohy som zložila do tureckého sedu a vystrela sa. Oči som zavrela a vyvolala všetky svoje emócie z ktorých pochádzal oheň. Kedže som už vedela ovládať základy nevybuchol okolo mňa, ako to bolo minule. Pokožka mi zažiarila a začali na nej tancovať malé plamienky. Otvorila som oči a sledovala tu krásu. Pozrela som na svoj odev a keď som videla, ako sa začína koža páliť nakrčila som obočie a odpútala od nej oheň. Stále sa nachádzal po celom mojom tele, ale oblečenie mi nespálil. Skvelé. Pomyslela som si a premiestnila všetku energiu do svojej pravej ruky. Tesne nad rukou sa mi vytvorila ohnivá guľa, ktorá levitovala. Toto som dokázala už dávnejšie, ale niečo mi na tej guli nesedelo. Začala som hýbať prstami a guľa sa začala obracať. Pozorne som sa na ňu zahľadela. Nebol to obyčajný oheň. Boli v ňom zlatavé lúče a smaragdové odrazy, ktoré sa v bežnom ohni nevyskytujú. Vyhodila som guľu do vzduchu a keď sa nado mnou zjavila ohnivá kupola musela som sa zasmiať. Stiahla som kupolu a vytvorila z nej ohnivého hada, ktorý sa mi začal obkrúcať okolo nôh. Už som mala obtočené skoro celé telo, keď sa mi ten ohnivý had zadíval do očí. Celý bol z ohňa, až na jeho oči. Tie boli moje.
,,Takže ty si ja." Zašeptala som a nariadila mu, aby mi uvoľnil ruky. Poslúchol ma a keď som mala voľné ruku potkla som sa jeho hlavy. Moja ruka neprešla skrz, ale dotkla sa ohňa, ako keby to bola normálna žijúca bytosť. A veru, že bola. Premenila som hada na lasicu, keď som jej pozrela do očí zistila som, že sú rovnaké, ako tie moje. Lasica sa mi usalašila na ramenách a čakala na moje rozkazy. ,,Takže ťa ide ovládať." Konštatovala som a hladila lasicu po ohnivej srsti. Vystrela som ruku a ona zoskočila na zem. Dlhú chvíľu som hľadela na tu lasicu, ktorá bola predo mnou. Nakoniec som ju zmenila na draka. Nevedela som, čo to urobí, či sa ma nepokúsi zabiť, ako ten had minule, ale risk je zisk. A ja rada riskujem. Predo mnou sa začal rysovať ohnivý drak. Bála som sa ho, ale nesmela som to dať najavo. Obzerala som si jeho mohutné telo, hlavu, krídla... Bol nádherný. Vystrela som ruku k jeho papuli a keď sa na mňa pozrel a pootvoril tlamu vedela som, že sa zahrávam s ohňom. A to doslovne. Oči boli moje, ale omnoho divočejšie. On bol moja najsilnejšia emócia- nenávisť. Prinútila som ho skloniť predo mnou hlavu a keď sa tak stalo dotkla som sa jeho mocnej tlamy. Hľadeli sme si do očí, až kým som oheň nenasala späť do svojho vnútra. Keď moje svetlo pohaslo uprostred mňa chytila som sa za hruď a dlho len tak hľadela do tmavého lesa. Mňa sa oheň, ani len nedotkne, ale chcelo by to skúsiť na niekom inom. Len, kde sa nájde taký blázon, aby sa na to podujal? Vtedy mi napadlo iba jedno meno MIKE SANDERS, 


Jack Porter
27. prosince

23.12.
Než som nastúpil do CIA tak mi bolo jedno či strávim Vianoce doma, niekde s priateľmi alebo jednoducho v práci. Lenže po tom čo som tam začal pracovať tak priateľov značne ubudlo, práca sa stala neskutočnou depresiou a ja som sa do nej prepadal. A keď som videl akého zla sú ľudia schopný uvedomil som si aké mám vôbec šťastie, že mám milujúcu rodinu. Takže nie som workoholik a na sviatky chodím domov, do Memphisu. Z New Yorku to trvá asi tak tri a pol hodiny lietadlom. Takže teraz čakám na otca na letisku, aby ma vyzdvihol. A čakám tu už hodinu a pol. Už som uvažoval, že si zoberiem taxík, lenže mama mi hneď v telefóne vynadala s tým, že nič také si volať nebudem. Nechápem tú jej averziu ale nebudem sa s ňou hádať deň pred Štedrou večerou. Rozhliadnem sa okolo, sledujem ako sa niektoré skupinky ľudí vítajú a iné ronia slzy na rozlúčku. Je to malé letisko ale aj tak je tu celkom frmol. No na New York to nemá. Prekliaty New York. To čo sa tam teraz deje je na zbláznenie. Enormnou rýchlosťou sa mi kopia prípady na stole a ja ani neviem kam mám skôr skočiť. Prakticky som každodenný návštevník pitevne a s doktorom si tykáme. Dokonca mu už ani nevadí, že si uňho zapálim. A keď už je reč o cigaretách... postavím sa a zoberiem si cestovnú tašku, v ktorej mám veci. 27. už aj tak musím skoro ráno na lietadlo. Vyjdem von do toho chladného vzduchu a zapnem si bundu vyššie ku krku. Vytiahnem cigaretu, zapálim si a vdýchnem nikotín. Možno by som mal obmedziť fajčenie, lenže je toho teraz tak strašne veľa. Najskôr mŕtvoly bez krvi, ktorých vyšetrovanie sa zastavilo na bode nula. Každý poondiaty deň čumím do tých zložiek, pamätám si ich už naspamäť ale nič nemám. Len ma prepadávajú výplody fantázie. Ale ani sa nedivím. K tým vraždám pribudli ďalšie a ďalšie. Rovnaké a pritom iné. Väčšina tiel bez krvi. Príde mi to ako keby to bol nejaký pošahaný gang upírov. Na tvári sa mi mihne neveselý úškrn. "Upíry" To slovo mi príde také surreálne a pritom najviac na to sedí. Dofajčím cigaretu a uhasím ju do vysokého popolníka, ktorý je tu na to určený. Ešte k tomu tá mŕtvola ženy s čiernymi ústami. Smrdela ako keby hnila mesiac a pritom patológ potvrdil, že bola mŕtva ani nie deň. Všade príliš veľa otáznikov, príliš veľa smrti a vôbec sa mi nepáči akým smerom sa celé mesto uberá. Chcem si zapáliť ďalšiu cigaretu, keď v tom predo mnou zastaví známe auto. Okienko sa stiahne a tam sa na mňa veselo škerí brunetka s vlnitými vlasmi a mierne vypuklým, tehotenským bruškom. "Vytiahni to z papuľky brácho. Je to hnus." Mrkne na mňa rovnako zelenými očami ako mám ja. Z ničoho nič sa ale zo zadného sedadla objaví hlava môjho otca čo ma, fakt prekvapí. "Už zas fajčíš?" To znie ako keby som niekedy aj prestal. Len ma to všetko donúti sa veselo usmiať. Moja rodina je to jediné čo mi dokáže vohnať úsmev do tváre. Schovám teda cigaretu späť do krabičky a nasadnem na miesto spolujazdca. Otočím sa na otca s otázkou, prečo sedí vzadu ale môj pohľad upúta jeho ofačovaná ruka. "Čo si robil?" Miesto toho vypálim a dvihnem jedno obočie na zdôraznenie svojej otázky. Môj otec sa rozpačito usmeje. Je to postarší pán, s pre neho typickým bruchom, hnedými, prešedivenými vlasmi ale za to s energickými, hnedými očami. "Ehem, zabíjali sme rybu a akosi sa vyšmykla." Nadvihne svoju zranenú ruku a mne je hneď jasné čo sa asi stalo. "A miesto jej hlavy som trafil svoju ruku. Mám len zlomené dva prsty. To nám ale pekne začínajú sviatky!" Začne sa smiať, je to proste veselá kopa. Len nad tým zakrútim hlavou a z okna sledujem večerné mesto, to ako sa ľudia ženú, aby zohnali ešte čo sa dá. "Heej, Zem volá Jackieeeho!" Zahuláka Amanda za volantom. Strelím po nej okom a ona len nadvihne obočie. "Vidíme ťa ako šafránu v zime a ešte si dovolíš byť mimo realitu? Čo si sa zabudol pribaliť do batožiny? Ach jaj Jackie." Nahlas si sťažuje a tvári sa urazene. Tak len mierne rozopnem svoju batožinu a tvárim sa, že v nej voľačo hľadám ale potom ju znova zavriem a vážne sa pozriem na vozovku pred nami. "Ja ti neviem Ami, ale asi som sa zabudol na botníku v byte. A celú tú dobu som mal pocit, že som niečo zabudol!" Zavtipkujem a zaškerím sa na ňu ako fagan. Ona len prevráti oči a zabočí do uličky plnej rodinných domov, ktoré sú teraz ovešané všemožnými, vianočnými ozdobami. "Ako každý rok je tu z toho malé Las Vegas. Preboha, Petemontovci vytiahli toho obrieho soba na strechu? Však sa im minulý rok prepadol do spálne a dušovali sa tým, že už nikdy viac." Prilepím sa šokovane k oknu. Dosť živo si pamätám ako som minulý rok pomáhal to hovädo vyťahovať von. A to lamentovanie. "Vraj majú v spálni kovové nosníky, aby sa to neprepadlo." Zamyslene počujem vravieť otca. Najlepšie na tom je, že to sú fakt taký magori, ktorý by radšej spali medzi železnými tyčami, než aby mali dom bez obrieho soba. Tomu sa hovorí vianočný fanatizmus! Zabočíme k nášmu dvojposchodovému domu, s jemne žltou fasádou a bielymi oknami. Je ovešaný svetielkami a na predzáhradke sú soby a Santa...taká vianočná klasika ako z filmov. Vystúpime a Amanda ako vietor už peláši do domu s tým, že je zima. Len sa tomu zasmejem, pretože už je vidieť, že ju bruško začína obmedzovať v pohybe. "V poriadku Jacku?" Ucítim jemné stisnutie na ramene, akurát na tom, ktoré mám postrelené. Pozriem sa na otca a kútiky úst zvlním do upokojujúceho úsmevu. "Samozrejme." "Vieš, mama a ja sme mali o teba strach, keď nám volali z nemocnice, že si postrelený. Jackie..." uhne na chvíľu pohľadom a mne je to hneď jasné, "...môžeš robiť aj niečo iné. Na univerzite ti predsa ponúkli doktorandské štúdium. Mohol by si aj prednášať." Tá prosba v jeho očiach spôsobí, že ma až zabolí pri srdci. Takto to je vždy, keď prídem. Povzdychnem si a pomaly s otcom kráčam domov. "Otec, nemôžeme to nechať tak? Už sme sa o tom bavili. Túto prácu chcem robiť, mám pri nej aspoň pocit, že môžem pomôcť." "Ale ničí ťa." Pravda... ničí ma. Nedokážem mu na to ale odpovedať nahlas. A som rád, že po mne ani odpoveď nepožaduje. Vojde dnu kde sa na nás v prvom rade vyvalí teplo a potom hneď detský krik. Ešte si ani nestihnem vyzliecť bundu a už sa mi detské ruký obmotávajú okolo nôh. Automaticky sa pozriem dole do tých vyškerených tvári môjho synovca a netere. Čo vlastne budem robiť, keď na svet príde aj to tretie? "Christophere! Heather! Aspoň nechajte strejdu vyzliecť!" Ozve sa Amandin hlas a deti sa razom rozpŕchnu. Má v tom prax, keďže je učiteľka. Vyzlečiem sa a prejdem do kuchyne, kde už to rozvoniava jedlom a kde sa mama motá okolo linky. Ani na nič nečakám a prídem k nej, objímem ju a dám jej pusu na líce. "Och, ty môj zázrak. Budeš celý od múky!" Ešte ma varuje a ja jej cez rameno nahliadnem na linku, kde akurát pripravuje cesto na domáci chlieb. "Stlejdo, stlejdo, aha ja som pekla." Ozve sa za mnou malá Heather. Nechám teda mamu robiť chlieb a otočím sa na moju malú princeznú. Ukazuje mi medovníček prazvláštneho tvaru a ozdobený rôznofarebnou polevou. Zoberiem si ju na ruky a riadne si ju vystískam. Ona sa mi zavesí okolo krku ako malá opička. Má len tri roky a je to neskutočné zlatíčko. "Upekla som ho ple teba stlejdo. Babička mi pomáhala a ja som ho ozdobila. A babička..." a už je mi vybreptaný celý postup toho ako sa pečú medovníky. Nevadí mi to, rád počúvam to jej detské breptanie o tak banálnych veciach, ktoré ale pre ňu znamenajú v tej chvíli celý vesmír. Za jej štebetania prejdeme do obývačky, kde sa s ňou zvalím na gauč. Otec tam akurát prikladá do krbu drevo a malý Chris sa mu tam motá naokolo. "Hej, prcku dávaj pozor." Len naňho húknem a ten sa celý natešený vrhá ku mne. Obe deťúrence začnú rozprávať jeden cez druhého a ja im nerozumiem ani slovo. Len sa usmievam a prikyvujem, a to im evidentne stačí. Takto to vlastne pokračuje zvyšok večera. Nonstop som zavalený deťmi, za čo su ostatný vďačný lebo ich aspoň zabavím kým mama s Am nachystajú večeru. Otec s Amandiným manželom Davidom sa púšťajú do druhého pokusu so zabitím ryby. Našťastie to dopadne všetko úspešne a ja sa večer zvalím do svojej starej postele, vo svojej izbe, ktorá je stále obvešaná pubertálnymi plagátmi s rôznymi kapelami a podobne.

24.12.
Štedrý deň sa nesie v takom lenivom duchu. V telke hrá jedna rozprávka cez druhú a ja som donútený sledovať Shreka, Dobu ľadovú a už ani neviem čo. Dokonca som pritom aj zaspal ale pesničku, v ktorej refréne sa spieva "Von to dám, Zvnútra dám" už z hlavy asi nadosmrti nedostanem. Ako sa tak chýli k večeru tak sa k nám zbieha aj zvyšok rodiny. Prichádzajú tety a strýcovia. S nimi aj ich deti a vnúčatá. Chvíľa mi si aj hovorím, že náš dom je nafukovací. Ja, otec, David a ešte bratranec Terenc skladáme stoly, aby sme sa mali pri večery kam usadiť. Okolo pobehujú deti, ktoré sa už nevedia dočkať a domom sa ozýva Amandin krik, keď sa ich snaží dostať do late, aby sa im nič nestalo keď tu mávame s doskami a podobne. "Hej, Jacku, nemáš známeho na dopravnom?" Podozrievavo sa pozriem na Terenca, ktorý je fakt pekná kvietok. Jeden problém za druhým ho sprevádza. "Čo si zas spravil?" Na rovinu sa ho opýtam a zasuniem stôl zarovno ďalšieho. "Nič tak hrozné. Len, vieš, išiel som trochu rýchlo." Jasne, viem si predstaviť tú tvoju trochu. "Čo myslíš? Dalo by sa to vybaviť, aby mi vrátili vodičák?" Pozriem naňho mierne šokovane. "Teri, ty si vážne blb." Len mu poviem a radšej pokračujem v skladaní stolov, a ignorujem jeho sklamaný výraz. Čo si sakra myslel, že spravím? Posledne som mu jasne povedal, že je to naposledy! Keď všetko dokončíme tak sa prestrú stoly, všetko sa nachystá a konečne sa ideme najesť. Všetko prebieha v pohode, dokonca aj deti sa upokojili a nerobia humbuk. Otec rozpráva nejakú príhodu čo sa mu stala. Možno by som mal chodiť domov častejšie. Pravdou je, že som veľa krát uvažoval nad tým, vrátiť sa do školy a začať sa venovať akademickej činnosti. Ale problém je v tom, že si to neviem predstaviť. Áno, zožiera ma to všetko zaživa a áno, teraz to nie je bohviečo, ale tie momenty, keď sa mi podarí nadobudnúť spravodlivosť sú neopísateľné. Tých momentov je ale málo a určite sa nevyrovnajú možnosti, byť blízko rodiny. Pohľadom zavadím o mamu s otcom a to aký sú šťastný. Ako sa smejú. Amanda tak isto. Heather, ktorá jej sedí na kolenách sa tiež šťastne usmieva. A David...ten sa netvári šťastne. Zarazím sa a chvíľu naňho pozerám. Má vyvalené oči a vyzerá ako keby... doprdele. "David! Otec, preboha on sa asi dusí!" Zalarmujem rodinu a už ho rýchlo naberáme do auta, smer nemocnica. Ešte že to nie je ďaleko, navyše patrím do kategórie vodičov dosť šialených, ktorý sú schopný ísť aj do protismeru. A blednúcu tvár môjho otca si radšej nevšímam. Ten mi kedysi dal dosť jasne najavo, že ja by som vodičský nemal mať. Ale sme v nemocnici v rekordnom čase. Tam sa nakoniec dozvedáme, že ide iba o zabehnutú kosť z ryby. Asi ide o nejakú rybaciu pomstu alebo čo. Napokon sa všetci v poriadku vraciame domov, aj keď šoférovanie si na starosť radšej berie otec.

25.12.
Dvadsiaty piaty december. Ešte nie je ani osem hodín a domom sa začne ozývať detský krik. Milujem svojho synovca a neter ale v tejto chvíli by som ich voľakam zatvoril. Len dúfam, že nevtrhnú aj ku mne do izby. Že ostanú otravovať svojich rodičov a na stlejdu Jacka si ani nespomenú. Zdesene si uvedomuje, že detský krik a dupot ich malých nôh sa nebezpečne približuje k mojej izbe. Stále vo mne žije nádej, že budem toho ušetrený ale tá sa rozplynie v momente, keď sa dvere mojej izby rozletia a dnu vletia ako tajfún. Bleskovou rýchlosťou sa mi dostanú do postele a už skáču a snažia sa ma čo najrýchlejšie dostať ku stromčeku, pretože strejda Jack predsa nemôže chýbať u toho, keď si budú rozbaľovať hračky. Pár krát ma aj dosť štuchnú do ramena a asi aj vďaka tomu ma tak rýchlo dostávajú na nohy. Nemám ešte poriadne rozlepené oči a tie ich malé paprčky ma ťahajú na chodbu, kde takmer prevalcujeme polospiacu Amandu. "Bree rno" Zahuhlem jej nezrozumiteľne, no ona mi odpovedá tak isto. Obaja sa vlečieme ku stromčeku, kde už čaká len na nás. Otec už s kávou sedí v kresle na nohách má papuče v tvare Santa Clausa. Veselo na nás mrká, pravdepodobne je pobavený tým ako vyzeráme. Mrknem na ségru a to ako je pomačkaná s ledva rozlepenými očami, nonstop zívajúc až by ju jeden odniesol do postele. Všimne si, že na ňu pozerám tak na mňa vyplazí jazyk, čo jej samozrejme vrátim. Je poznať, že máme spoločnú krv. Takmer vo svojej nevšímavosti zakopnem o Davida, ktorý loví darčeky z pod stromčeka, lebo deti by asi rozbalili všetko čo je v okrasnom papieri. Usadím sa teda na gauč a sledujem tú komédiu, kedy si nikto už nepamätá čo do čoho zabalil. Nedá mi to a musím sa smiať, keď si Christopher rozbalí svoj prvý darček a z pod papiera naňho vykukne bábika. Má len päť a tak je dosť vtipné, ako na ňu nešťastne pozerá a nechápe prečo mu Santa dal práve dievčenský darček. Mama ma spraží pohľadom a vrazí mi do ruky kávu, ale môj smiech nezastaví. Začnem sa krotiť až keď ma zmerčí Chris, so slzami v očiach. "Možno by Santa mal dávať na darčeky menovky." Nadhodím. "Možno...ale Santa musí rozniesť veľa darčekov, takže na menovky nemá čas." Odpovie mi Am. Odpijem si z kávy. Teda ak sa to dá volať káva. Čo je sestra tehotná tak z jej okolia musel zmiznúť kofeín, takže momentálne pijem niečo ako karamelové latté s jahodovou penou. Ako sa mame podarila taká úžasná jahodová pena netuším. "Ak chceš čiernu kávu tak ti spravím." Zašepká mi otec, keď sa ku mne nakloní. "Nie, v pohode. Vlastne aj v New Yorku pijem takéto sladké brečky. Asi už normálnu kávu ani neznesiem." Poviem zamyslene a srkám si svoju prapodivnú kávu. Spor o bábiku je vyriešený a malá Heather zabúda, že by mala rozbaliť aj ostatné darčeky. Zaujato si ju pozerá a hrá sa s ňou, a chudák David sa jej snaží strkať pod nos zabalené krabičky, aby mohol nafotiť ako si ich rozbaľuje. Chris taký problém nemá, vyzerá, že by rozbalil všetko čo je pod stromčekom. Takže každú chvíľu sa ozýva, "jéé autooo, jeee lego, jeeee." Najväčšiu radosť ale má z indiánskeho luku so šípmi, ktoré majú takú tu prísavku. "Nie je to nebezpečne zlatíčko? Môže tým niekoho trafiť do oka." Starostlivo sa pýta mama, pritom ako sa motá všade naokolo, zbiera papiere, dokladá koláčiky, nosí kávu, chystá raňajky. Amanda na ňu len začne gániť, aby si radšej sadla a odpočívala ale ona si nedá povedať. Zmizne do kuchyne odkiaľ sa o chvíľu ozve bolestivý krik. Samozrejme, že deti sa zľaknú a my dospelí sa ženieme do kuchyne. Tam zisťujeme, že sa mama nepekne obarila vodou. "Šoférujem!" Vyhŕknem a už sa rútim k bunde, ale zastaví ma odmietavý krik rodiny a otcova ruka, držiaca ma za golier trička. "Šoférujem ja. Ty by si mamu, svojou jazdou, pripravil o polku života." Tak to bola podpásovka! A svoje rozhorčenie dám aj jasne najavo vo svojej tvári. Keď sa dostaneme do nemocnice, tak už na nás divne pozerajú. Nie úplne divne. Je vidieť, že sa celkom bavia na tom aká sme podarená rodina, ktorá potrebuje tráviť vianočné sviatky v rukách doktorov. Mama dostane mastičky a obklady, a už sa ženieme domov. Čo je tento rok s tými sviatkami? Doma si konečne po rozbaľujeme svoje darčeky. Neminie ma zelený rolák od sestry s tým jej, "tá farba ti pekne podtrhne oči a možno si konečne niekoho nájdeš." Ako keby som mal teraz vôbec čas riešiť nejaký vzťah. Ale na toto jej vyrypovanie sa chytí mama, okolo ktorej sa teraz motáme mi. "Áno, kedy si niekoho nájdeš? Chcem mať aj od teba nejaké vnúčatá a to už máš najvyšší čas na ne. A počula som aj, že Allison Eberhathová je stále slobodná. Boli ste taký pekný pár na strednej, navyše je to stále pekné dievča. Pracuje v lekárni." Z tých ód na Allison sa len chytím za hlavu. Preboha, prečo? "Mami, nedám sa znova dokopy s Allison." Utnem ju rezolútne a nemienim sa o tom už baviť. Kedysi som Allison ľúbil, bola to prakticky moja prvá láska. Možno nebyť toho, že je panovačná, žiarlivá a prchká tak by som s ňou aj zostal. Zvyšok dňa sa prekvapivo nesie v pokojnej atmosfére. Deti si užívajú nové hračky, v telke ide jedna rozprávka za druhou a zo mňa je zrazu Indián a z Chrisa kovboj. Už viem odkiaľ je tá otravná pesnička, ktorá mi neustále znie v hlave. Ľadové kráľovstvo!

26.12.
Ani dnešné ráno mi nie je dovolené preleňošiť. Decká sa síce už nedovalia ako tajfún ale aj tak ma riadne poskáču, keď sa mi dostanú do postele. Lenže mne to nevadí. Strhnem ich k sebe a začnem oboch špuntov štekliť. Pištia a veselo sa smejú. A ja s nimi. Zajtra odchádzam veľmi skoro ráno a to budú obaja ešte spať. Pri predstave ako sa zajtra ráno nahrnú do mojej izby a budú sklamaný z toho, že už tam nebudem ma až zabolí srdce. Neznášam lúčenie. Možno by som mal skutočne skončiť u polície a ísť do školy. Byť s rodinou. Netrápiť sa. Neničiť sa. Prestať vnútorne umierať. Prestanem štekliť tie dve šidlá a pevne ich objímem. Ako keby vycítili môj smútok, moju bolesť, obmotajú ma svojimi malými rúčkami a objatie mi vracajú. Prečo to nespravím?! Mohol by som žiť normálne! Dostať sa zo všetkých svojich paranoidných stavov. Prestať sa v noci budiť na každý zvuk. Neobzerať sa stále za seba s tým či mi niekto ide po krku. Len by som žil. Bol by som šťastný ako moji rodičia, ako moja sestra so svojou rodinou. Tak prečo?! Pozriem sa do tých nevinných, detských kukadiel. Heather má hnedé a veselé oči úplne po svojom dedkovi. Christopher zdedil zelené oči, tak ako mám ja, Amanda a mama. Nespasím celý svet ale môžem ochrániť aspoň ten ich. Môžem ich uchrániť pred všetkým tým zlom, ktoré je tam vonku tým, že sa ho pokúsim zničiť. A to len preto, aby som uchránil ich nevinné duše. To je niečo čo by som spoza katedry nedokázal. Preto som u polície. Trpím preto, aby nemuseli trpieť iný. Pokojne sa nechám aj zničiť, pokiaľ to bude znamenať, že ľudia na ktorý mi záleží budú žiť. S týmto pocitom, ktorý mi dodáva druhý dych a silu, aby som mohol pokračovať vo svojej práci beriem tie dve pometlá na ruky a odnášam ich na raňajky. Samozrejme, že mama si nedá pokoj a s obarenou rukou už pendluje po kuchyni, pričom sa jej Amanda snaží asistovať. Ale skôr je stále odtláčaná a posielaná, aby si išla sadnúť, že sa nemá namáhať. "Mami, preboha, som tehotná a nie chromá! Daj sem tú panvicu!" Nakvasene jej zahundre a preťahuje sa s ňou o panvičku. Bohužiaľ, obe sú z rovnakého cesta a žiadna z nich nemieni ustúpiť. Nechcem vedieť ako to dopadne tak sa radšej dvihnem a odchádzam do obývačky, ale neodpustím si malé podrypnutie. "Ak sa zas niekto zraní, stačí zakričať a štartujem auto!" a zmiznem z kuchyne. Myslím ale, že moja jazda ich dostatočne vystrašila, pretože po mne ostáva ticho. V konečnom dôsledku raňajky prebehnú v poriadku. Až na to, že Chris vylial malinový džús na lievance. A Heather sa nejako podarilo dostať Amande do vlasov miešané vajíčka. A David ma oprskal kečupom. Už asi viem po kom to tie deti majú. Po veselých raňajkách mám chuť na cigaretu. Ale fakt, že neskutočnú chuť. Vždy keď som doma tak sa to snažím obmedzovať. Oblečiem si bundu a vyleziem na zadnú verandu. Je zima ale sneh nikde. Možno budúci rok sa zadaria biele Vianoce. Slastne si zapálim a potiahnem do seba nikotínový dym, ktorý po chvíľke vyfúknem. Keď dofajčím prvú tak si zapálim ešte druhú. A možno keď dofajčím druhú tak si dám aj tretiu. V tom sa ale otvoria dvere domu a von vyjde mama. "Zas fajčíš?" Opýta sa ma a zababušená v deke si ku mne prisadne. "Zas? To znie ako keby som od rána chodil s cigaretou v puse." "To nie, ale vyzeráš, že by si s tým nemal problém." Pozrie na mňa a vytrhne mi danú cigaretu z ruky, a riadne si z nej potiahne. Som rebel po mame. Vlastne... som skoro ako jej kópia. Blond vlasy, zelené oči, v niektorých veciach pedant. Cigareta mi už nie je navrátená tak si zapálim ďalšiu. "Ani s tým problém nemám. Dokonca mi bolo povedané, že s cigaretou vyzerám sexy." Táto moja poznámku ju rozosmeje a len krúti hlavou. "Ty môj zázrak." Privriem oči nad tým oslovením. Čo viem, vždy mi tak hovorila a ja som sa nikdy nepýtal prečo. "Prečo mi tak hovoríš?" Ticho sa opýtam a pozerám na mamin kvetinový záhon, kde momentálne nie je ani kvietok. Mama celkom dlhú dobu nič nehovorí. Poťahuje z cigarety a až keď ju dofajčí a uhasí tak sa na mňa pozrie. Taktiež dofajčím a zvedavo ju sledujem, keď sa pustí do rozprávania. "Hovorím ti tak, pretože ty si zázrak", pohladí ma po vlasoch a usmeje sa na mňa. "Pri Amande som mala komplikovaný pôrod. Vtedy mi doktori povedali, že už ďalšie dieťa mať nebudem. Bola to dosť veľká rana, keďže sme s tvojim otcom chceli mať veľkú rodinu." Hovorí to so smútkom v očiach, ale napriek tomu sa usmieva. "A potom sa raz stal zázrak a ja som bola tehotná. A nosila som pod svojim srdcom teba. Preto ťa tak volám, pretože ty ním skutočne si. A ja som pyšná na to aký človek sa z teba stal." Nemám na to slov. Zmôžem sa len na to ju objať. "Poď mami, pôjdeme dnu." Len jej poviem a usmejem sa na ňu. Poberieme sa dnu kde nás ovanie teplo a detský krik. Ešte si ani nevyzlečiem bundu a dostanem riadnu šupu do oka až sa zaňho chytím. "Auu, do kelu to čo bolo?!" držím sa za ľavé oko a modlím sa aby som naňho ešte niekedy v živote videl. Bolí to ako čert! "Am ja som ti hovorila, že ten luk so šípmi je nebezpečný! Johne, naštartuj auto ideme do nemocnice!" Už mama koordinuje domácnosť a vlečie ma ku vchodovým dverám. "Asi sa z toho stane vianočná tradícia." Hundre otec celú dobu cestou do nemocnice. Tam mi našťastie povedia, že nemám vypichnuté oko a že budem v poriadku, len to chce pokoj. Dostanem pásku cez oko, ktorú mám pár dní nosiť. Takže je zo mňa pirát. Zvyšok dňa už skutočne prebehne bez ďalších zranení a k tomu utečie ako voda.

27.12.
Ďalšie ráno, keď vstávam je ešte tma. Oblečiem sa, poberiem si svoje veci, nechám si nabaliť asi dve kila koláčov a vojdem do detskej izby. Pobozkám Christophera a Heather na čelo kým spia, a odídem na lietadlo smer New York. 


Alexandra Blackstair
27. prosince
Jo mami balík došel - Jasně, že jsem z něho nadšená. Vždyť tam bylo cukroví - Ano mami, vyřiď že mu moc děkuju za tu knížku. Už ji mám skoro přečtenou - Možná trošku lžu, ale jenom trošku. Znáš mě. - Ježiš mami je mi dvacet dva, vím jak se oblékat aby mi nebyla zima. - Ne nebudu mu to vyřizovat, zavolej mu sama. - Nehádáme se, proč bychom se měli hádat?! - To že je starší ještě neznamená, že má všech pět pohromadě! - Promiň, nebudu na tebe křičet. Ne ne ne nedávej to nahlas - Ahoj tati, nekřičela jsem na mamku jenom - Možná kdybyste mě nechali domluvit a přestali s tou oslavu ódou pochopili byste to! - A jak to můžete vědět?! Vždyť jí ani neznáte!! - Aha takže když jí věří váš dokonalý synáček tak jí budete věřit i vy?! To si ze mě děláte prdel - Nejsem sprostá, vždyť je to pravda! Ten kretén dělá úplně stejnou pitomost jako já a vy mu neřekne ani jedno blbé slovo ale co víc ještě ho v tom podporujete! - Jiné? V čem je to jiné? Jo vlastně já zapomněla, tehdy jsem to byla já, teď je to on. Náš dokonalý všemi milovaný Willík, nositel rodového prstenu a... - Ne neodpustím si ten sarkazmus, vždyť je to pravda. Bože to jako když já konečně začnu používat mozek, zbytek rodiny ho vypne?! - Ale já ho zabila, Will se s ní hodlá tahat na veřejnosti! A v tom je kurva rozdíl!! - Tohle vážně nemá cenu. Já-já už musím jít. Šťastné a veselé.
"Hlavně klid nerozčiluje se, nerozčiluj se, nerozčiluj se." Opakuju si kouzelnou formulku v hlavě a snažím se rozdýchat telefonát s rodiči. "Jedna, dva, dýchej, tři... Doprdele!!" Naštvu se a hodím nožem do dveří. Popadnu flašku medového Jacka, kterého jsem dostala jako snad jediný užitečný dárek, a vypadnu z pokoje, vyběhnu do skleníku a otevřeným oknem se dostanu až na střechu, kde se opatrně posadím a láhev položím vedle sebe.
"Vím, že mě mají rádi, ale to prostě nestačí. Já potřebuju, aby mě brali jako rovnocennou, né tu malou pitomou holku co zvoře všechno, na co sáhne. Dobře většinou jsem opravdu všechno pokazila, ale vždyť už jsem sekala dobrotu! A pak jsem to znovu celé posrala. A... vlastně se nemůžu divit, že mě tak berou." Ušklíbnu se na láhev vedle sebe, ke které jsem celou dobu mluvila. Výborné a teď si povídám s flaškou. Někdy mám pocit, že kdybych teď skočila dolů, udělala bych nejlepší rozhodnutí svého života. Jenomže místo toho, abych skočila, se jenom zadívám na mrakodrapy před sebou. Za chvilku už bude ráno. Ve všech oknech se rozzáří stromečky a hned na to se začnou třepat pod náporem nadšených dětí. Vidím to úplně živě. Smradi škubou balící papír a vybalují si dárky, po kterých toužili a za týden je odhodí k těm loňským. Ušklíbnu se nad tím absurdním koloběhem. Achjoo někdy jsem fakt moc zlá. Vždyť sama bych štěstím skákala tři metry do vzduchu, kdybych teď mohla pod takovým stromkem sedět s rodinou a užívat si svátky. Jenomže takové Vánoce se u Blackstairů moc nenosí. Ale třeba teď to bude všechno jinak, očividně všem hráblo dostatečně na to, aby podporovali Willův vztah tak třeba budeme mít v budoucnu normální klasické Vánoce. Budeme rodinka úžasňáků. Úplně to vidím. Naši pyšní rodiče a prarodiče u krbu. Will s Jodi budou hrát dokonalou rodinku a jejich malá vlkodlačátka budou skákat kolem stromku a škubat papír na cucky. A pak jsem tu já. Opilá samotná tetička opřená o parapet s věčně naštvaným výrazem, která bude své synovce a neteře děsit strašidelnými historkami o - o. No na těch historkách budu muset zapracovat, ale jinak máme k tomu zbytku pěkně nakročeno. Já teda určitě. Opilá a samotná. To na mě sedí tak neskutečně přesně. Prohrábnu si vlasy. Potřebuju tyhle myšlenky vyhnat z hlavy, jinak si opravdu stoupnu a skočím dolů. Zhluboka se nadechnu a zavřu oči. Jenomže se mi hned vybaví jeho tvář, jeho rty, které šeptají slova o lásce a věčnosti, jeho oči. Jeho prázdné oči, bez života, bez šance mi dokázat, že to všechno byl omyl.
"Nebyl to omyl, nebyl začarovaný, byl to on." Zašeptám kouzelnou větu, kterou si vtloukám do hlavy už delší dobu. Nemůžu připustit jiné varianty, jinak bych zešílela. Jenomže ta myšlenka tu je, vkrádá se mi do hlavy pokaždé, když to nejmíň čekám a vyvolá celou řadu sžíravých otázek. Co když ho někdo ovládal? Co když ho očarovali? Co když byl jenom volavka? Co když mě nechtěl zradit? Co když jenom využili toho, že mě miluje? Co když... Co když jsem ho zabila zbytečně? CO KDYŽ JSEM ZABILA JEDINÉHO ČLOVĚKA CO MI ROZUMNĚL?... Ne na tohle myslet nemůžu. Nebylo to tak. Nemohlo to tak být! Do pravé ruky uchopím láhev, ušklíbnu se a pořádně se napiju. "Tak teda šťastné a veselé." 


Iralli Akinori
26. prosince
Právě mám za sebou Vánoční večírek "celého" Twinbrooku. Večer byl velice podařený až na jednu neshodu mezi členy smečky. Dorazil jsem brzy, vlastně to bylo pozdě, ale vzhledem k tomu, že jsem tam stál sám, říkám tomu brzy.
Začal jsem nevinně u saké a sushi. Poté začali přicházet mí přátelé, členové smečky i noví a doposud mým očím skrytí lidé. V průběhu večera se to ale nějak samo od sebe zvrtlo a začalo se pít, koupila se celá flaška vodky a jelo se. Seděl jsem se členy smečky, ke kterým se nakonec přidal ifrit Mike.
Zjistil jsem, že s tímhle chlápkem mám více společného, než by se dalo říci. Řekl bych, že tohle přátelství by mohlo být dost výhodné.
Nakonec většina lidí začala utíkat domů, takže jsme zůstali jako poslední já, Brigitte, Lily a Mike. Na chvíli jsme se všichni sešli ještě před restaurací, chvíli jsme si popovídali a poté jsem se s Brigitte vrátil zpátky, zatímco Lily s Mikem odešli domů. Zůstali jsme tam víceméně jako poslední, pokud se nepočítá obsluha a kapela, která hrála z posledních sil, protože je přepadávala únava.
A tak jsme si koupili další flašku a šli tančit na parket. Bylo to krásné, jako by na hranicích parketu z nás opadly veškeré problémy a starosti, které nás sužovaly jakou dobu a my se už jenom bavili. Tančili jsme hodinu, dvě, možná ještě víc, kdo ví...
Řekl bych, že jsem se s Brigitte dosti sblížil a i přes to, že je to lovec stínů, tak si myslím, že by to mohla být dobrá kamarádka. Však zbytek teprve ukáže čas, protože jakožto nováček v tomto pomateném světě ještě pořád nevidím hluboko do záležitostí a akcí, které se konají v mé blízkosti. Tak alespoň, že ty svátky v Twinbrooku proběhly v klidu. 


Daniel Carter
25. prosince
Zhruba před týdnem jsem se domluvil na schůzce s Ameis. V New Yorku na East River. To místo jsem chvíli hledal, protože v NY jsem byl asi dvakrát nebo třikrát a East River jsem nenavštívil. Ale je fakt, že když jsem se začal trošku snažit, tak jsem to našel za chvíli. Stačí se kouknout na mapy a nebo se zeptat jednoho člověka a je to.
Chvíli potom, co jsem přišel na East, tak jsem našel Ameis. Podle vůně její krve. Rozhodně mi její hledání přišlo snadnější, než hledání místa shledání. Šel jsem rovnou za ní, objal ji a políbil. Byl jsem rád, že jsme se viděli. Uznávám, že ta dálka není ideální, ale dá se to vydržet. Už nejsme malý děti, že bychom se museli vidět každý druhý den. Mě to takhle vlastně celkem vyhovuje. To, že ji vidím jednou za nějakou dobu. Nikdy jsem nebyl typ, co by nutně vyhledával společnost. Ale to je jedno. Ji jsem viděl rád a prostě..Celkově mi zlepšilo náladu, když jsem ji viděl. Povídali jsme si a probírali jsme Vánoce, které já mimochodem neslavím. Jenže jak jsem ji tak poslouchal, tak mi došlo, že ona je slavila. Na moment mě to zaskočilo. Jasně, že vím, co se dělá, ale neprožívám to. A přišlo mi, že ona je má celkem ráda. Pro mě je to nepochopitelné, protože to na mě působí tak, že je to den jako každý jiný, ale kvůli ní jsem byl ochotný je slavit. Takže jsme se domluvili, že je oslavíme spolu. Ještě jsme se chvíli procházeli a kecali jsme, když se ale ozval hrozný řev. Okamžitě jsem se podíval tím směrem a to, co jsem viděl se mi vůbec nelíbilo. Vypadalo to jak vlkodlak, co se zřejmě sekl v přeměně nebo něco takovýho. Ale popravdě jsem neměl moc čas, abych si to prohlížel. Zařval jsem na Ameis, aby se dala na útěk-bylo to podle mě to nejlepší, co se dalo dělat, ale ona začala bojovat. Nemohl jsem ji tam nechat, takže jsem se jí snažil ze všech sil pomoct a tu stvůru zabít. Když to chtělo po Ameis seknout, tak jsem to srazil k zemi a ta zrůda se zakvílením dopadla na zem, ale mrtvá nebyla. Ameis na to hodila nějakou lahvičku. Nevěděl jsem s čím a v ten moment mě to nezajímalo. Ta věc se totiž zvedla a zaútočila na mě. Ty svoje drápy mi zaryla do ramene a jelikož to byla ta tlapa, na které měl obsah z lahve, tak se mi ta věc dostala do těla. Nevěděl jsem, co to je, ale za chvíli mi to došlo. Byl to jed. Cítil jsem, jak se do mě dostává, ale naštěstí ho nebylo moc. Většina byla na tý obludě, která teď ležela na zemi. Nebyla ale mrtvá. S Ameis jsme se rychle vydali pryč. K ní. Když jsme k ní dorazili, tak jsme okamžitě přemýšleli, jak ze mě ten jed dostat. No spíš já nad tím přemýšlel a dost jsem zuřil. Ona mě ale celkem uklidnila, protože mi řekla, že ten jed není smrtelný. Že jen na chvíli ochrnu a v tom množství, které ve mě bylo, tak na hodinu nebo na dvě. Už jsem se chystal ptát, za jak dlouho ochrnu, když jsem cítil, jak mi ochrnula ruka, hned pak druhá a rychle, postupně jsem přestal cítit i ostatní části těla. Sesunul jsem se na podlahu. Nemohl jsem ani mluvit. Prostě nic. Byly to jedny z dvou nejhorších hodin mýho života. Úmorný a nejdelší. Bylo mi ale líto i Ameis, protože nevěděla, jak mi pomoct-protijed prý neměla, takže jsem to musel vydržet. Skvělé. Nic jinýho mi teda nezbývalo. Přetrpěl jsem ty dvě hodiny a když jsem zase začínal cítit tělo, tak jsem se rychle zvedl. Dost rychle jsem se s ní rozloučil a vypadl jsem pryč. Chtěl jsem zmizet z NY. Nevěděl jsem, o co tu šlo, ale nelíbilo se mi to. Ona mi vlastně říkala, že je válka. Jo, něco jsem o tom slyšel, takže se to potvrdilo. A jelikož jsem nechtěl ani do Twinbrooku, tak jsem jel do Francie, přesněji do Paříže. Jel jsem za Francisem pro Camille a Ameis jsem pouze napsal smsku, že ty Vánoce nevyjdou. Že budu ve Francii, ale že se brzy vrátím. Ale to, že se vrátím nejspíš s posilou jsem vynechal.


Leslie Malwin
23. prosince
Když jsem seděla doma a zase nic nedělala, jen jsem přemýšlela, tak mi začal zvonit telefon. Na displeji bylo cizí číslo, tak jsem chvíli zvažovala, že to nevezmu. Cizí čísla většinou nezvedám, ale dnes jsem ho zvedla. Na druhém konci jsem slyšela trochu známý hlas, který patřil Jessovi. Chtěl se sejít. Já jsem souhlasila, takže jsme se sešli. Popravdě jsem nechápala, kde vzal moje číslo, ale nechala jsem to plavat. Bavil se přece s Troyem, takže je možné, že od něj.

Přišla jsem na místo srazu, což byly mola. Ani jsem ho nehledala, protože jsem ho poznala podle pachu. Míň známého pachu, ale poznala jsem ho. Nevěděla jsem, proč se chtěl sejít a dost mi to vrtalo hlavou. Bylo mi jasné, že to nebude jen kvůli tomu, aby zjistil, jak se mám. Navíc jsem ho viděla jen jednou. Každopádně se moje předpoklady vyplnily. Většinou se lidi nechcou scházet jen tak. A naše schůzka měla být o tom, co cítím k Troyovi. Ale sakra. Co si všichni myslí, že jsou? Jsou snad já, aby mi mohli kecat do toho, co cítím a co ne? Nejsou! Jo, rozhodně nejsou! Prvně se mi zmiňoval o tom, že se něco stalo Troyovi, ale já mu nevěřila. Už jednou na mě něco podobnýho zkoušel, takže z toho důvodu jsem mu nevěřila. A potvrdilo se mi, že jsem měla pravda. Když viděl, že jsem mu na to očividně neskočila, tak začal sypat pravdu. A to mě vytočilo. Na všechno, co řekl jsem mu odsekávala nebo jsem zvýšila jednoduše hlas. Nelíbilo se mi, že mi někdo, koho prakticky neznám, kecá do života. Svým způsobem jsem se ale celkem držela. Ale to jenom do té doby, než na mě začal taky zvyšovat hlas. To už jsem vážně nesnesla. Nemám ráda, když na mě někdo řve. A ještě k tomu v takové souvislosti. Takže jsem mu v závěru vlepila dvě facky. Jednu pro něj a jednu za Troye za to, že ho posílal jako poslíčka, aby mi domlouval. Co to je za drzost? Já se jasně vyjádřila, jak to je. A taky jsem řekla, že šanci má. Myslela jsem si, že to pochopil, ale zřejmě ne, když za mnou posílal Jesse. V závěru se mi ještě udělalo blbě a dostavila se ta známá nepříjemná bolest v podbříšku. Je to nepříjemný, bodavý pocit. No já ho ignorovala a když jsem se s Jessem 'rozloučila', tak jsem se dostala domů. Cesta mi ale trvala zatraceně dlouho. To kvůli té nepříjemné bolesti. Bylo to skoro nesnesitelný a když jsem došla domů, tak jsem si rovnou lehla. Nemohla jsem usnout, protože mi prostě bylo zle. Byla jsem z toho na nervy. Zkoušela jsem spát asi hodinu a když to nešlo, tak jsem se šla osprchovat. Vlezla jsem si pod sprchu a spustila na sebe teplou vodu. To byla jediná věc, která mě pořádně uklidňovala. Opřela jsem se hlavou o kachličky a nějakou dobu jsem takhle byla. Když jsem otevřela oči, tak jsem se zděsila. Viděla jsem, jak je voda ve sprše zbarvená do červena. Z úst mi uniklo i několik sprostých slov. 'To dítě.' Když jsem viděla, jak mi teče krev po nohách a že jí není málo, tak jsem chvíli panikařila. Za pár vteřin jsem se ale vzpamatovala a bleskurychle jsem vypadla ze sprchy. Po tvářích mi tekly slzy. Uvědomila jsem si taky, že už mě nic nebolelo. Jen jsem krvácela. 'Co teď, co teď?' První, co mě napadlo bylo, že si zavolám pomoc. Taky jsem tak udělala. Já než bych se dostala do nemocnice, tak bych taky mohla vykrvácet. Čekala jsem tedy doma, třásla se a brečela jsem. Když přijeli, tak jsem je pustila dovnitř. Jelikož už všechno věděli, tak se zbytečně na nic neptali. Jen mi furt opakovali ať jsem v klidu. A já se tak snažila být, ale moc mi to nešlo. Když mě dovezli do nemocnice, tak jsem šla hned na několik vyšetření. Nechali si mě tam přes noc. Já jsem stejně nespala, protože jsem jednoduše nemohla. Bála jsem se, že jsem o to dítě přišla. Ano já, která se ho chtěla zbavit. Teď mi bylo jasný, že o něj nechci přijít. Tahle situace mi otevřela oči. Vážně jsem se bála. A měla jsem čeho. Když ke mě doktor ráno přišel aby mě obeznámil s mým stavem, tak se tvářil jako na pohřbu. Vyděsilo mě to. 'Slečno je nám to líto, ale o to dítě..' Odmlčel se a já měla oči plné slz. 'Přišla jste o něj.' Jeho slova mě neuvěřitelně bolelo. Nedá se popsat, jak moc. Měla jsem pocit, že se mi špatně dýchá. Zase jsem se celá začala třást a rozbrečela jsem se. Nahlas a tak, jako už dlouho ne. Mučilo mě to. Měla jsem sevřený žaludek, bylo mi zle, chtělo se mi zvracet. Jedna sestřička se mnou zůstala a pokoušela se mě utěšit. Marně. Poslala jsem ji pryč a ne zrovna milým způsobem. Vím, že za to nemohla, ale já byla na dně. A pořád jsem. Pořád jsem brečela. Troufám si říct, že několik hodin a když už jsem nemohla, tak mi slzy jen v tichosti stékaly po tvářích. Byla jsem opravdu na dně. A nevím, kdy se z toho dna vyškrábu zpátky. Odpoledne mě pustili. Šla jsem rovnou domů, protože jsem na nic neměla náladu. A zase jsem brečela. Opakoval se mi jeden koloběh pořád do kola. Hlasité vzlykání, tichý pláč a spánek. Tento cyklus se pořád dokola opakuje. A já jsem zlomená. Teď doopravdy jsem. Veselé Vánoce!


Rianny Blacksnare
23. prosince
S taškou plnou oblečenia vybehávam z domu a mierim priamo do lesa. Na miesto, kde som pred niekoľkými dňami vykonala obetu.Nezastavuj sa Rianny. Nesmieš sa zastaviť.Opakujem si pre seba a bežím, ako len najrýchlejšie viem. Keď konečne dobehnem na miesto som mierne zadýchaná. Misa s mojou zaschnutou a zmrznutou krvou, prikrytá koreňmi a lianami je na mieste.
,,Chvála Bohom." Povzdychnem si a vyzlečiem si bundu. Tašku s vecami a bundu hodím dosť ďaleko nabok, tak aby ich nespálilo. Tiež si vyzujem kanady, vyzlečiem nohavice a tričko. Všetko hodím na bok ku ostatným veciam. Zostanem stáť iba v spodnom prádle. Zahľadím sa na svoju elastickú hadiu kožu, na ktorú som si už zvykla a pohladím tie miesta. Nakoniec to nie je až tak zlé. Pomyslím si a mierne sa pousmejem.Zapozerám sa naokolo.Nikoho nikde. Na zemi je vypálený kruh, ktorý sa nedokáže zregenerovať.Toľká škoda. Pomyslím si a pokrútim hlavou. Je mi zima, ale to sa čoskoro zmení. Z hlboka sa nadýchnem a opäť vyvolám ten oheň, ktorý sa vo mne prebudil len nedávno. S privretými očami sledujem, ako všetko zčerveneje, zožltne a zoranžoveje. Cítim, ako mi plamene oblizujú pokožku a látka, ktorá zostala na mojom tele horí. Pomaly otváram oči a vidím, že oheň sa drží, iba v úrovni vypáleného kruhu. Nepokračuje ďalej do lesa. Nakrčím obočie a zatnem zuby. Silou vôle sa pokúsim dostať kus toho ohňa späť do môjho vnútra. Podarilo sa. Mierne sa zaradujem, ale neprestávam skúšať a tvarovať ten oheň. Ten oheň som predsa ja a ja ho aj riadim. Z hlboka sa nadýchnem a pokúsim sa stlmiť žiaru ohňa. Ďalší úspech. Vycením tesáky v šialenom úsmeve. Začnem sa psychopaticky smiať a oheň stiahnem tak, aby z neho zostala iba jemná žiara okolo môjho tela. Opäť sa smejem a je mi horúco.
,,Čo tak skúsiť niečo väčšie zlato?" Spýtam sa viac menej pre seba a vypustím lúč ohňa nad seba. Zahľadím sa na neho a pokúsim sa ho sformovať do hadej podoby. Opäť sa mi to darí, ale keď sa had obráti proti mne smiech ma trochu prejde. Síce sa vyrúti proti mne, ale ja sa opäť rozosmejem, ako psychopat a rozprestriem náruč tomu ohnivému stvoreniu. Cíti, ako naráža do mojej hrude a rozpadá sa na 1000 kúskov. Pohlcujem ten oheň a neprestávam sa smiať, aj keď ma zrazil na kolena. Chytím sa rukami za brucho a stále sa smejem. Žiaru, ktorá zostala po tom hadovi natiahnem opäť do seba a zavriem tú smrtonosnú schránku. Ležím na studenej zemi schúlená do klbka a stále sa smejem. Nedokážem určiť, aký dlhý čas prešiel zatiaľ, čo som ležala a smiala som. Viem iba to, že som prestala, keď mi začalo byť zima. Až vtedy som sa postavila a obliekla si veci z tašku. Zvyšok som vzala do ruky a bežala domov. Neprestávala som sa smiať.
***
Vrazila som do vlastného domu so smiechom. Tašku som hodila na stôl a bežala do kúpelne. Chytila som sa umývadla a zahľadela sa na svoj odraz v zrkadle. Šialený poločlovek, ktorý sa tam objavil ma desil, ale aj priťahoval.
,,Ďakujem." Preniesla som s vážnou tvárou a keď sa odraz usmial od ucha k uchu dotkla som sa svojich pier, ktoré zostávali rovné. Avšak odraz sa stále usmieval.  


Iralli Akinori
23. prosince
Tak je většina toho důležitého za mnou. Po útoku vlkodlaka už jsem se víceméně vzpamatoval a vím co jsou ty vize... Vzpomínky, zač. Jsem rád, že jsem narazil na Rei s Tess v parku a ta mi řekla, že musím hledat Cartera, vůdce smečky. Nebyl to ani úplně lehký, ale ani moc těžký útok. Povedlo se mi ho potkat při jedné z mých zdravotních pochůzek do lesa. Ještě jsem se seznámil s jednou členkou smečky, a tou byla Lily. Co bych o nich mohl vůbec říci? Však každého z nich znám snad ještě méně než toho předchozího.
Řekl bych, že nejvíce si budu rozumět s Carterem. Je to spořádaný chlapík a leč mi přijde, že ho něco trápí, myslím si, že smečku povede dobře. Jsem rád, že je vůdcem smečky on a nabídl mi právoplatné členství v ní. Jsem zvědavý na ostatní členy. 3 znám, 3 zbývají. Každý ze smečky koho jsem zatím potkal, byl vcelku strohý. Je to tím, že jsem nový? Nebo jsem snad někomu něco udělal? Holt to teprve ukáže čas.
Mým momentálním cílem by mělo být hledání práce. Zkusím se poptat ostatních na Vánoční párty, pokud se mi nepovede nic najít do té doby, ale jak se znám...
S touto myšlenkou se zvedl z postele, rozcuchané vlasy si svázal gumičkou a vyrazil konat něco produktivnějšího, než je jenom sezení doma a fňukání si jak je život komplikovaný. 


Aella Bloodworth
23. prosince
Noc pred rituálom som nemohla spať. Komorné si chodili šepkajúci po chodbách, silný vietor udieral do okeníc a zhasínal tak fakle na nádvorí, ktoré aj tak vždy znova zapálili. Normálne by som ich vytrvalosť ocenila, alebo by som ich z okna hodiny pozorovala, ale nie dnes. Nie keď sú na nádory stovky napichnutých hláv na kôloch. Tak nejako som dúfala, že Vlad si to celé rozmyslí, že ho presvedčí to množstvo ľudí, ale kúsok mňa vedel, že je to márne. Nikdy nebol normálny. Hneď ráno prišiel na návštevu doktor. Nikdy sa nevyjadril, čo ten kašeľ, ktorý ma zadúša znamenal. Ani som sa nepýtala , bolo mi to jedno a jeho pohľad hovoril jasne, ktorá bije. Každý musel raz zomrieť, ostávalo mi len veriť, že to bude veľmi skoro. Mladé dievča, ktoré ma ráno prišlo dostať do šiat, bolo dnes mĺkve. Zvyčajne štebotalo o tom čo sa dialo v kuchyni alebo v dedine ale dnes mala sklopený pohľad a nič nehovorilo. Až prekvapivo dobre som ju chápala. S nebom a peklom si nemal nikto začínať.

,,Hotovo." šeplo dievča potichu a zo sklonenou hlavou odišlo preč. Pozrela som na svoj odraz do zrkadla. Ako môže osemnásť ročné dievča vyzerať tak staro? Pýtala som sa samej seba každý deň. Hovorila to moja matka a dokonca aj Vlad, ktorý si nevšíma nič okrem svojich plánov, mi povedal, že vyzerám inak. Bolo to tými čiernymi šatami ktoré som nosila? Zopnutými vlasmi, z ktorých nesmel trčať ani vlások? Rovnou linkou úst, ktoré som nemohla vytiahnuť do úsmevu? Alebo pohľad v mojich očiach ? Mama hovorila, že keď budem v tomto veku, budem veselá, plná života. Nadšená poskakovať okolo...Prečo sa cítim ako starena ktorá je na sklonku života? Odvrátila som od svojho obrazu pohľad. Keby som tak vedela, že je to posledný krát, možno by som sa pozerala dlhšie. Snažila si zapamätať každý detail vlastnej tváre...
Na nádvorí bolo mnoho ľudí, vo vzduchu poletovali prvé snehové vločky a medzi ľuďmi to ticho vrelo. Nikto sa neodvážil hovoriť keď vo vzduchu bolo cítiť katastrofu a smrť.
,,Sestrička, no nie je to tu očarujúce?" Opýtal sa hlas za mnou a ja som sa ani nemusela otočiť.
,,No určite to nie je všedná vec." Odpovedala som mu. Nechcel počuť pravdu, nikdy nechcel počuť ako to je, ak mu to nevyhovovalo. Cítila som jeho ruku na lakti a jemný tlak, ktorým ma posúval dopredu. Celá rodina sedela pohromade, vyššie ako ostatný a bližšie pentagramu nakreslenému na zemi. Posadila som sa na svoje miesto po Vladovej lavici a ticho čakala. On sa neposadil a postavil sa pred všetkých.
,,Dnes, moji drahý, nastane zmena, ktorá nám zmení život. Konečne budeme odmenený a rešpektovaný tak, ako sa patrí. Nikto zo smrteľníkov a ani neba, neocení to, čo sme urobili. A preto som rád, že ste tu dnes so mnou, keď budeme prosiť samotné peklo o odmenu!" Zakričal, aby ho bolo počuť. Od mnohých ľudí sa ozýval radostný krik. Naozaj to príde toľkým ľudom v poriadku? Bolo moje zmýšľanie zlé, alebo to bola chyba na ich strane? Ako krik doznel, Vlad sa posadil na svoje miesto, na perách mu hral hrdí úsmev a hlavou kývol na ľudí v čiernych rúchach, ktorý stali okolo pentagramu. Nádvorím sa ozval ich tichý spev. Myslím, že to bol spev, ich hlasy boli zladené, hlboké a naskakovala z nich husia koža. Neustále opakovali jednu frázu dookola no zakaždým čoraz hlasnejšie. Spočiatku sa nič nedialo, dúfala som, že to jednoducho nevyjde, ale v tom za začal dvíhať vietor....Bol silný, ale fakle horeli aj naďalej, ich oheň bol silnejší zvyšoval sa a menil farbu na modro. Hlas mužov stále prekrikoval dunenie vetra. Vlad sa vedľa mňa nedočkavo predklonil dopredu a potom to všetko prestalo. Z ničoho nič. Všade bolo ticho, nikto takmer ani nedýchal. Všetci upierali zrak na čiernu hmlu uprostred pentagramu. Tá začala naberať tvar až pred nami stála žena. Neviem, či ju opísať ako krásnu, alebo strašidelnú. Bola vysoká, chudá a bledá. Mala dlhé čierne vlasy a mnoho zvláštnych znamení po tele. Najstrašidelnejší boli asi jej čierne oči a červené pery, ktoré so hrôzostrašne usmievali. Bosoráci padli na kolená a môj brat....môj šialený brat jej išiel naproti.

,,Pani moja. Sme poctený vašou prítomnosťou." povedal jej a ja som ho asi prvý krát v živote videla skloniť hlavu. Ja som sa, na druhú stranu, nemohla ani pohnúť. Prečo sa to deje? Prečo musím byť toho súčasťou? Démonka sa usmiala a porozhliadla sa okolo seba, najviac ju zaujali hlavy na kôloch , urobila niekoľko krokov a vystúpila tak z pentagramu, čarodejnici sa zdali byť prekvapený a možno aj trochu vystrašene.

,,Je to pekné." Boli jej prvé slová, zatiaľ čo hladkala hlavu jedného vojaka po tvári. Bolo to nechutné, ale jej hlas vo mne ako keby všetky negatívne pocity uvoľňoval. Odrazu mi to nevadilo.

,,Je to pre vás, Pani moja." Povedal jej Vlad a držal sa niekoľko krokov od nej, vyšinuto sa usmieval a z jeho oči žiarila priam až spokojnosť..

Zvrátený bastard- Napadlo ma. Neviem, prečo. Brat bol divný, iný ale koniec koncov ma mal rád a ja jeho. Démonka sa na mňa otočila a uprela na mňa čierne oči. Už iba z toho pohľadu my naskočila husia koža a po tele sa mi plazil nepríjemný pocit. Vedela snáď čítať moje myšlienky? Keď sa na to spätne otočím, určite áno. Po chvíľke zízania na mňa sa otočila naňho a naklonila hlavu.

,,Pre mňa? To je krásne, páči sa mi to. Ale čo za to chceš?" *Opýtala sa ho na rovinu, trochu ma to prekvapilo, čakala som, že celé toto bude jedno veľké teatrálne dohadovanie sa a naťahovanie sa o pár slovíčok. Podľa pohľadu môjho brata, som predpokladala, že to čakal aj on. No nebolo to trochu hlúpe? Mať očakávania od stretnutia s démonom?

,,Pani moja....čokoľvek chcete. Nežiadam veľa, nežiadam málo. Vezmem to, čo mi ponúknete" Pokora v jeho hlase ma však prekvapovala snáď viac ako celá ta situácia dohromady.

,,Ani veľa a ani málo...Takže si môžem vybrať?" Opýtala sa a usmiala sa, vyzerala tak trochu ako nadšené dieťa, ktorému povedali, nech si robí čo chce a ako chce. Môže sa démon vôbec tešiť?

,,No musím uznať, že je to veľmi pekné a veľkolepé. Toľko smrti a utrpenia sa na jednom mieste sa nevidí a to sa mi páči. Vidíte? Ako kričia ešte aj po smrti?" Opýta sa a pohladká ďalšiu hlavu s otvorenými ústami. Musela som odvrátiť zrak , aby som sa nepovracala alebo rovno neodpadla.

,,Všetci ti pomáhali nejakým spôsobom všakže?" Začala sa pýtať ďalej a prechádzala pomedzi vojakov ktorý ako omámený vzdychali nad letmým dotykom či im začal na tvárach hrať úsmev, ak len prešla okolo. Periférne som videla, ako Vlad nadšene a hrdo prikývol.

,,Každý z vás ma v srdci temnotu. Zlo vám prúdi spolu s krvou v žilách, cítim to. Je to statočné, byť v tomto svete naozaj zlý a priznať to. V časoch, keď hriešnikov trestajú." Pokračovala vo svojom monológu a pomaly sa približovala k nám. Vladova manželka sa začala triasť ešte viac ako doteraz. Nedivila som sa jej, ale sama som k takej reakcií nemohla dotlačiť. Jednoducho som tam sedela.

,,A tvoja rodina, plná hriešnikov. Hm, krásne sa na to už len pozerá. Určite si odmenu zaslúžite." Povedala ako sa postavila pred nás. Než som sa nazdala stála rovno predo mnou a s úsmevom na perách ma prebodávala svojím čiernym pohľadom. Sklopila som zrak, nedokázala som sa pozerať do jej oči.

,,Táto sa mi páči, zdá sa byť tak nevinná. Ako hračka." Zdvihla mi bradu a tak som sa jej musela pozrieť do očí a husia koža sa vrátila, aj tak som skúsila vyhnúť priamemu pohľadu.

,,A pritom srdci nosí toľko nenávisti, až jej nakazila telo. No nemám pravdu? Kto by ťa podozrieval. Tak mladú a tak nevinnú? Koho by čo i len napadlo, že to ty si ho zabila? Koho by napadlo, že s pokojom budeš sledovať, ako sa tvoj muž pred tebou dusí a kašle krv, na večeru, ktorú si mu uvarila?" Pohľadom som okamžite vyhľadala ten jej. Cítila som na sebe mnoho zrakov. A ona sa spokojne usmievala, ako keby som na to mala byť hrdá alebo čo.

,,Nemala som na výber. Zabil by ma, ak by som to neurobila." Snažila som sa obhájiť. Ani neviem prečo. S úsmevom zavrtela hlavou a naznačila mi, nech som ticho. Pohladkala ma po vlasoch. Presne ako tie mrve hlavy napichnuté všade okolo.

,,Ja ťa nesúdim, bábika. Ja som na teba hrdá, bolo to nápadité." Povedala a zvedavo naklonila hlavu. ,,Hm, ale je škoda, že zomieraš. Tak mladá a pekná. Umierala by si dlho a bolestivo. Rovnako ako tvoj muž, bez možnosti sa nadýchnuť. Ale ja sa o teba postarám. O vás všetkých." Nadšene zvolala, ale ja som to na to nebola schopná reagovať. Nadýchnuť sa, nasať trochu vzduchu do pľúc bolo nemožné. Nezmohla som sa na nič iné ako na zúfale lapanie po dychu a kašľanie.

,,Stvorenie schované v tieňoch. Ani živá a ani mŕtva." *Hovorila dostatočne nahlas, aby ju všetci počuli, zatiaľ čo ja som na kolenách pred ňou plazila. Bažiaca po živote a smrti zároveň. Cítila som v ústach pachuť vlastnej krvi. Naozaj zomriem ako on? Možno som vtedy mala zabiť seba.

,,Hladná ale nie po jedle. Túžiaca po láske, ktorá starne, zatiaľ čo ona nie." Pokračovala a sklonila sa ku mne. Celé moje telo bolo v kŕčoch, necítila som nič iné ako bolesť, ktorá mi zvierala telo a pritom ho oslabovala. Bolelo to. Tak veľmi do bolelo až som plakala, aby bol koniec. Keď odniekiaľ vytiahla dýku, už som ležala na sebe a lapalo po posledných nádychoch. Porezala sa na zápästí a priložila mi ho k ústam. čierna tekutina sa v mojich ústach miesila s mojou vlastnou krvou. Chutilo to hnusne a horko, ale z nejakého dôvodu som to nemohla vypľuť. Aj keď som si myslela, že to už nie je možné, moje telo zachvátila ďalšia vlna prudkej a silnej bolesti. Obraz pred mojimi očami sa rozmazal a ja som sa posledný krát vo svojom krátkom živote nadýchla. Posledný dúšok kyslíka do pľúc a potom už nebolo nič, iba hlas démonky ako šepká: ,,Budeš moje prvé dokonalé dielo bábika."

Prudko som otvorila oči a pozrela na jeho pokojnú spiacu tvár. Neviem, prečo som na to myslela práve keď vedľa mňa pokojne ležal Reece. Vždy som veľa rozmýšľala, zatiaľ čo spal, no dalo sa vyhnúť nepríjemným myšlienkam či spomienkam. Ale teraz nie. Možno preto, že som chcela byť po dlhej dobe zas...živá. Byť Aella a nie bábika na pokraji života a smrti, s ktorou sa niekto hrá ako sa mu zachce.


Jodi Lavender
22. prosince
A je to tu! Cestujem do Minnesoty. Štedrý večer sa blíži, ale tento krát sa akosi vôbec neteším. Mám stres z toho, ako dopadne toto rodinné stretnutie po rokoch, mám obavy z toho, aké zmeny nastali v svorke a som unavená zo zháňania darčekov na poslednú chvíľu. Zároveň som však zvedavá na svoju malú sestričku.
Dlhou cestou vlakom mám dostatok času na premýšľanie o všetkom, čo som za posledné mesiace zažila a o tom, čo ma ešte len čaká. Rozmýšľam o tom, ako som sa začlenila do New Yorskej spoločnosti, akých ľudí som spoznala a čo všetko nové som skúsila. Rozmýšľam o tom, ako veľmi som sa zmenila a aká som sebavedomá a samostatná. Som zvedavá, či budú na mňa rodičia dostatočne hrdí. Cestou vlakom mám čas sledovať krajinu, všetky mestá a dediny a dokonca aj čítať knihu vypožičanú z knižnice. V poslednej dobe som sa akosi rozčítala.
Keď vystupujem z vlaku, mám ešte väčší strach než predtým. Kráčam k autobusovej zastávke, ktorá ma má doviezť na presné miesto, ale cesta netrvá dlho. Želala by som si, aby to bolo nekonečne ďaleko, aby som mala čas aspoň ešte pár dní alebo radšej týždňov. Ale prejdem niekoľko kilometrov úzkou lesnou cestičkou hlbšie do lesa a zbadám, že naša rezervácia tam ešte stále stojí. Vidím malé chatky, ktoré, ako sa zdá, si moji ľudia trochu zmodernizovali. Uprostred ako vždy horí oheň, opodiaľ leží kopa dreva (dali sa na rúbanie stromov? Aké ekologické!).
Oproti mi kráča matka. Aj keď si nie som istá, či je to naozaj ona. Má strhanú a utrápenú tvár, jej krása už nie je taká očividná. "Dieťa moje!" zvolá a vystiera ku mne ruky. Tvárim sa rozpačito. Mám ju objať? "Mami?" počujem napokon svoj hlas a ani sa nenazdám už sa k sebe tisneme. Vyhŕknu mi slzy. "Jodi, dievčatko, ako sa máš?" pýta sa a berie mi tašky z rúk. Vchádzame do jednej z chatiek, v ktorej to sotva spoznávam. Toto je miesto, kde som vyrastala? Kde je ten vzorovaný koberec, kde sú lapače snov rozvešané skoro v každej izbe, kde je...? Och, krb tu má našťastie stále svoje miesto a umelá kožušina pred ním tiež, dokonca aj to kreslo pri okne, odkiaľ som vždy sledovala padajúci sneh, tu stále tróni. Niektoré veci sa nemenia. Dokonca aj Vianočný stromček je taký ako predtým - obyčajný a možno pre niekoho chudobný, ale krásny. Visí na ňom sušené ovocie vyrezávané do tvaru hviezd a koliesok.
"Urobím ti palacinky, to máš rada!" Švitorí mi mama za chrbtom, usmieva sa od ucha k uchu. Vďačne sa na ňu usmejem. "Prezraď mi, chlapca máš?" Pýta sa plná entuziazmu a ja sa zasmejem, neviem, čo na to odpovedať, nechcem jej však hovoriť príbehy o mojom milostnom živote, pretože ani Rhageova kniha by nebola dosť. O mojich milostných eskapádach by bolo vhodnejšie napísať hneď niekoľko divadelných hier a všetko by to boli tragédie...až na jednu. "Áno, mami, mám." Jedného...napokon...konečne! Pomyslím si. "Kde sú starí rodičia?" Som celá nedočkavá, kedy ich zase uvidím. Mamin výraz tváre sa však trochu zmení, zrazu sa neusmieva. Chytí ma za plecia.
"Tvoj dedko už..." Nedopovie to. Viem, čo sa dedkovi stalo. Niekto zaujal jeho pozíciu. Keď to však poviem takto, znie to...mierumilovne. Pravdou však je, že ho niekto zavraždil, neexistuje iný spôsob ako sa stať vodcom. "Kto, mami?! Kto to bol?!" vrie vo mne hnev. Neznášam tieto vlčie zákony!
V tom sa rozletia dvere a vojde moja sestrička, moja malá sestrička, ktorá už dávno nie je malá. Je z nej krásna a silná mladá žena s ostrým ba až pichľavým pohľadom a prirodzeným sebavedomím. V tom sa jej ústa roztiahnu do protivného úškrnu: "Ahoj, sestra. Nepokloníš sa novému vodcovi?"


Grace Lengthorn
17. prosince

Když za mnou klaply dveře mého pokoje, cítila jsem se o kapku klidnější. Na rukou jsem měla stále zaschlou krev, stejně jako za nehty a o to děsivější obraz se mou naskytl, když jsem se postavila před zrcadlo. Bledá, zmáčená v krvi, zorničky roztažené po okraj a hlavně ten vyděšený výraz. To všechno křičelo, abych se konečně zavřela do sprchy a nechala to ze sebe smýt i se včerejším večerem.
**

Sedím na studeným dlaždičkách sprchy, hlavu na kolenou a nahá záda mi bičují provazce horké vody. Voda se pode mnou barví do červené a já tam tak sedím asi hodiny. Hodiny než je to ze mě pryč a stejně to nedostávám z hlavy. Ta krev, ten strach. Jak se to vůbec mohlo stát? Jak to, že jsem si nedala na nic pozor? Jedná věc jsou dobré reflexy, ale druhá, když vám vrazí nůž do břicha člověk, od kterého to čekáte nejméně. A na co víc jsem se zmohla? Seknout ho do nohy dýkou, ale to bylo nakonec k ničemu. Nezastavilo ho to.

Nejhorší je ta slabost. Runa asi zahojí povrchové zranění, ale tu obrovskou ztrátu krve mi nevynahradí. Mohla bych tu sedět snad celou věčnost, dokud se nerozmočím jak oslabené se cítím. Voda je už čistá, pára mě kolébá a snadno bych tu usnula. To nesmím dopustit.
Musím se dokopat k tomu, abych konečně začala něco dělat. Zakrvácená matrace na ošetřovně je sice otočená a překrytá prostěradlem, ale musím se jí nějak zbavit stejně jako jsem to udělala s tou krvavou stopou, která se táhla od haly k ošetřovně.
Nebo je tu ta druhá možnost. Jesse vypadal naprosto mimo, než aby si něčeho všiml. Ty jeho příchody, kdy dostal od někoho nakládačku jsou tady časté. Kdybych jednoduše řekla, že je to od něj, že je to jeho krev, ulehčila bych si spoustu práce. To ale nepůjde. Na jednoho člověka to bylo až moc krve. Přeháněla bych, kdybych řekla hektolitry, ale pro někoho jako jsem já, holka, která se za osmnáct let setkala s krví tak akorát v případě, kdy se pořezala o papír? Ještě teď jsem z toho v šoku a budu si muset zvykat.
Kolena mám přitažená stále k sobě a pravým spánkem se opírám o stěnu sprchy. Před očima má opět tu scénu jak se snažím dostat z Brooklynu s nožem zabodnutým v břiše. Sobecky, bez ohledu třeba na Adeline, která to nemusela přežít, jsem si snažila chránit vlastní krk.
V tu chvíli člověka ani nenapadne, co by měl udělat správně. Ne jako ve filmech, kde se postřelený hlavní hrdina vrací pro své přátele a vyseká je i kdyby ho to mělo stát vlastní život. Ne, já se odtamtud potřebovala co nejrychleji dostat a pak už jsem nebyla schopná přemýšlet. Vlekla jsem se dál po Manhattanu dokud mě nezachytily něčí ruce.
** 


Satria Orb
17. prosince
Pred chatou som si postavil pahrebu. Nazbieral som čo najsuchšie drevo a zapálil oheň. Nádherný, plápolajúci, žiarivý, ale aj nebezpečný oheň. Hľadel som do neho, až som sa nakoniec natiahol po šamanský prášok a prisypal ho do ohňa. Z ohňa vystrelil lúč svetla a oheň samotný zaprašťal od radosti. Sledoval som ten jasný lúč, ktorý vytvoril usmievajúcu sa tvár mladej ženy. ,,Rei." šepol som a tiež som sa usmial na miznúci obraz v ohni. Posadil som sa do tureckého sedu na ľadovú zem a hľadel na oheň, či mi ešte niečo zjaví.
***
,,Také monštrá, aké sú moji pokrvní bratia nepotrebujeme na svete Rei. Nepotrebujeme ľudí, ktorí zabíjajú vlastné rodiny. Mal som budúcnosť. Mohol som byť vážený, ale oni ma nechali zomrieť v tom lese, ako prašivého psa."
,,Súhlasím s tebou Satyr. Musíš sa pomstiť. Zabili ti rodinu, ktorá sa ťa ujala ."
***
Prehrával som si jej slová stále dookola. Z hlboka som sa nadýchol a privrel oči. Keď som sa opäť zadíval do ohňa zbadal som v ňom seba, ležiaceho na zemi. Polomŕtvy. Jeden z mojich bratov ležal opodiaľ s odtrhnutou hlavou a ďalší sa skláňal nadomnou. V ruke mal nôž. ,,Táto cesta bude môj koniec, ale ako som sľúbil. Aspoň jeden pôjde so mnou." Prestal som hľadieť do ohňa a uhasil som ho. ,,Načase sa vrátiť domov."
---
Celú cestu som si vybavoval zjavenie v ohni a aj Reininu smutnú tvár. ,,Musíš sa pomstiť." Hovorila a ja som nedokázal namietať. Keď som konečne dorazil na miesto obhliadal som si svoj starý život pekne z diaľky. Vošiel som do lesa a našiel to, čo bývalo mojím prechodným domovom. Telá už zmizli, ale pozostatky tábora stále zostávali a tiež aj spomienky. Keď som zavrel oči a nadýchol sa vybavila sa mi jedna z najšťastnejších spomienok.
***
,,No ták Satria, poď Vari sa ma bojíš?" Pýtala sa so smiechom Luna a bežala predomnou iba v ľahkých šatách.
,,Čakaj ma Luna. Stratíš sa!" Kričal som na ňu a tiež sa smial. ,, Vieš, že nemôžme ísť na okraj lesa... Luna!" Kričal som ďalej a keď sa konečne na mňa obrátila tvár jej žiarila nadšením. Pristúpila ku mne a vlepila mi môj prvý bozk. ,,O mňa sa nemusíš báť Satria." Opäť sa rozosmiala a bežala späť do tábora. Chvíľu som tam len tak stál, ale tiež som sa nakoniec rozbehol späť.
***
Opäť som otvoril oči. Bol som síce mladý, ale na Lune mi záležalo. Zomrela o niekoľko týždňov na to. Zastrelili ju a z jej kožušiny si urobili koberec. ,,Mal som sa o teba viacej báť Luna. Mal." prehovoril som a musel som sa vytratiť z lesa. Zamieril som rovno do osady. Mojou jedinou zbraňou bol môj lovecký nôž a samozrejme, že aj vlk, ale to nemusia vedieť všetci. Keď som konečne vstúpil do osady začul som hlasy.
,,To je Satria... 20 rokov bol preč...Prečo sa vrátil?...Démon... Satria...Ochraňujte nás...Šaman je späť....." Hlasy sa prekrývali, ale ja som ich nevnímal. Mal som jediný cieľ. Keď som bol uprostred konečne som sa poobzeral okolo seba. Tváre ľudí, ktorých som poznal boli vystrašené, prekvapené, zmierené.. V niektorých sa odzrkadľovala nenávisť, v iných úcta. Strach s radosťou sa miešal a ja som to všetko cítil.
,,Som Satria, syn Santriou a hľadám svojich bratov! No ták, ukážte sa!" kričal som a keď niekto vyšiel zo stanu pre šamana zamieril som pohľad na neho. Bol to môj najmladší brat. Nemohol ma poznať. Mal sotva jeden rok, keď som zmizol. ,,Takže ty si teraz šaman Mun?" spýtal som sa ho,a j keď to bolo zjavné.
,,Skadial vieš moje meno? A skadiaľ poznáš môjho otca?" pýtal sa vystrašeným hlasom. Nestihol som sa ani nadýchnuť, keď som začul ďalšie hlasy, tie ktoré tak nenávidím,
,,To je náš brat Mun. Ten, čo zomrel. Ten, ktorého si videl v ohni. Ten, ktorý už nie je človekom. Je to tak braček?" Môj najstarší brat sa na mňa zadíval. Mal na sebe oblečenie náčelníka. Takže otec už nežije. Opätoval som mu pohľad.
,, Presne tak. Ja som ten, ktorého si nechal skapať v lese. Ale ako vidíš, nevyšlo ti to drahý braček." Nadvihol som jeden kútik.
,,Čo tu robíš Satria?" Pýta sa ma nepriateľsky.
,,Máme nevyriadené účty drahý brat. S tebou a so Sunom." Až vtedy si všimnem Suna, ktorý sa približuje. Veru, čas Sunovi neprial. Môj 35 ročný brat vyzeral odporne. Obrovské brucho, zavalitá tvár. Prisahám, že vyzerá, ako špekáčik. Už ho len napichnúť. ,,Vyzývam vás na súboj bratia. Hneď!" Kríkol som na nich.
,,Dobre braček, ale nie tu." ukazuje prstom za mňa. ,,Na býčej lúke." Prikývnem. Býčia lúka je iba čistá, tvrdá, zoschnutá pôda. Nič viac. Poberieme sa teda tým smerom, ale nekráčam pred bratmi. Boli by mi schopný vraziť nôž do chrbta, keby chceli. Pozorne si ich premeriavam. Sun má v ruke luk a po boku nôž. Astla má sekeru a nože. Oproti mne sú v presile a vedia, čo som zač. Sakra. Tu naozaj zomriem. Nasleduje nás zopár vesničanov. Zlé rozhodnutie chlapci. ,,Tak, kto začne?" Spýtam sa zo srandy, ale ako náhle zasiahne moje stehno šíp dostanem odpoveď. Vytiahnem nôž a hodím ho do Sunovho hrdla. Presný zásach. Bola to moja jediná zbraň, ale aspoň o jedného je postarané. Zlomím šíp a vytiahnem si ho z rany. Už som nahnevaný, ale snažím sa ovládať. Cítim, ako sa mi rana zaceľuje.

,,Tak braček a teraz ty." Usmejem sa na neho a kedže nemám už žiadnu zbraň premením svoju jednú ruku na vlčiu labu a rozbehnem sa oproti nemu. Sledujem, ako roztočí svoju sekeru a rúti sa oproti mne. V poslednej chvíli sa vyhnem sekere, ktorá má blízko, aby mi preťala tvár napoly. Našťastie spôsobí iba malú škodu v podaní rozseknutho líca.

,,Ty parchant." Zavrčím na neho a zabodnem mu pazúre do boku. Astla zareve a odtrhne sa odo mňa. Sekera mu vypadne z ruky a chytí sa na bok. Tiež sa od neho odvrátim a začnem ho pozorovať so zúrivým pohľadom. V okamihu sa premenám na vlka a začnem krúžiť okolo neho. Astla vytiahne svoje 2 nože a rozbehne sa naprotimne. Zavrčím a v behu skočím do vzduchu. To bola moja osudová chyba. Astla ma chatytil pomocou nožov vo vzduchu. Jeden mi zabodol do žalúdku a druhým mi prerezal podkolenné šľachy na nohe. Síce sa moje pazúry zaťali do Astlovej tváre nebolo to nič platné oproti tomu, čo mi spôsobil on sám. Bezvládne som sa zvalil na zem a Ast la dopadol na mňa. Keď sa zdvyhal oprel sa o rukoveť a následne ju prudko vytiahol z môjho tela. Cítil som, ako umieram, obrátil som sa na brucho a vykašliaval krv. Vtom sa mi zjavil obraz, ktorý som videl v ohni. Ja, ako padám, zomieram a následne tvár Rei.

,,Nie!" Zachrčal som a zbadal som, ako nadomnou stojí môj brat a dvíha nôž do vzduchu. Z posledných síl som premenil svoju ruku na vlčiu tlapu a zaťal pazúre do jeho boku. Ťahal som ho k zemi, tam, kde patrí. Nôž mu v agónii bolesti vypadol z rúk tesne vedľa mňa. Rýchlo som ho vzial do rúk a keď sa Astla nachádzal tesne vedľa môjho tela vrazil som mu nôž priamo do srdca. Dopadol s otvorenými očami vedľa mňa, ale ešte dýchal a vnímal ma.,, Kde je Arandos." Zavrčal som. ,,Tak...kde..je?" Syčal som zatial, čo mi krv tiekla z úst.

,,Za...zabil.....som...ho.." Vyslovil tie nádherné slová.

,,Ďakujem ti braček....Uľahčil..." ďalšie zakašľanie a vypľúvanie krvy, ,,....Uľahčil..si mi..prácu." Zabodol som mu rukoveť hlbšie do srdca a sledoval jeho posledný výdych. Potom nastala tma.

***

Zobudil som sa do vôňe bylín, korenín a ..ľudskej mágie. Nakrčil som nos a otvoril oči poobzeral som sa okolo seba. Ležal som v stane, ktorý som veľmi dobre poznal. V stane šamana.

,,Takže som to prežil." Konštatoval som. aj keď to bolo zjavné.

,,Lež kľudne náčelník. Tvoje zranenia nie sú ešte celkom zahojené,aj keď sa hojíš rýchlo." začul som hlas svojho najmladšieho brata a keď som sa chytil za brucho nahmatal som mäkký obväz. ,,Šľachy som ti zošil späť a aj tvoj trup. Nemalsom síce tvoj súhlas náčelník, prosím nedaj ma zabiť." Náčelník? Prosím? Začul som zakašľania,ktoré išli od mojích nôh. Obzrel som sa tým smerom a zbadal svojích bratov. Jednovaječné dvojčata Tega a Hhchara.

,,Ja nie som náčelník Mun. Som váš brat a jediné, čo ma k vám priviezlo bola pomsta." Mierne som sa zasmial, ale smiech príliš bolel. ,,Rád Vas opäť vidím bratia." Zahľadel som sa do tých smutných tvári.

,,Hojíš sa príliš rýchlo Satria." odpovedel jeden z nich.

,,Nebolo to striebro." Opäť som sa pokúsil o úsmev.

,,Prečo si sa vrátil? Všetci sme mysleli, že si mŕtvy. Naša najstaršia sestra pomenovala svojho prvorodeného syna po tebe. Na tvoju počesť. Najlepšieho z nás. Keď si zmizol naša matka sa psychicky zrútila a otec už nikdy nebol taký, ako predtvojím odchodom. Prečo Satria?" Spýtal sa druhý.

Kývol som a keď som im vysvetlil, čo sa stalo so mnou. Prečo som zmizol. Všetci traja zavrčali. ,,...A tak som späť. To, čo som chcel vykonať som vykonal a teraz sa musím vrátiť. Videli ste, čo som zač a preto tu nemôžem zotrvať." Prehovoril som a moji bratia sa na mňa zahľadeli.

,,Ale ty si náčelník. Nemôžeš odýsť." Krútili hlavami.

,,Je to na vás bratia. Ja tu nemôžem zotrvať a ani nechcem." Dvojčata sa na seba pozreli a jeden prikývol.

,,Teg už má svoju osadu a svoju rodinu, takže to prevezmem ja. Ale ja ťa nechcem zabiť. Jednoducho nechcem Satria a iná možnosť nie je." Krútili obaja hlavou ako jeden človek. musel som sa pousmiať.

,,Budeš dobrý náčelník.Ľuďom poviete, že som zomrel pri liečbe. A že funkciu náčelníka preberieš ty Hhchar." zadíval som sa bratovy do očí a keď kývol vydýchol som a pokúsil sa postaviť. Mun ma síce zošil geniálne, ale zahojenie šliach potrvá približne 2-3 dni. Vykukol som zo stanu a zbadal, že je noc, pomaly som vyšiel zo stanu a pokúsil sa vystrieť. Obrátil som sa na vystrašené tváre mojích bratov. ,,Budem v poriadku bratia moji. Žite v pokoji." Naposledy som sa na nich zadíval.

,,Ži v pokoji brat náš." Všetci 3 sa mi uklonili a sledovali, ako som odchádzal. Vedel som, že som urobil dobré rozhodnutie, keď som zabil svoju krv a ešte lepšie, keď som odyšiel. Nadýchol som sa a privrel oči.,,Už ma nikdy neuvidíte bratia. A tak to má byť." Načase ísť domov. Do lesa.


Jodi Lavender
16. prosince
Som unavená. Celú noc som nezažmúrila oči. Sedela som schúlená na zemi a okolo seba som mala porozkladané všetky svoje zbrane. Každý nepatrný zvuk v okolí som považovala za podozrivý a nebezpečný. Ešte stále sa trasiem. Nikdy v živote som nič také nezažila, nikto ma na niečo také nepripravoval, nikto ma neučil bojovať a ja som myslela, že to nepotrebujem, že sa do takej situácie nikdy nedostanem. Spravili zo mňa vlkodlaka a kvôli tomu som sa cítila silná a neohrozená, ale tvárou v tvár číremu zlu som spanikárila. Ak by nebolo Blakea už dávno by som bola mŕtva. Vďačím mu za veľa.
Blake. Napriek tomu, že ma zachránil neviem, či ho ešte niekedy chcem vidieť. Mám pocit, že všetko, čo pred tým útokom povedal bola lož. Neviem prečo, ale čakala som trochu starostlivosti, to bolo všetko, čo som od neho chcela. Ale asi som bola pekne naivná. Ani sa nespýtal či som v poriadku, ani ma neobjal, dokonca mi nevenoval ani jediný pohľad. To ma nadobro presvedčilo, že som mu úplne ľahostajná. Mrzí ma to, pretože on mi ľahostajný nie je aj po tom všetkom. Ale asi to tak malo byť. Neviem, o čo Blakeovi šlo, neviem aké mal so mnou plány, ale možno je dobre čo sa včera stalo. Môj pud sebazáchovy sa konečne ozval, ružové okuliare spadli a ja si už viac nemyslím, že by bol Blake dobrým človekom. Myslím, že ma chcel celý ten čas len podlo využiť!
Ale dosť bolo myšlienok o Blakeovi. Už s ním nedokážem držať krok.
Pozerám sa na seba do zrkadla. Obzerám si modriny, ktoré mi ostali, ale tie sa veľmi rýchlo zahoja. Zo svojich drobných ľudských rúk vysuniem vlčie pazúry presne tak, ako včera. To bola moja jediná zbraň. Sú ošúchané a zlámané, aj tak mi ale moc nepomohli. Bez nich by som však na tom bola horšie. Dnes sa mi naozaj nepáči môj odraz v zrkadle. Moja tvár je strhaná, unavená. Mám kruhy pod očami a v hlave obraz toho monštra. Nikdy na to nezabudnem. Nikdy sa asi neprestanem báť. Potrebujem vypadnúť. Dokonca sa teším až pôjdem do Minnesoty za rodinou. New York je momentálne hore nohami.
Najprv však potrebujem Willa. Potrebujem nejaký čas s ním v "našom byte", potrebujem niekoho, pri kom sa budem cítiť bezpečne, kto ma ochráni a komu na mne skutočne záleží. Potrebujem jedine Willa. 


Mike Sanders
15. prosince

Ľahnem si na gauč a zapálim si cigaretu. Na stole mám položenú poloprázdnu fľašu whiskey a prázdne igelitové vrecúško s pozostatkom bieleho prášku. Založím si ruky za hlavu a sledujem televíziu. Nevnímam, čo sa tam deje. Nejaký animák pre malé deti. Dlho dieťaťom nie som, ale rád si ich pozriem. Tentokrát však nie. Nemám na to náladu. Nateraz mi televízia pôsobí len ako zvuk v pozadí. Nechcem, nech je ticho.
O malú chvíľu ma čaká práca dole v labáku. Tentokrát žiadne nevinné chemikálie a katalyzátory. Nie. Nerobím to veľmi rád, ale peniaze je treba. Navyše, mám pocit, že obchody nebudú v blízkej dobe nejak zvlášť prekvitať. Tuším, že sa onedlho veľa vecí zmení.
Nemyslím si to len tak. Premýšľam nad tým, čo mi povedala Rianny. Blíži sa vojna. Nie je to moja vojna. Zároveň to ale nie je vojna ani nikoho, kto tu býva. Tu, ani v New Yorku, proste nikde na svete. Ľudia ani podsveťania nemôžu za to, čo sa deje medzi Spolkom a Vílami. Tak prečo by za to mali platiť nevinní?
Ja navyše nie som podsveťan. Ale nie som ani človek. Nie som ani nevinný.
Taká ale vojna je. Nepýta sa. Pozrie na vás a očakáva odpoveď. Myslím, že sa už všetci rozhodli. Musím sa aj ja. Musím? Chcem? Nič ma tu nedrží, môžem kedykoľvek odísť. Zbaliť sa a odletieť do Európy, kam sa tunajšie problémy snáď nedostanú.
Také jednoduché to ale nie je. Mám svedomie a niečo ľuďom dlhujem. Možnosť, že by som sa pridal k vílam, som hneď zamietol. Nie som im nijak osožný. Oni mi takisto nemajú čo ponúknuť.
Rianny chce, aby som im pomohol pri obrane mesta. Siahnem po fľaške a schuti sa napijem. Pomôcť im môžem. Ale čím? Som chemik. Môžem pripraviť chemické pasce s omamnými, uspávacími a otravnými látkami, to ich môže spomaliť, ale nie zastaviť. To môže získať čas ostatným a pripraviť sa ostatným na obranu. Ak sa Rianny podarí zaobstarať Twinbrook spomínaným alarmom, mohlo by to fungovať. Avšak...
Už to ďalej nevydržím, postavím sa a začnem sa prechádzať hore-dolu po obývačke. Vypnem televíziu a otvorím dvere do pivnice. Zamknem za sebou a zbehnem dole po schodoch. Myšlienky na vojnu zaženiem do kútu mysle. Spomeniem si na ampulku, ktorú som položil na pracovný stôl. Ampulka s jedom. Priehľadná tekutina sa hýbe tak, ako to gravitácia zamýšľa keď s ňou potrasiem. Keď dokončím túto zákazku, pohľadám v knižnici moje staré knihy živočíšnej biológie a pozriem sa na internet. Aj tak ešte nemám jej krv...
Hurá do práce.


Maya Ledwine
13. prosince
Už delší dobu u mě byl klid. Zhruba měsíc nebo možná i víc. Nejsem si úplně jistá. Ale to není podstatný, protože mě zajímá hlavně to, proč ten klid je. Nestěžuju si, samozřejmě, ale přijde mi to zvláštní. Proč by se tak snažil, když by to pak chtěl vzdát? Prostě nemám tušení. Faktem je, že bych s ním chtěla mluvit. Teda jen tak trochu, protože se zároveň bojím a zároveň jsem zvědavá, co se děje. Možná mě jen nechává vycukat. Ale já se nenechám stresovat. Prostě tu nebyl, tak jsem žila jako předtím. Hodila jsem ty starosti do pozadí, seznámila se s pár novýma lidma a..A i tak jsem cítila, jak se mi do popředí myšlenek hrnou ty, ve kterých slyším to, jak mi říkal, že si mám dávat pozor na to, s kým se bavím. Že bych pak mohla litovat. A nebo by spíš mohli litovat ti, co se se mnou baví? Ne. Zase je to tady. Ty černý myšlenky, kterých mám plnou hlavu. Děsí mě a proto je zazdívám. Dneska se mi to ale úplně nedaří, protože mám takový zvláštní vnitřní pocit, že se něco semele. Špatně se mi spalo, mám naspaný tak dvě nebo tři hodiny, ale lepší než nic. Pak jsem celý den strávila koukáním se na televizi. Hlavně na zprávy. To mi samozřejmě moc neprospívalo, protože to jsou samé vraždy, krádeže a další hnusný věci. U té televize jsem nakonec usla. A musela jsem spát dlouho, protože jsem určitě usla za světla a teď byla tma. Promnula jsem si obličej a zhluboka se nadechla. Natáhla jsem se pro mobil na konferenčním stolku, který mi akorát zbytečně zabírá místo, a podívala jsem se na čas. Bylo jedenáct. Odfrkla jsem si a postavila se na nohy. 'Vážně jsem spala tak devět hodin..?' Dokonale zabitý den. Den strávený spánkem, super. Dívala jsem se kolem a rozsvítila jsem si. Šla jsem si udělat čaj a jak jsem čekala, tak jsem uslyšela zaklepání. Zmátlo mě to, protože kdo by teď klepal? No podvědomě mi to bylo jasný, ale přišlo mi zvláštní, že by klepal. Zhluboka jsem se nadechla a šla jsem otevřít. Jo, jsem magor, že jsem šla, ale jestli to byl on, tak by se dovnitř stejně dostal. Bylo to marný. Když jsem otevřela, tak na mě spadlo tělo. Lekla jsem se a vyjekla jsem. Jak jsem to nečekala, tak jsem se svalila na zem i s tělem, které leželo na mě. Shrnula jsem si vlasy z tváře a odstrčila jsem tělo. Momentálně mě zajímalo jen to. Trochu roztřesenýma rukama jsem odhrnula vlasy z tváře i tělu a to, co jsem viděla mi téměř vzalo dech. Byla to ona. Matka. 'Mami?' Hlas se mi třásl. Rozstřesenýma rukama jsem jí chtěla sáhnout na obličej, ale byla jsem tak mimo, že jsem na ni jen koukala. A brečela jsem. Ani jsem si to neuvědomila, ale brečela jsem. Po tvářích mi tekly slzy a dokonce jsem i hlasitě vzlykala. Bylo mi ukradený, že mám furt otevřený dveře. Bylo mi ukradený všechno, kromě nehybného těla. Přiložila jsem jí ruku na zápěstí. Nic. Pak i na krk a taky nic. Žádný tep, nic. Zaposlouchala jsem se i do toho, jestli dýchá, dívala jsem se jí na hrudník, jestli se jí zvedá a taky nic. V ten moment jsem se rozbrečela ještě hlasitěji, opřela jsem se lokty o kolena, hlavu jsem měla v dlaních a propadala jsem do zoufalství. Moje pocity neumím ani popsat. Tak neuvěřitelně to bolelo. I potom, co jsem se o ní dozvěděla. Srdce jsem měla roztříštěný asi na milion kousků a žaludek se mi svíral. Zkrátka jsem jen zoufale klečela u jejího těla a propadala jsem žalu. Už jsem i přerušovaně dýchala od vzlyků a když jsem konečně vzhlédla, tak jsem ho viděla. Byl tam. Stál u dveří a opíral se o ně. Ani jsem nepostřehla, že šel dovnitř a že je zavřel. Zničeně jsem se nadechla, otřela si oči od slz a zaostřila jsem na něj, jestli náhodou nemám halucinace. Neměla jsem. Namáhavě jsem vstala a vrhla jsem se na něj. 'Ty hajzle! Jsi odporná zrůda! Nenávidím tě! Jsi vrah, svině! Jak si jí to mohl udělat?! Je to tvoje žena! Jsi nejhnusnější věc, co se kdy mohla narodit! Ale tys vlastně umřel. Je mi z tebe zle!' Řvala jsem na něj, pořád dokola a bušila jsem do něj. Řvala jsem tak dlouho, že jsem pomalu ztrácela hlas. A divím se, že ke mě nepřišli sousedi. Nejspíš si mysleli, že se jen s někým hádám. A navíc jsem už dávno zjistila, že se o ostatní nezajímají. No když už jsem skoro neměla hlas, jak jsem na něj pořád dokola řvala, tak už jsem jen brečela a stála zoufale před ním. 'Už si skončila?' V jeho hlase jsem slyšela posměch. 'Nikdy neskončím!' Tohle jsem ještě z posledních hlasových sil zakřičela, ale tak hlasité už to nebylo. Moje hlasivky značně ztrácely na své síle. 'Tak to mě opravdu mrzí, zlatíčko.' Když použil tohle oslovení, tak jsem k němu zprudka vzhlédla a probodávala jsem ho pohledem. Ale mlčela jsem. 'Takže..Aby bylo jasno.' Už mluvil zase chladně. 'Jestli ještě jednou budeš něco hledat, po něčem pátrat, tak tu nebude ležet ona, ale ty! A věř mi, že ty se z toho vyhrabeš. Budeš sledovat, jak ti všichni stárnou před očima a ty budeš pořád stejná. Budeš trpět. A já si to budu užívat.' Zasmál se a já na něj prázdně koukala. Chtěla jsem mu říct, ať to udělá hned, když to má stejně v plánu, ale neudělala jsem to. Nedovolila bych to. Nikdy. 'Rozumíš mi?' Mluvil ostře. 'Tak rozumíš?!' Zařval to na mě, až jsem nadskočila. Zlomeně jsem kývla a on mě zase čapl za zápěstí, tak pevně, že jsem se bála, že mi zlomí kosti. Semkla jsem rty. Nevěděla jsem, co po mě ještě chce. 'Chci to slyšet!' Přešel ze zápěstí na ramena a zatřásl se mnou. Nehty mi zarýval do kůže a jeho stisk stále sílil. Jenže já tu fyzickou bolest ignorovala. Nic jsem neříkala a jen jsem hleděla do země. Nemohla jsem mluvit. A on to věděl. Užíval si to. Vzhlédla jsem k němu a zahlédla jsem jenom jeho ruku, jak mi míří k obličeji. A přišlo to, co jsem čekala. Obrovská rána. Ale tentokrát to byla facka a stejně bolela. Málem jsem se skácela k zemi, ale on mě chytl. 'Jo..' Zamumlala jsem ze strachu. Chtěla jsem, aby šel pryč, ale nešel. Opět se na mě vyřádil. Modřiny jsem měla snad všude. Opět krk, ramena, zápěstí a něco i na obličeji. Bylo mi z něj zle. Když odcházel, tak jsem se na něj nedívala. Dívala jsem se na tělo mámy, které si bral. A opět jsem brečela. Ale už mi jen stékaly slzy. Seděla jsem schoulená na zemi a v hlavě mi hrála jen jedna myšlenka a to tahle: Proto čekal měsíc. Aby si mohl užít ještě větší násilí než doteď. Čekal, jak velkou škodu napáchám. A byla očividně velká, když zabil matku. Byla pryč. 


Rianny Blacksnare
12. prosince

Dlhé hodiny som rozmýšľala, ako by sa dalo zabezpečiť mesto,proti vpádu, ale na nič som neprišla. Prešla som celý kódex, ktorý sa nachádzal v mojom vlastníctve a prišla som na to, že som veľmi slabá, aby som niečo také zvládla.
,,Sakra práca." neustále som listovala v kódexe a hľadala nejaké zaklínadlo ktoré by mi pomohlo.
,,Si slabá Rianny. Toto sama nezvládneš." krútila som hlavou a uvažovala. ,,Mike mi nepomôže. A ďalšie čarodejnice nepoznám. Ešte je tu Ameis,ale tá má svoje vlastné problémy a navyše nikomu nedôverujem." Musela som sa usmiať.
,, Aké typické. " Nuž, všetko si musím zrobiť sama. Z hlboka som sa nadýchla a spolu s kódexom, nožom a obetnou misou som vyšla von a opäť zamierila do lesa.
,,Prosím nech sa to podarí." horekovala som a zamierila do prostred lesa. Keď som dorazila na miesto kľakla som si na zimnú a zasneženú pôdu. Kódex som položila na zem a vedľa neho obetnú misu s nožom. Pre čarodejníka trochu nezvyčajné, ale ja stále verím v starých bohov a možno ma budú sprevádzať aj na tejto ceste. Zalistovala som v kódexe a našla zaklínadlo na varovanie.
,,Trochu si to poupravím a dá sa s tým pracovať." vravela som si pre seba a dodala som niekoľko viet, aby som spojila zaklínadlo a vplyv bohov. Z hlboka som sa nadýchla, chytila nôž do ruky a prerezala si obe dlane. Stlačila ruky do pestí a nechala, nech teplá krv kvapká do obetnej misy.
,,*Qui regeret caelum et terram, accipe munusculum de manibus respectu huius sacrificii. Ego dicam tibi in terra nostra tutela et ante ruinam. Quod petimus." keď som dohovorila posledné slovo položila som ruky s otvorenými ranami na zamrznutú zem a cítila,ako sa moja mágia mieša s tou zemskou. Zem brala a zároveň dávala.
,,** Reddam tibi dedit expectantes. Coniungere copiis terra. Protege terram. Custodi tibi id cordi habeant. Coniungere elementa rerum potirentur. Terra, aqua, aer, ignis. Home seek quintum fratrem, et virtutes elementorum - tenebras. Tenebrarum, adversus mundi rectores et ante tuis. Tenebris magicae diffusa per orbem. Admonent perdit et magica, cum accesseris urbem raptores atra in nebula cecidit super filios vestros. Cunctorum elementorum, mundi salus filii tellus. Matrem et protege nos spectat cura decoris. Nos ab hoste protege tenebris copias Fatales. Retineo superfluis et adduc eum ad me. Quod petimus." Moja mágia mi neprestávala prúdiť z tela. Vyčerpávalo ma to, ale vedela som, že musím zotrvať v bdelom stave,kým zaklínadlo nezaberie. Zem mi síce vracala, to, čo prijala, ale nebolo toho dosť. Zrazu sa okolo mňa objavil ohnivý kruh, ktorý ma pohlcoval, ale mojej kože sa ani nedotkol. Síce sa mi plamene oblizovali, okolo pokožky zostávala neporušená, aj keď oblečenie mi zhorelo do tla. Z hlboka som nadýchla božský oheň do svojho vnútra a cítila, že som o niečo silnejšia.Aj keď to stále nestačilo bola som dostatočne silná, aby som misku s mojou krvou naplnila bielym (nepoškvrneným) snehom a nechala ju tam, kde mala zostať. Požiadala som rastliny, aby ju uchovali v bezpečí a oni môj rozkaz poslúchli. Rany sa mi už začali zaceľovať a tak som si ich ešte oblizla. Pomaly som vstala zo zeme a vzala do ruky nôž a kódex. Keď som sa z hlboka nadýchla cítila som, že kúzlo zabralo. Príroda ma bude varovať. A nie len mňa,ale celé mesto.
,,Ďakujem." Vypravila som zo seba šepotom a na slabých a chvejúcich nohách som sa vrátila opäť do domu, kde som podľahla bezsennému spánku na zotavenie. Po dlhšej dobe som zrobila nejaké to silnejšie zaklínadlo a aj to ma dokázalo vyčerpať. Musím začať trénovať. Prisľúbila som si. Ale stále budem potrebovať pomoc.--- Preklad:
*Vy, ktorí vládnete nebu i zemi príjmite prosím túto obetu na znak úcty. Vyslovujem k Vám prosbu, ochráň našu zem pred nezdarmi. O to Vás žiadame.
**Vraciam ti to, čo si mi dala a zároveň ťa prosím. Spojte sa sily zeme. Ochráňte svoju pôdu. Ochráňte to, čo je vám drahé. Spojte sa živly, ktoré vládnete svetu. Zem, vzduch, voda, oheň. Spojte sa mocné živly a privolajte piateho brata - temnotu. Temnota, ty, ktorá vládneš svetu ochráň nás pred tvojimi deťmi. Temnou mágiou, ktorá sa rozširuje do celého sveta. Mágiou, ktorá ničí a varuj nás čiernou hmlou, ktorá spadne na mesto,keď sa priblížia tvoje deti. Spojte sa všetky živly, ochrancovia sveta, deti matky zeme. Ochraňujte svoju mať a aj nás, ktorí sa podieľame na zvelebovaní jej krásy. Ochraňuj nás pred vílami a silami temnôt. Zadrž každého nepovolaného a doveď ho ku mne. O to ťa žiadame.


Ava Greenhawk
11. prosince

Po špičkách prechádza pomedzi poznámky rozložené po zemi. Občas zavávruje, keď sa chce dostať k tým položeným na posteli, alebo tým čo ma pripevnené na stene. Takýmto spôsobom funguje už niekoľko dní. Jediné čo ju drží bdelú je prísun kofeínu a runy. No už i tie rýchlo strácajú svoj účinok, pretože jej telo, už nevydrží toľký tlak.
Pribehne k stene, kde má v schéme rozloženie jedu, ktorý sa našiel v Jesseho tele. Schému dopĺňajú obrázky, bylín, ktoré jed obsahoval a taktiež tvorov, ktorých krv sa v ňom nachádzala. Každé jedno vodítko vedie k ďalšiemu a to k ďalšiemu, ktoré odkazuje na nespočet ďalších informácií.

Jediný problém, ktorý v tom všetkom vidí, že i keď jej Ameis, podala informácie o tom, kde sa všetky ingrediencie na prípravu toho jedu dajú zohnať, nepomyslela na to, že Ava zistí, že ich poľahky zakúpiť i na čiernom trhu.
Pozerá na poznámky a slepo sa rukou naťahuje po šálke s kávou. Keď hmatne na prázdno, uvedomí si, že poslednú kvapku kávy vypila asi tak pred štvrť hodinou a to ju robila z poslednej dávky, čo v inštitúte našla.
Pocit únavy sa stupňuje z hodiny na hodinu, no v posledom čase to skôr vníma ako zrýchlený film, ktorý miesto niekoľkých hodín trvá len pár minút. Dni sa jej zlievajú dohromady a už skoro ani nevie i je vonku deň a či noc. Funguje nonstop, čo sa na nej viditeľne podpísalo.
Strata svalovej hmoty nie je taká výrazná pod voľným oblečením, no to čo sa jej za posledné týždne odzrkadľujú na tvári svedčí o tom, že dlho to v takomto tempe neustojí. Čochvíľa pre ňu nastane čas, a ona sa zrúti. Otázne, však zostáva, či so sebou niekoho stiahne alebo padne sama.
Runu nemá zmysel si dávať. - pomyslí si a popritom sa porozhliada po izbe, ktorá vyzerá ako izba psychopata. Povzdychne si a pretrie si unavené oči trasúcou sa rukou.
Únavu sa vždy snažila ignorovať, no teraz je to i pre ňu extrém. Nikdy sa neponorila do pátrania natoľko hlboko, aby ignorovala potreby svojho tela.
Jej myseľ už nedokáže vnímať nič iné ako prípady. Sleduje, všetko! Zvýšená aktivita démonov, vraždy, únosy, nevysvetliteľné javy - pre civilov, všetko prešetruje a hľadá medzi tým súvislosti. Skúša, či ju to dovedie k jednému bodu...
Neuvedomuje si bolesť vlastného tela. Hlad, smäd, únava... to všetko postavila bokom.
Potrebujem ľadovú sprchu. Rozhodne, to zaberie viac ako káva! Prečo ma to nenapadlo už skôr?
Prejde k šatníku a vezme si z nich pohodlné veci, ktoré má v pláne si po sprche obliecť. Prejde opatrne cez to mínové pole tvorené poznámkami k prípadu a pomaly otvára dvere, aby si ich nerozviala prievanom, ktorý by mohlo spôsobiť náhodne otvorené okno na chodbe.
Po tej sa vlečie už z posledných síl, a občas sa jej i prepletú nohy ako sa snaží kráčať rovno. Kolená sa jej už podlamujú, keď vchádza do kúpeľne kde si veci položí na umývadlo. Lež sa ale zvlečie zo šiat, zapne si v sprche vodu, aby čo najviac ochladla.
Keď sa ale načahuje aby skúsila jej teplotu, nohy sa jej opäť podlomia, čo tentoraz neustojí a padá na chladnú zem. Ako sa je telo rúti k zemi, je už dávno mimo vlastnej mysle, preto necíti tupý náraz jej spánku na tvrdú chladnú podlahu. Jej telo je malátne a bez známok pohybu, leží na podlahe, zatiaľ čo ľadová voda stále tečie z hlavice sprchy a v silnom prúde dopadá k zemi.
...

Len čo začne prichádzať k sebe, do hlavy jej udrie trieštivá bolesť. Pravú tvár má položenú na chladných dlaždičkách kúpeľne, a vlasy má rozviaté cez tvár. Pomaly otvára oči, aby sa pozrela čo sa s ňou deje. Nepamätá si pád ani náraz, preto jej príde zvláštne, že cez závoj čiernych vlasov vidí svoje pokrútené ruky, blízko svojej tváre.
Pohne prstami pravej a i keď to necíti, vie že to znamená že je v poriadku. Následne pohne prstami ľavej ruky a snaží sa ju zodvihnúť k tvári, aby si z nej mohla odstrániť tú čiernu záplavu. No jej telo je natoľko slabé, že len čo ruku nadvihne opäť jej klesne k zemi.
No je tu ďalšia ruka, čo sa dotkne jej tváre a vlasy odhrnie bokom.
Zmätenosť sa usadí v jej pohľade. Vzduch, ktorý sa snaží dostať do pľúc je chladný a jej telo sa strasie zimou. Zodvihne pohľad, no jediné čo vidí sú tmavé lovecké topánky a nohavice, ktoré ju prekročia. Nahýnajú sa do sprchy a vypínajú neznesiteľný šumivý zvuk.
Nedokáže si vysvetliť, prečo leží skrútená na zemi a ani tú veľkú neznesiteľnú bolesť, ktoré sa šíri jej telom a kotví v jej spánku. Natočí hlavu tak, aby dokázala osobe, ktorá je s ňou v miestnosti, vidieť tvár, no to čo uvidí ju plno zasiahne.
Tvár tak podobná jej sestre sa nad ňou skloní a volá na ňu menom.
Ava len neveriaco pozerá a otvára ústa, že by niečo povedala, ale nemá sa k činu. Hrdlo sa jej stiahlo a prepadol ju smútok.
To nie je možné! Je mŕtva. Všetci sú mŕtvy. - presviedča sa v mysli a nespustí prítomnú z očí. O chvíľu však nemôže robiť ani to, pretože sa jej oči zalejú slzami, ktoré jej rozmažú videnie. Zhlboka sa nadýchne a pri výdychu jej z úst ujde zmučený ston.
"Jastrab..." šepne. No keď nedostáva odpoveď sneží sa rozpliesť svoje telo z toho uzla, do ktorého sa dostalo, aby sa mohla lepšie prizrieť osobe, ktorá sa z ničoho nič objavila. Pri pohybe vníma každý jeden boľavý sval, ktorý toľký čas ignorovala, čo ju núti zaťať zuby a čisto silou vôle sa obrátiť na chrbát.
"Čo sa stalo?" prikradne sa k nej ako šepot, hlas vzdialení i niekoľko tisíc kilometrov i keď osoba, ktorej patrí kľačí vedľa jej zmoreného teľa. Hlas nepoznáva. Nepatrí jej sestre. Nie je to ženský hlas, no tvár ktorá sa nad ňou opäť skláňa je isto jej.
"Všetko sa pokazilo," vyriekne slabo, neznámemu hlasu no toľko známej tvári. "Bývalo to dobré. Ale pokazilo sa to." Tára nesúvisle vetu za vetou, čo prítomného len mätie.
"Čo sa pokazilo?" hlas pokladá ďalšiu otázku.
"Život," šepot, s ktorým prichádza slovo je sýpavý, no i tak pokračuje. Vie, proste nejako vie, že hlasu nebude stačiť táto odpoveď. "To čo spôsobila vojna, všetka tá zbytočná smrť. Všetko to bolo zbytočné... Nič sa nedosiahlo. Stále vládnu hádky, rozbroje, vyhrážky, oháňanie sa Dohodou. Nik nie je spokojný, ale nikdy nič nepovedia, pokým už nie je neskoro. Všetko sa rieši príliš neskoro. Ak by sa veci riešili hneď nemuselo byť toľko mŕtvych, detí bez rodičov a naopak." Rozhovorí sa ale jej reč stále nie je u konca. Hlas sa sa jej trochu vyčistil a už neznie ako niečo staré a hrdzavé. "A potom všetky tie problémy čo nasledovali. Tvárime sa, že sme sa rýchlo otriasli, že znova fungujeme plne pri zmysloch, no je to klamstvo. Akadémia vypúšťa do sveta na boj s Tieňmi neschopných... nie neschopných, ale nepripravených mladých lovcov. Nie sú si vedomí čo ich čaká, nevedia aké to je. Nechápu, že to čo ich drží od smrti nie sú len ich schopnosti ale i schopnosti každého jedného lovca čo stojí v boji po jeho boku. Nechápu!" Zvýši hlas, no musí sa opäť stíšiť, pretože ju zaškriabe v krku.
"Prečo im to nepovieš?" pýta sa jej ďalšiu otázku.
"Nie sú schopný počúvať. Sú tvrdohlavý a arogantný. Myslia, že pojedli všetku múdrosť sveta... Jastrab, chceš vedieť tajomstvo?" spýta sa sama z ničoho nič no pokračuje bez prerušenia. "Pres to všetko, že to vyzerá, že sú posledný z tých posledných, ktorý by sa mali titulovať menom Tieňolovec... pres to všetko si neviem predstaviť, že by toho či onoho nahradil niekto iný. Nemohla by som ich len tak poslať späť. Znova by som sa jedného z mojich detí nevzdala..." povzdychne si, ale už celkom vyčerpaná zatvára oči. "Bolo pekné sa s tebou znova pozhovárať, Jastrab." Znova si povzdychne a cíti ako ju k sebe volá tak dlho odkladaní spánok.
"Musím sa postarať o to, aby prežili všetko čo im život postaví do cesty." Pokojne oddychuje no stále jej z úst unikajú slová. I keď je to len slabé mrmlanie stále je zrozumiteľné, no po čase i to sa mení na šepot až sa nakoniec vytratí úplne a jej myseľ sa ponorí do hlbokého spánku.


Nixon Arkwright
10. prosince

Jak jsem mohl udělat takovouhle velkou chybu? Jak jsem jí mohl jen tak nechat někde na ulici? Kdyby nepřišel ten otravný vlkodlak, a já ho nemusel zlikvidovat, šlo by všechno podle plánu. Takhle akorát ztrácím čas, a jestli mě za tohle nečeká jistá smrt, už nevím co jiného. Zatne pěst a bouchne do zdi. Ví toho příliš mnoho, a jestli půjde za tím jejím odporným nefilim. Promne si obličej a podívá se na své ruce, které jsou umazané od vlkodlačí krve. Možná bych měl utéct. Změnit si jméno a tak. Udělal jsem to už několikrát a pořád jsem naživu. Nikdy jsem se však nezapojil do takové věci, jako je tahle. Oni mě najdou. Nemá smysl utíkat. Jediné co můžu, je doufat. Přece jenom byla zamčená v tom pokoji a nikdo jí nic neprozradil. Nebo já tedy ne. Zadoufá a podívá se na mrtvé vlkodlačí tělo. To ty za to můžeš. Kdyby jste se vy špíny nepletli do cizích záležitostí. Zatne čelist a znovu praští pěstí do stěny za ním. Jak to teď vysvětlím? Promiňte, ale přišel všetečný vlkodlak a já ho musel nějak zlikvidovat. Adeline jsem nechal ležet na ulici v bezvědomí a když jsem se konečně vrátil, byla pryč. Odpustíte mi to prosím? Tak to se můžu rovnou jít zabít sám. To aspoň nebude tak pomalé a bolestivé. V tu chvíli do uličky vejde nějaká civilka. Aspoň mi přišla svačinka. Pomyslí si a dívce se rovnou zakousne do krku. Upíjí plnými doušky a nakonec se od ní odtáhne. "Vypadni odtud a na všechno zapomeň." Zavrčí na ní skrz zaťaté zuby. K čemu je mi síla a encante, když toho nemůžu ani využít? Pomalu ani nevím co je můj pán zač. Je o dost silnější. Umí mi číst myšlenky a já jsem pak v nevýhodě. Moje nejsilnější zbraně na něj nebudou fungovat. Co mám tedy dělat? Mám tam tedy jen tak přijít a smířit se konečně s mojí starou známou, smrtí? Ale co když mě bude ještě potřebovat? Přece jenom, sehnal jsem mu Adeline. Kdyby to dokázal sám, vůbec by se se mnou nebavil. On mě potřebuje. Beze mě to nezvládne. A já udělám cokoliv. Hlavně ať mi zůstane moje milovaná krásná hlava na krku. Utře si krev z brady a rozejde se po rušných ulicích New Yorku. Co teď? Ano, jsem zbabělec. Teď na to vážně nemám a nepůjdu za ním. Možná si dnes trochu užiju. Mohl bych se trochu odreagovat. Adeline přestanu na nějakou dobu řešit. Stejně si nebude nic pamatovat. Tedy doufám. Svůj účel už splnila. Navíc, stejně jsou tu jenom dvě místa, kam by šla. Takže kdybych ji vážně ještě potřeboval, tak si ji najdu. A jestli někomu jen něco cekne, tak to pak ucítí na vlastní kůži. Já jsem se pobavil, když křičela bolestí. Zavře oči a rty zvlní do zlomyslného úsměvu. Něco vymyslím. Jako vždy. Nakonec, většinou mi to vyšlo, tak se nemusím bát. Vejde do jednoho z klubů. Porozhlédne se po klubu a vyhledává si svojí dnešní oběť. Tak která z vás mi dnes bude dělat společnost? Kterákoliv, žádná mi neodolá. Nasadí svůj arogantní výraz a vydá se za jednou zvláště krásnou brunetkou. "Dobrý večer, nehledáte na tuhle noc společnost madam?"


Kenzo Hastings
9. prosince

Poslední dobou je toho na mě moc. Můj život se rapidně změnil a pořád jsem se s tímhle způsobem života nesmířil. Prostě mi to nejde. Aji hůř ovládám vztek, začínám si toho všímat. Občas to dokážu, hlavně když se mnou někdo je, ale jinak? Jinak je to katastrofa. Třeba například ve čtvrtek. Po týdnu jsem se rozhodl, že si zajdu ven, abych si pročistil hlavu a ujasnil si všechny věci. No..Potkal jsem v parku Jodi, se ktreou jsme si v klidu povídali. Dokonce už jsem z dálky poznal, že je to vlkodlak, ale to je zřejmě normální. Celkově mám všechno lepší. Smysly. Rychlost..Ale čemu se sakra divím? Jsem teď vlkodlak. A je to celkem problém. Hlavně co se týče mého života. Tak třeba Delaney. Včera do toho parku taky přišla. A naštvala mě. Hned. Povedlo se jí to hrozně rychle. Tím jak mi vykala. Deptalo mě to. Nevím, jestli byl její záměr mě naštvat nebo co, ale rozhodně se jí to povedlo. A to hlavně v ten moment, když začala mluvit o tom, že vím, co ke mě cítí. Jenže sakra! Já to nevím! Copak nedokáže pochopit, že se sám v sobě nevyznám? Určitě o tom něco ví, takže by to mohla cápat. Nevím, jak bych se měl vyznat ještě v ní, když to neumím sám se sebou. Prostě jsem z toho na nervy. Vím, že ke mě nejspíš něco cítí. A bude to i něco jinýho než nenávist, protože to cítím taky. Ještě tam malý plamínek něčeho je, ale nevím, jak dlouho to s takovouhle vydrží. Prostě už mě to unavuje. Jak včera odešla z parku, tak jsem tam ještě chvíli zůstal s dalšíma vlkodlakama, ale ani to mi dlouho nevydrželo. Sice jsem se trochu uklidnil, ale zvládl jsem to. Teda aspoň v ten moment. Když jsem z parku pak odešel, tak to na mě celkem dolehlo. A to bylo to. Když jsem přišel domů, tak jsem se naštval. A to z toho důvodu, že jsem si to chtěl všechno nechat projít hlavou. Tak jsem to taky udělal. Přehrál jsem si všechno v hlavě a vytočilo mě to. Vytočila mě vlastní reakce, to jak jsem na ni byl protivný, jak jsem se nechal lehce naštvat a prostě všechno.
Celej den. Co poslední den. Všechny poslední dny. Od tý proměny to jde všechno z kopce. No tak jak mě ty myšlenky vytočili, tak to prostě zase přišlo. Ta proměna. Je to hrozný. Změnil jsem se asi třikrát nebo čtyřikrát. A poprvý jsem si nic nepamatoval a nepamatuju si to až doteď. Ale hrozně mě bolí ty přeměny. Vždycky cítím, jak se mi mění, lámou nebo protahují a zužují kosti. Je to skoro k nevydržení a včera tomu nebylo jinak. Dokonce i ty zuby jsou hrozné. To celý je hrozný. Sice se to dá vydržet, ale je to těžce na hranici. A v ten čtvrtek to nebylo jiný. Fakt jsem zuřil. Doma jsem všechno poházel, rozbil, roztrhal. Je to na zbláznění. Když jsem se změnil zpátky v člověka, tak jsem byl unavený a vyčerpaný. To jsem ale tak nějak vždycky po proměně. Prostě jsem sebou plácl do postele a usnul jsem. Vzbudil jsem se až další den a to celkem pozdě. Asi tak v jedenáct dopoledne. Když jsem se podíval kolem, tak jsem se zhrozil. Sice jsem si pamatoval, že sem si to doma celkem poničil, ale až takhle? Měl jsem roztrhaný peřiny a polštáře. Taky byly popadaný židle, věci z poliček, skleničky a kupa dalších věcí. Prostě jsem měl doma katastrofický bordel. Nějaký věci byly i rozbitý a vypadalo to tam jako po výbuchu. Zhluboka jsem se nadechl a zůstal jsem ležet. Ležel jsem ještě další hodinu a pak jsem se zprudka zvedl a dal jsem se do úklidu. Co jinýho mi taky zbývalo? Jedinou osobu (skoro osobu), na které mi nějak záleželo jsem ztratil, takže teď hodlám dělat jen to, co mi přijde pod ruku. A taky se budu zaměřovat na to, abych se neměnil tak často. Na tom budu muset hodně pracovat. Prostě mě čeká nový začátek. I když mě to zevnitř ničí. 


Alexandra Blackstair

9. prosince
"Baby got our head down. Baby got our head down to the ground. Looking for a stranger. Looking for a stranger to love." Běžím parkem a nevnímám svět kolem sebe. Vnímám jenom písničky, které se linou ze sluchátek pevně zaražených v uších. Chtěla jsem volat do Tokia, ale tak strašně jsem se toho bála, že jsem radši utekla pryč a to doslova. "You say you want it, but you can't get it in. You got yourself a bad habit for it. Máš zlý zlozvyk... Já mám pár hodně zlých zlozvyků, jako třeba utíkat od problémů. Každý člověk utíká před problémem, vždyť je to tak snadné, prostě se sebrat a odejít od problémů co vás trápí. Jenomže jak mám utéct sama před sebou? Prsty zabubnuju po bundě v místě, kde se mi pod vrstvou oblečení skrývá Iratze. Vím, že pomalu začíná mizet a stává se z ní síť stříbrných nitek, které mě budou strašit do konce života. Do konce života tak nezapomenu na to, před čím se tak naivně snažím utéct.

...
"Lexí nebylas to náhodou ty, kdo mi celé ty tři měsíce tvrdil jak je Institut na hovno? Že život lovce je na hovno? Samé zákazy a příkazy, které tě svazují? Nebylas to náhodou ty, kdo mi ještě včera básnil o cestování po světě bez závazků nebo svazujících předpisů??" ... "Ano ale.... ale tohle je šílenost! To na tebe leze úplněk? Nebo ti už úplně definitivně přeplo? Vždyť tohle je absolutní šílenost." Stojím v tmavé uličce a zmateně se na něho dívám. Můj mozek prostě nepobírá co se tu právě děje, ale postupně se z toho šoku vzpamatovává a začíná mu to docházet naprosto přesně. " Ty nejsi při smyslech! Tohle je ta největší pitomost, jaká tě kdy mohla napadnout!" "Právě že naopak jsem jediný tady, kdo je při smyslech a vidí možnosti, které se mu nabízí. Copak to nechápeš? Budeme moct rozhodovat o svých životech sami! Žádné šikanování od rady nebo smečky. Budeme svými pány. A je to tak strašně jednoduché jenom jim řekneš co víš a budeme volní. Žádné příkazy, žádné výčitky nebo hádky s tvými rodiči. Budeš volná..." Usměje se na mě a rozpaží ruce, aby dodal svým slovům obraznost. Budu volná? Má pravdu, konečně budu volná a to přece celý život chci. Být volná a nemuset se nechat svazovat předpisy. Jenomže za jakou cenu? " Ne! Tohle je naprosto šílené. Nemůžeme jim věřit! Já - já nechápu, jak tě to vůbec mohlo napadnout. Odcházím, to co děláš je obří hloupost!" Odpovím mu rázně, otočím se k němu zády a jsem rozhodnutá odejít pryč. Tohle je šílené - on je šílený! A já kráva, že jsem si toho dřív nevšimla. "Alexandro stůj! Copak nechápeš, o co tu jde?!" Zakřičí na mě tak strašně nahlas, že sebou cuknu. S pevně semknutými rty se k němu otočím, popojdu až k němu a pevně se mu podívám do očí. "Naopak, já chápu naprosto přesně o co tu jde. Tvé nabubřelé ego, nedokáže zkousnout to, že jsi jenom obyčejný vlkodlak a tak si to hodláš vykompenzovat tím, že rozpoutáš novou válku. Ale s tímhle já ti rozhodně pomáhat nebudu, na to zapomeň." Barva jeho obličeje se změní asi osmkrát, z červené přes purpurovou po nachově rudou. "Už nikdy se neopovažuj tohle vytahovat." Doslova to na mě zavrčí, což způsobí, že mi strachy naskočí husí kůže. "Bingo, takže jsem to trefila naprosto přesně. Bože, ty si fakt naprostý ubožák, dělá se mi z tebe špatně..." Můj obličej se přemění na jeden veliký zhnusený úšklebek. Úšklebek, který maskuje to, jak se mi srdce právě drolí na miliony malých kousků. "Už tě nikdy nechci vidět." Pronesu rozhodně, otočím se a chci odejít. Jenomže jeho ruka, která právě pevně sevřela tu mou, mi v tom zabrání. "Alexandro, odsud odejdeš, až já ti to povolím. Nezapomeň, že stačí jedno kousnutí..." Zavrčí na mě znovu. Vyděšeně se otočím a s pusou dokořán mu odpovím. "To bys neudělal." "Hodláš to riskovat?" Vycení na mě zuby a začne se smát mému zděšení. Ne, nedokázal by to udělat. Ale jak si můžu být tak jistá? Vždyť se chce spojit s vílami! Při téhle myšlence se můj zděšený výraz znásobí. Což ho donutí ještě k většímu úsměvu. "Já si to myslel. Takže teďka půjdeš se mnou..." Musím ho zastavit. Musím ho zastavit!
.....
"You can't get it, it's a bad habit, such a bad habit such a bad bad habit. It's a, a bad habit" Dohraje písnička a mě dojde, že stojím uprostřed chodníku a dívám se do prázdna. Zhluboka se nadechnu a zašeptám do ticha. "Už je to za tebou Alexandro. Všechno to už je za tebou, už je jedno co se tehdy stalo, už je jedno co si tehdy udělala. On je mrtvý, ty ne a to je to nejdůležitější."

Leslie Malwin
7. prosince

Stála jsem v koupelně před zrcadlem a dívala jsem se na sebe jako na cizí osobu. Měla jsem obrovské kruhy pod očima, měla jsem rozcuchané vlasy a vypadala jsem prostě příšerně. Bylo mi špatně a cítila jsem se nepříjemně. Různě jsem přemýšlela a neopouštěla jsem aspoň tak patnáct minut pozici u zrcadla. Chvíli jsem sledovala svůj obličej a hned potom jsem sklouzla pohledem ke svému břichu. Zhluboka jsem se nadechla a položila jsem si na něj ruku. Zavřela jsem oči a na chvíli jsem vypla. Nedovedla jsem si představit, že v sobě nosím dítě, ale bylo to tak. Test jsem si dělala přesně třikrát a pokaždý se ukázalo, že jsem doopravdy těhotná. Nemohla jsem tomu uvěřit. A ani jsem nevěděla, jestli tohle chci. Co chci vůbec od života? Nevím. Chci dítě? Nevím. Jak chci žít, když nevím, co chci? Nevím! Nic nevím! Zase jsem uvnitř sebe bojovala sama se sebou. Štve mě, že nevím co chci. Nedokážu si ani utřídit myšlenky, jak bych vychovávala dítě? Vím, byli by jsme na to dva, ale Troy má svoje povinnosti. Nemá skoro čas ani na mě, natož na mě a na mimino. A já? Já jsem..Nevím co jsem. Vlastně vím, jsem zoufalá a nevím, co mám dělat. Troy o téhle variantě ví, měl radost, ale já ne. Mám strach. Přímo se utápím ve strachu a v hrůze z toho, co se stane. Co jeho rodiče? Určitě nechcou, aby se zahazoval s podsvěťany. Určitě chcou, aby byl s nějakou lovkyní. A tou já rozhodně nejsem. Nejsem nic. Jsem jen pes, co nekouše (většinou). Achjo. Vážně jsem bezradná. V pátek se máme sejít a nevím, jestli mu říct, že jsem doopravdy těhotná nebo říct, že ne a jít prostě jednoduše na potrat. Možná by to byla nejlepší varianta. Když se na to necítím, tak je to přece k pochopení ne? Ale rozhodně by nebylo k pochopení, kdybych mu to neřekla a řekla bych mu to až po tom, co bych to udělala. Je to veliké rozhodnutí a já nevím, jak se rozhodnout. Je dost možné, že když půjdu na potrat, tak toho budu do konce života litovat a jeho bych nejspíš ztratila a to nechci. A opět jsem u toho, že nevím, co chci. Je to jako kdybych byla malé dítě, co se rozhoduje mezi jahodovou a čokoládovou zmrzlinou. Jenom s tím rozdílem, že je tohle asi tisíckrát vážnější a nerozhoduju o zmrzlině, ale o životu. Vždyť bych to maličký zabila. To přece nemůžu udělat. Zbožňuju děti, ale nikdy mě nenapadlo, že je sama budu mít takhle brzo. Je to neuvěřitelný. Asi je normální mít strach a pochybnosti.
Jak jsem tam stála předtím zrcadlem a zírala na své břicho, tak jsem se rozhodla, že to v pátek Troyovi řeknu. Řeknu mu, že to nebyl falešnej poplach a že vážně nosím naše dítě. Ale taky mu řeknu, že nevím, jestli to chci. Asi ho to zraní. Bude si určitě myslet, že tím odmítám jeho a..Je to i jeho část. Nemůžu o tom přece rozhodnout sama. Nemůžu za ním přijít a začít mlet o tom, že si to nechám vzít. Sakra! Vždyť já ani nevím, jestli si to nechám vzít! Mračila jsem se na sebe do zrcadla a měla jsem sto chutí do něj vší silou praštit, ale věděla jsem, že by se mi to moc nevyplatilo. Nakonec jsem jenom povzdechla a odešla jsem z koupelny. Plácla jsem sebou o postel, opět jsem ruku měla na svém břichu a dál jsem přemýšlela. Pořád mě sžíral strach, že se o to nedokážu postarat, že bych byla špatná máma. A to byl ten zádrhel. Bála jsem se toho, že zklamu sebe, to dítě a Troye. Bála jsem se, že selžu. Prostě jsem se pořád něčeho bála. A taky jsem pořád nic nevěděla. Věděla jsem jen jednu věc a to tu, že nebudu Troyovi lhát, řeknu mu, jak se věci mají, jak se cítím a proč pochybuji. Domluvíme se spolu na tom, jak budeme pokračovat. Osobně si ale myslím, že nakonec budu stejně chodit po New Yorku s velkým břichem. 


Satria Orb
6. prosince

Dlhé hodiny som behal, ako vlk po lese až som sa nakoniec vrátil ku chate. Behom okamžiku som sa opäť premenil na človeka a ponaťahoval si kĺby, aby mi nestuhli. Bosý a do pol tela nahý som stál vo vetre a hľadel na svoje obydlie. Vietor sa mi pohrával s vlasmi a fúkal mi ich do tváre. Uhladil som si ich teda rukou a usmial sa. Keď som konečne vykročil ku chate začul som svist dýky. Uskočil som o krok, ale nestihol som sa vyhnúť dýke. Čepeľ sa mi obtrela o bok a vytvorila peknú ranu dlhú asi 15 centimetrov. Rana ma pálila a keď som sa pozrel na dýku zapichnutú v strome zistil som, že je zo striebra. Zasyčal som, chytil si zranený bok a otočil sa na smer, skade priletela dýka. ,,Čo to má sakra znamenať?" Vyprskol som a keď som zistil, kto oproti mne stojí onemel som. Rýchlo som zažmurkal a vedel, že nemám veľa času, kým sa premením.
,,Čo tu robíš Ratu?" prskal som od hnevu.
,,Vari ma rád nevidíš Sat? Či, ako si teraz hovoríš." Smial sa Ratu. ,,A čo tu robím? No poslali ma po teba tvoji bratia Satria. Po tvojom odchode tvoj najstarší brat objavil svorku a pozabíjal každého
do jedného. Teda, až na mňa." hrdo sa usmieval. ,,Nechali ma nažive, lebo chcú teba. Mŕtveho. Nenávidia ťa ešte viac, lebo vedia, že si prežil a čo sa z teba stalo." zazubil sa. ,,No, a preto som tu ja. Už od mala sme spolu bojovali a konečne mám tu možnosť náš boj dokončiť. Braček." Stále s tým slizkým úsmevom na tvári mi hľadel do očí.
,, Nikdy si nebol môj brat Ratu." tiež cením zuby. ,,A vždy som ťa porazil. Tak to bude aj teraz." Napriek poranenému boku, ktorý mi len dodával hnev som sa premenil a vrhol na dávneho nepriateľa z dectva. Ratu reagoval pohotovo a behom okamžiku bol z neho hnedý vlk, ktorého som tak strašne nenávidel. Ratu mal iba jednu výhodu, nebol zranený. Stretli sme sa v skoku ja som sa mu zakusol do krku a on mne do pleca. Nikdy nevedel, kde má presne zaútočiť. Jeho chyba. Držiac ho stále za krk strhol som ho na zem a rozkusol mu hrdlo. Ten bastard, ale stále žil a nevzdával sa. To ma rozzúrilo ešte viac. Aj keď mi otvorená rana na boku neprestávala krvácať cítil som, že poranené rameno sa už zotavuje. Bol som síce oslabený, ale adrenalín v krvi bol všetko, čo som potreboval. Ratu sa mi opäť zakusol do nohy. Na nešťastie pre neho to znamenalo jeho koniec. Rozpáral som ho pozdĺž celej hrudi až sa mu vnútornosti vyvalili z tela. Z hlboka som dýchal a hľadel do jeho očí. Odstúpil som a videl, ako sa Ratu opäť premenil na človeka. Tiež som sa premenil na človeka a zašiel po strieborný nôž s koženou rukoväťou. Chrbtom k nemu som prehovoril.
,,Vieš, nikdy som ťa nemal rád, aj keď som sa s tebou snažil vychádzať." pomaly si obraciam nôž v ruke a otáčam sa k nemu čelom. S miernym, diabolským úsmevom hľadím, ako sa snaží si vrátiť čreva na miesto.
,,Je to márne. To už nezachrániš." pomaly sa skláňam ku jeho telu. Viem, že ma zatiaľ vníma. ,,Vieš, keby si prežil aj by som niečo odkázal mojím biologickým bratom, ale ty stadiaľ neodídeš po svojich." Pokrčím ramena a keď mu z úst začne bublavo vytekať krv z úst nevydržím to. Adrenalín už ustupuje a ja opäť začínam cítiť pálenie v boku. Stále mu hľadím do očí. ,,Preklínam ťa ty parchant." Zasyčím. ,,Uvidíme sa v pekle." Nožom mu čiste prerežem krčnú tepnu. Postavím sa a zahľadím sa na svoj bok. ,,SAKRA! Chce to ihlu." Ratua nechám ležať tam,kde skonal. Dotackal som sa do chaty a zamieril ku krbu. Oheň ešte horel. Položil som teda kutáč do ohňa a priložil. Kým sa kutáč nahrieval našiel som zakrivenú ihlu a tmavú niť. Vrátil som sa ku ohňu. Zdvihol kutáč a priložil si ho ku rane. Musel som kričať a ovládať sa. Zrak sa mi zahmlil a poupravil. ,,Nie, nie. Teraz nie." Odložil som kutáč a vzal ihlu a niť. Vypálenú ranu som zašil a priložil obklad. Zrútil som sa na kožušinu a odpadol. Cítil som, že sa opäť mením na vlka. Keď som sa zobudil rana už vyzerala lepšie aj keď stále bolela. ,,Nenávidím striebro." mrmlal som si a obmotal si ranu obväzom. Vyšiel som z chaty a uvidel rozdriasané telo. SAKRA! Kričal som v duchu. Pozbieral som drevo, na ktoré som položil mŕtve telo a zapálil pohrebnú hranicu. Pozorne som sledoval oheň stúpajúci do nebies. Po dlhej dobe som opäť priniesol obetu bohom. ,,Aj keď sme sa nikdy nemali v láske zaslúžiš si poriadny pohreb." Čakal som, až kým neprestane tlieť. Až potom som vošiel do chaty a začal sa poriadne starať o svoju ranu.  


Troy Shadeland
5. prosince

Zhluboka jsem se nadechl. Není co odkládat, měl bych jim to říct. Zvedl jsem roztřesenými prsty telefon a chvilku na něj tupě zíral. Vážně jim teď hodlám dobrovolně zavolat? Potom, co jsem se zařekl, že s nimi již v životě nepromluvím? Ano, musím to udělat. Není sice jisté, že budou babička a dědeček Shadelandovi, ale měli by vědět, že jsem zasnouben a tuto možnost nevylučuji. Kousl jsem se do tváře a vytočil číslo, které jsem doufal, že již na obrazovce přístroje nikdy neuvidím. "Ahoj mami." Řekl jsem vyrovnaně a samotného mě překvapil můj náhlý klid. Ale proč by měl? Je tak akorát načase, abych začal věci řešit jako dospělý. Pokud ze mě bude otec... "Troyi! U Anděla! Patricku!" Protočil jsem panenky a věděl, že jakmile k ní přijde táta, tak bude hovor na odposlech. "Co tady předvádíš Katherine?" Ozval se nevrlý hlas a já se neubránil lehkému zvlnění rtů, co připomínalo úsměv. Ačkoliv jsem si to neuvědomoval, tak mi chyběli. "Volá Troy." Svěřila mu máma s nadšením, jako bych ji snad neslyšel. "Už zase si pleteš dvojčata. Volá nám Jamie." Úplně jsem viděl otcovo obrácení očí v sloup. "Jsem to já tati." Řekl jsem do telefonu a nastalo ticho. "Co se děje synu?" Dotázal se mě lehce nedůvěřivě. Je jasné, že nemůžu zavolat jen tak. Musím nutně něco chtít nebo potřebovat, ale není to tak snad? "Chci si s vámi promluvit o důležitém převratu v mém životě." Pomalu jsem se dostával k jádru věci, když jsem uslyšel šepot. "Ach zlato, já si myslela, že je homosexuál. Nikdy jsem ho neviděla dlouhodobě s děvčetem." Mámin hlas zněl jen natolik tragicky, aby mi to dalo jasný signál, ale neurazilo mě to, kdybych to náhodou slyšel. Pozdě, uražený jsem dostatečně. "Já nejsem gay!" Vyhrkl jsem rozhořčeně do telefonu. "Hups, on mě slyšel." Tentokrát jsem to byl já, kdo obrátil oči v sloup. "Jistěže tě slyšel." Uchechtl se otec a sebral jí telefon. "Co si nám chtěl říct? Životní zvrat, hm?" Podrbal jsem se na zátylku a začal s vysvětlováním událostí. Jak jsem se zamiloval a svou přítelkyni nedávno požádal o ruku. Musím na to pomalu, žádná zmínka o tom, že není nefilim, nebo civil, co by tomu měl potencionál. "Není to gay! Já to věděla. Věděla jsem to!" Matčinu nadšení a vyvracení její předchozí teorie jsem se musel pousmát. "To vskutku nejsem." Poznamenal jsem s lehkým uspokojením, otec neustále mlčel a já věděl, že přijde dotaz, který mámino nadšení zkazí. "Z jakého je rodu?" Úsměv mi ze rtů pomalu zmizel. "Už ji počítám jako Shadelandovou." Pokoušel jsem se to zamluvit, ale bylo mi jasné, že tato odpověď je zarazí ještě více. Proč jim jejich syn volá, aby odmítl říct pravdu? "Ach tak, ona není nefilim. Kdy tedy proběhne ceremoniál?" Naděje v matčině hlase mě donutila se posadit. "Ceremoniál by ji zabil. Je podsvěťanka." Cítil jsem v ústech kovovou pachuť vlastní krve, když jsem příliš tvrdě skousl tvář. "Po-podsvěťanka?" Vykoktala matka, které zjevně nevyhovovalo trapné ticho. Jistě se jim teď hodí hlavou jaký je druh. Buď mají nesmrtelný typ a myslí si, že jsem cvok, že chci nutit nějakou dívku, aby mě pozorovala stárnout. Nebo jim to docvaklo a uvědomili si, že jediný stárnoucí druh je.. "Vlkodlak. Chceš pošpinit naši krev lykantropem?" Zavřel jsem oči jakmile jsem zaslechl prásknutí pěsti o stůl. "Nechci naši krev špinit!" Vybuchl jsem. Tohle byla chyba, ne protože bych nechtěl aby to věděli, ale akorát mě vytočí jejich reakce. "Vážně ne? Rovnou mi tedy oznam, kdy budete mít štěňata!" Zasmál se otec a matka v pozadí něco nesrozumitelně kníkla. Nejspíš o tom, že by měl být rád, že volám. "Ty se do toho nepleť." Zavrčel značně nepříjemně, ale při mluvě s ní ztlumil hlas, nikdy na ni nekřičel. Zastyděl jsem se, když jsem si vzpomněl na nedávné události. Já na ni křičel. Promnul jsem si čelo a zaklel. Štěňata mít rozhodně nebudeme, ale jeden malý nefilim je možná na cestě! Měl jsem chuť mu to vpálit do obličeje, ale dokud ta informace není jistá, tak to nechci nikde ventilovat. Tedy, mohu říci, že není jistá, když královna Skleněného dvora byla naprosto přesvědčená o tom, že je Leslie těhotná? Na moment jsem se zamyslel, a tak jsem neposlouchal tátova slova. Podle máminy reakce však byla nejspíš velmi vulgární. Byla to chyba. Neměl jsem volat. Pochybnosti mi zaslepily zrak a já nevěděl, co jim odpovědět. "Troyi, vůbec si to tak neber. Všechno bude v pořádku." Na moment jsem se uklidnil, ale jakmile jsem uslyšel její další slova málem jsem telefonem hodil proti stěně. "Vždycky jí můžeš vysvětlit, že se od tebe očekává někdo lepší. Pokud tě miluje, tak to pochopí. Prostě to zasnoubení zruš. Všem to prospěje broučku." Mluvila naprosto přesvědčeně, věří svým slovům. To mě bolelo ještě víc. "Opustili jste mě, nechali napospas obrovskému New Yorku. To chápu. Je mi jednadvacet musím se o sebe umět postarat. Ale svým odchodem jste ztratili právo mi mluvit do života." Zasýpal jsem a zavěsil. Nitky minulosti odstřiženy. Lze začít novou etapu.


Rianny Blacknare
3. prosince

Po Rhageovom odchode som si išla opäť ľahnúť a ani neviem ako, som zaspala. Zobudila som sa na strašnú bolesť hlavy. Mala som pocit, že mi oči vyskočia z lebky. Pobrala som sa do kúpeľne opláchnuť si tvár a osprchovať sa. Keď som sa pozrela do zrkadla vykríkla som. Bol to vystrašený výkrik. Taký zvuk som ešte nikdy nevydala. Odskočila som od tej veci, čo sa zjavila v zrkadle a treštila na ňu oči. Dych sa mi zrýchlil 12-násobne. Prikrčila som sa, lebo som nevedela, čo si mám myslieť, pomalými krokmi som pristupovala ku zrkadlu. Nakoniec som sa dotkla zrkadla a potom svojej tváre. Tvár bola taká, akú si ju pamätám, ale oči nie. Ešte viac som vytreštila oči a dúfala, že sa zjaví beľmo. Nikde. Moje oči sa už dočista stali hadími. Pozorne som si prezerala to, čo sa stalo s mojími očami. ,,To snáď nie. To nemôže byť pravda." Opakovala som si stále dookola a hľadela na monštrum v zrkadle. V tých očiach už nebol ani kúsok ľudskosti. Boli to oči démona. Začala som žmurkať, či sa mi len nezdá. Nezdalo. Vtedy mi došlo, že Mike mal pravdu. Život si z teba naozaj dokáže vystreliť. A poriadne. Nahlas a poriadne som pomedzi zaťaté zuby natiahla vzduch do pľúc a všimla som si ďalšiu zmenu na mojej tvári. Otvorila som ústa najviac, ako som vedela. Mala som mierne predĺžené a zaostrené tesáky. Niečo z nich kvaplo. Oblizla som ti jeden tesák.... Jed? ,,Jed." Preniesla som šepotom a ďakovala, že môžem ešte normálne hovoriť. Našťastie tesáky neboli až také dlhé, aké by mohli byť. Ale to sa môže zmeniť. Oprela som sa o umývadlo a pozorne hľadela na svoje nové ja. ,,Takže si to zhrnieme. Na bokoch a ľavom stehne mám hadiu kožu farbenú na smaragdovo-čierno. To je malý problém. Ďalej po najnovšom mám aj hadie oči bez beľma..no a ešte sú tu tie zuby s hadím jedom." Kývnem na svoj odraz v zrkadle. ,,Ako si zo mňa ešte chystáš vystreliť?" Pýtam sa sama seba. Mám chuť sa rozplakať, ale pomaly zisťujem, že moje nové oči to nedokážu. ,,No, aspoň mám ostrejší zrak." Snažím sa to brať celkom pozitívne, ale veľmi mi to nejde. Začnem sa prechádzať v zamyslení po dome. Hlavu mám položenú v rukách až nakoniec dôjdem do dolnej kúpelne. Ukážem na odraz prstom. ,,Dobre teda, " prehovorím pevným hlasom. ,, dohodneme sa takto. Nebudem do seba/teba ládovať bylinky a kúzla na spomalenie alebo ukončenie Choroby. Nechám ťa, aby si dokonala svoju premenu a jediné, čo budem robiť bude maskovať sa, aby som nevyzerala, ako príšera. Dúfam, že so mnou nemáš ešte väčšie plány, lebo fakt nechcem vyzerať, ako nejaká potvora. No a začnem opäť čarovať. Nič veľké, len sa dostanem do formy. Ale to neznamená, že si obľúbim to, čím som.Dohodnuté?" Spýtam sa sama seba a keď môj odraz v zrkadle sám od seba prikývne vytreštím oči. Mne už vážne šibe. Pomyslím si. Jeden, aby si išiel hodiť slučku.Pokrútim hlavou a poobzerám sa, či nenájdem ešte nejaké prekvapenie. Nič nové iba hadia koža na bokoch prechádzajúca mierne na chrbát a z boku na ľavom stehne. Hadie oči bez beľma a tesáky s jedom. ,,Ináč som úplne v pohode." Pokrútim hlavou a vyberiem sa do ateliéra. ,,Bože, prečo som im len sľúbila, že sa pokúsim nezomrieť? Mala by som si dávať bacha na to, čo sľúbim." Neprestávam krútiť hlavou. Chytím ceruzu do jednej ruky a skicár do druhej. Začnem kresliť svoju terajšiu podobu a možnú budúcu. Po chvíli prídem na to, že sa nedokážem sústrediť a opäť ma berie spánok. Podvolím sa a ľahnem si na madrac, ktorý mám pre istotu v ateliéry. MONŠTRUM. Prebehne mi to slovo mysľou, keď sa konečne ponorím do do ríše spánku a sladkého zabudnutia.


Rhage Jarlgesher
1. prosince

Konečne som sa stretol so svojimi kolegami. Rozoberali sme,kto si vezme, akú akciu a kto je kde žiadaný. Mlčky som prikyvoval hlavou a zámerne sa nehlásil. ,,Rhage, ty pôjdeš do Nórska na svadbu."Oznamuje mi Mary. ,,Budeš robiť spoločníka Eliszabeth Krush. Jej najlepšia kamarátka sa vydáva a ona nechce ísť sama. Žiadala si teba. A navyše sa v Nórsku vyznáš. Takže nechcem počuť námietky. Má to byť niekde v lese." Pokrčí ramenami. Pozorne sa na mňa zahľadí a ja len kývnem hlavou. Mary sa neoplatí odporovať. Nikdy to nevýjde. ,,Kedy?" Opýtam sa. ,,O mesiac. V sobotu." odpovedá mi Mary. Hneď si napíšem poznámku a hľadiac do mobilu prehovorím. ,,Daj jej na mňa kontakt, aby sme sa ešte dohodli na podrobnostiach." Vzhliadnem od mobilu a usmejem sa na ňu. ,,Už sa stalo." Pošle mi vzdušný bozk a usmeje sa na mňa. ,,Ja ta tak milujem." Odpoviem s úsmevom a vložím mobil do vrecka. Mary pokračuje v rozdelení "úloh" a akcii. Ja ju však nedokážem počúvať jednoducho sa nedokážem sústrediť.Svadba v lese. Ponorím sa do spomienok na nórske lesy. Samozrejme, že Nórsko milujem,ale tamojšie lesy uchovávajú moju minulosť. Otec, ktorý mi trhá hrdlo a stáva sa zo mňa lycantrop. Matka, ktorá sa o mňa stará, zošíva mi hrdlo. Môj náhly únik, ktorý matku zničí. A nakoniec život so samotárom.
---
,,Ty nie si človek chlapče. Už nie. A nikdy viac už nebudeš. Si, ako ja." Hovorí na mňa človek. Nedokážem ho plne vnímať, lebo som príliš vyčerpaný a moje hrdlo ešte nie je úplne zahojené. Ležím na chladnej zemi a telom mi otriasajú kŕče. ,,Čo som zač? Čo sa to so mnou deje?" Pýtam sa chaoticky a očami behám po mužnej tvári, ktorá sa nachádza tesne vedľa mojej. ,,Si vlkodlak chlapče. Vitaj v klube." Usmieva sa od ucha k uchu. Vytreštím na neho oči a on sa nahlas zasmeje.Ten zvuk je na mojecitlivé uši až príliš hlasný. Pokrčím tvár v bolestnej grimase. ,,Prešiel si prvou premenou a prežil si. Gratulujem ti. Máš šťastie, že som ťa našiel chlapče. A teraz, sa o teba postarám." Pomaly ma dvíha do náručia a odnáša do...chaty.
---
Vytrhnem sa zo spomienok. Tá chata, kde som prežil kus svojho života ešte stojí. Stále ju spravujem a cez úplnok sa do nej vraciam. Nikdy som však nemyslel na to, čo sa v tej chate dialo tie roky, čo som tam žil. Nikdy. Až teraz. Pokrútim hlavou. Mary ku mne zdvihne pohľad. ,,Je ti niečo Rhage?" Spýta sa starostilo. Ako naša mamička. Pomyslím si a usmejem sa na ňu. ,,Nie,nie. Som v poriadku. Ja, len, že keď nič odo mňa nepotrebuješ rád by som išiel domov." Keď mi Mary dá zvolenie odoberiem sa na rušné ulice NY. Spomienky sa mi stále vracajú.
---
Prebúdzam sa v chate s trhnutím. Už mi je omnoho lepšie. Ani krk ma už tak veľmi nebolí, ako pred tým. Nahmatám si miesto,kde by mala byť jazva, ale pokožka je skoro úplne hladká. ,,Čo to?" prehovorím a až vtedy zbadám postavu stojaciu pri krbe. ,,Tak už si hore chlapče? Vítam ťa medzi živými." prehovorí neznámi a ja sa nestíham čudovať. ,,Kto si? A ako dlho som bol mimo?"prehovorím s vytreštenými očami. Muž sa iba usmeje. ,,Som vlkodlak. Volám sa Roland, ale môžeš ma volať aj Ro,alebo sensej, alfa..ako len chceš. Som samotár, takže je to jedno." Pokýve rukou. ,,No a čo sa týka teba," ukáže na mňa prstom, ,,bol si mimo 3 dni. Bol si fakt slabý a musíš sa naučiť ovládať sa. A to hneď!" Povie Ro s vyšším hlasom,ako bolo nutné. ,,Samozrejme Ro. Uč ma." Pritakám a postavím sa na nohy. Ro sa na mňa s hrdosťou usmieva a ja sa cítim o niečo silnejší. Som silnejší. ,,Z teba ešte niečo bude chlapče.Ako sa voláš?" pýta sa ma. ,,Volám sa Rhage."
---
Keď sa objavím pred stanicou konečne sa vytrhnem zo spomienok a zadívam sa na budovu. Toto je môj domov. Nie tá chata, už nie. Z hlboka sa nadýchnem a vchádzam do stanice.


Logan Campbell
1. prosince
Procházel se po ulici a vzpomněl si na Rhageova slova. Můžu se kdykoliv přeměnit na stanici. Neměl bych se tedy cítit ničím svazován, neměl bych mít žádný problém. Jeden však mám, odmítám se měnit v uzavřeném prostoru. Kousl se do rtu, když si vzpomněl na důvod své klaustrofobie. V lidské kůži to není tak hrozné, ale nejspíš bych měl nějaký záchvat, kdybych se nemohl dostat z místnosti ani pomocí drápů a zubů. Vykasal si rukávy a zadíval se na zjizvené ruce. To všechno on, je mrtvý, proč ty vzpomínky stále neustupují? Posadil se na nejbližší lavičku a dovolil si alespoň na moment se přestat usmívat. Bylo to pro něj podobně nepříjemné jako když se mrzutý člověk moc dlouho usmívá a pak ho bolí svaly ve tváři. Jen přesně naopak. Zabořil tvář do dlaní a po dlouhé době nechal myšlenky plynout směrem, který si tak dlouho zakazoval-do minulosti.
***
"Co jsem provedl? Snažím se chovat přesně tak, jak po mně žádáš. Proč ti to nikdy nestačí?" Vykřikl. Bylo teprve pár dní od rozšíření lycantropie, byl impulzivní. Zapomínal na to, že blízko svého adoptivního otce musí našlapovat po špičkách. "Pojď se mnou." Odpověděl mu muž s černými vlasy a strništěm a vyrazil do maličkaté místnosti, jejíž stěny byly dříve pokryty bílou omítkou. Do té doby než sem začal zamykat Logana. Nyní ji pokrývaly krvavé skvrny a místy byla otrhaná, když se v záchvatech křečí potřeboval něčeho chytit, ale v prázdné místnosti nebylo čeho. Logan věděl, co nastane a po tváři mu tekla slza. Bylo mu deset let. Deset let a již si mohl prohlížet dlouhé krvavé šrámy na vlastních rukou. Jakmile dorazili do místnosti, muž-nebyl schopný ho nazývat otec- se na něj tvrdě podíval a po chvilce mu vlepil facku. Maličký a pohublý hoch sebou praštil o stěnu a vydal ze sebe slabounký vzlyk. Netrvalo to dlouho a do břicha mu přistál kopanec těžkou botou. Schoulil se do klubíčka a cítil, jak v něm jeho nemoc probouzí oheň. "Ukaž mi vlčka." Zavrčel se zaťatými zuby muž a s uspokojením pozoroval, jak Loganem zmítá křeč stokrát horší, než ta vyvolávaná jeho bitím. Úsměv se mu rozšířil, když zaslechl několikanásobné lámání kostí, či pouhé skřípání, když se prodlužovaly. Nejvíce si však užíval křik malého hocha krčícího se v rohu, kam ho odhodil. To Logan moc dobře věděl. Když si uvědomil, že je přeměna téměř u konce, otočil se a odcházejíc za sebou zamkl dveře. Jakmile se chlapec proměnil, běsnění pokrylo stěny dalšími krvavými otisky. Zbyly po něm řady krvavých otisků, které se z vlčích pomalu mění v lidské.
***
Prudce zvedl hlavu když se uchýlily jeho myšlenky až příliš daleko do minulosti. To byla jedna z prvních přeměn. Vzpomněl si a zatnul ruce v pěsti. Nebudu se měnit v malé místnosti, prostě ne. Před očima mu probleskl dodnes jasný obraz prázdné místnosti pokryté jeho krví a svůj zrak stočil k rukám. Nelituju toho, že jsem ho roztrhal. Jen mi to přišlo nějaké jednoduché, byl to dospělý vlkodlak oproti mně, jak se mi povedlo přežít? Jakmile se mu vybaví pohled na bezvládné tělo jeho milované matky zatne čelisti. To není důležité, hlavně že jsem pomstil její smrt. I přes tyto myšlenky si uvědomuje, že by se ho s největší pravděpodobností pokusil zabít i kdyby matka zůstala naživu. Mohl bych jí vše říct a ona by se nemusela bát mi uvěřit. Po tváři po stekla slza a ani se neobtěžoval ji otřít. Jenže on ji zabil. Na chvíli bolestně zavřel oči a znovu vztyčil ochranné zdi, které ho chrání před minulostí. Nesmím si dovolovat myslet na takové věci, musím žít přítomností. Zvedl se z lavičky a vydal se k sobě domů. Tu ženu najdu, pokud byla příbuzná maminky, tak snad alespoň trochu uctím její památku. Rázně přikývl aby si dodal kuráž a odemkl dveře od bytu.