Septembrové                                                               nástenky  


Katherine Stewart
29. september

Sedím si jen tak na zemi v týhletý přiblbý díře. Mám u sebe jen nějaký pití a nějaký menší zásoby jídla co mi donesla Sadie. Vůbec jsem nečekala, že zrovna ona za mnou přijde. Rukou si vjíždím do mých už celkem dost mastných a pocuchaných vlasů a opírám se o studenou zed, co je hned za mnou. Chce se mi odsad už vypadnout. Moc by mě zajímalo jak ted asi vypadám, ale asi fakt né moc dobře. Sem tam tady ještě proběhne nějaká krysa, takže společnost fakt dobrá, i když ty krysy mi až tak moc nevadí.
Už jen za těch pár dní..myslím, že asi tak pět zhruba si nedovedu představit co se děje vůbec nademnou v tady tomhle baráku. Ale aspon mám klid, protože Lucas má problém jen s tím mě pustit ven, třeba se jen projít. Štve mě to, jsem tady jako ve vězení, ale tak co nadělám když on se chová ještě do toho jak nějakej hlídací pes.
Hlavu nakloním na stranu a zase se začnu potápět v myšlenkách, který snad nemají vůbec konce. Když to tak vezmu, tak mě tady na druhou stranu zase nebuzerujou rodiče s tím co mám nosit, jak se chovat a tak dále. To je tady na tom výhoda, částečně mám klid, ale zároven i ne. Bejt vlkodlakem možná bude fajn, když se fakt naučím dost dobře ovládat, ale vždyt je to něco jak kdybych byla pes, prostě nějaký zvíře. No, teda já už vlastně to zvíře na půl i jsem.
Povzdychnu si někam do prázdna, protože ted je ještě tma a tak okolo sebe nic nevidím. Je tu o mě postaráno, Lucas není vůbec zlej, ale tak moc mě štve to jak mě tady furt drží jako ve vězení, vždyt za rodiči mě nepustí ani na návštěvu a to mě i trochu mrzí. Jak dlouho se s nimi asi neuvidím? Několik let snad? Možná bych se ted neměla zabývat rodičmi a soustředit se na nějakou dobu na smečku.
Všichni ve smečce jsou v pohodě, ale jenže mě hrozně štve to, když Sadie v mý přítomnosti provokuje neustále provokuje Lucase, ale ani sama nevím proč. On je pěknej, ale až moc přísnej..počkat minule jak mě nechtěl pustit ven, tak mě pak přece úplně na pohodu nechal projít, ale zase je na tom blbý to, že to udělal jen proto, že jsem si to vydupala jako nějaká malá holka. Občas se tady fakt prostě nedá vydržet, protože bejt pořád na stejným místě, bejt zavřená v tomhle baráku a každej den dělat skoro to stejný dokola? To je těžký.
Nakonec si natáhne nohy, vezme si skicák s tužkou a na chvíli se do skicáku jen zamyšleně dívá. Co bych tak mohla namalovat? Nějakou krajinku, nebo krysu co tady běhá? Nakonec nad tím mávnu rukou a začnu si kreslit. Když se snažím, tak to pak vždycky dopadne dobře. Nakonec kreslím tvář Lucase, protože je to první co mě napadlo. Hlavně se zrovna tohle nesmí dozvědět. Až to dokreslím tak to pak raději zmačkám a vyhodím, stejně se pak o to nebudu zajímat. Proč sakra něco takovýho vůbec kreslím k sakru?! Začne tužkou trochu tlačit na papír. Ne, je to blbost.
Vytrhnu papír ze skicáku a hodím někam do rohu cely, no teda aspon se o to v tý tmě snažím. Nejlepší by bylo kdyby tady byl koš, ale zas kdo by se o něco takovýho zajímal, že? Hlavu si podepřu dlaní, přičemž si i prsty vjedu do svých skoro úplně rovných vlasů.
Jen by mě zajímalo, jak dlouho to tady musím vydržet. Už mě to tady opravdu nebaví, není tady fakt co dělat. Kdybch měla aspon nějaký info nebo tak...


Troy Shadeland
22. september
Musím vypadnout z téhle budovy, nedokážu nadále zůstat mezi čtyřmi zdmi svého pokoje. Musím jít někam jinam. Ale kam? To bylo v tu chvíli jedno, prostě jsem vyrazil z Institutu. Ozbrojil jsem se, oblékl do stejnokroje lovců. V tu chvíli mi bylo jedno, že jdu sám, že nemám nikoho, kdo by mi kryl záda, kdyby šlo do tuhého. Bylo mi jedno, že jsou jednotlivé hlídky zakázané, nezajímalo mě, že se může něco stát. Neuvědomoval jsem si, že jsem poslední dobou trénoval jen občas, a že to může vést k mé zkáze. Byl jsem naivní. Zhluboka jsem se nadechl a na chviličku zavřel oči, musím se uklidnit. Byl jsem naštvaný. Na Leslie, na Grace, na Jesse, dokonce i na Willa za to, že je mrtvý. Byl jsem naštvaný na celý svět. Nejspíš bych praštil každého, kdo by na mě v tu chvíli promluvil. To se mi nikdy předtím nestalo, tedy alespoň si to nevybavuji. Jsem poměrně pohodový člověk, jen občas na mě přijde smutek, prázdnota, ale i to mě začínalo štvát. Čekal jsem, že se mi každou chvíli zrak zbarví do ruda, jak se popisuje v několika románech, když na hlavní postavu dopadne tíha všech jejích skutků. Na mě v tu chvíli dolehly i skutky ostatních. Uklidni se, Troyi. Uklidni se. Napovídal mi hlas rozumu zatímco jsem kráčel svižným krokem New yorkskými ulicemi. Byla noc, avšak přesto bylo kolem mě světla jako za dne. Tohle město vážně nikdy nespí! Vzpomněl jsem si na bratrovo až dětské nadšení, když se do New Yorku poprvé podíval a místo hvězd spatřil neonové nápisy a rozsvícená okna mrakodrapů. Ve mně tehdy zaplanul strach, strach, který se začínal projevovat i teď. Je tu na mě moc hluk, moc lidí, moc všeho. Samozřejmě jsem si nanesl runu neviditelnosti, ale byl jsem tak mimo, že mi přišlo téměř nemožné se vyhýbat davům lidí. S ponížením jsem zaznamenal několik zmatených výrazů, jenž se usadily na tvářích kolemjdoucích, do kterých jsem v nepozornosti vrazil. Musím někam, kde je větší klid. Rozhodl jsem se a vyrazil do temných uliček, jež jako by našeptávaly každému, kdo do nich vstoupí: "zde zemřeš." Bylo mi jasné, že se pravděpodobně nacházím na nějakém území feťáků, ale i na ně už bylo pozdě. Konečně jsem se dostal hluboko do oné uličky, byla tu tma. Chvíli jsem tam jen stál a naslouchal. Díky runě byl můj sluch podstatně lepší než obvykle, a proto mi nedělalo žádný problém zaslechnout kroky sunoucí se ke mně. Nebyly to elegantní šlépěje nefilim, nejednalo se ani o člověka. Netrvalo to dlouho a v uších mi zaznělo také velice nelidské zavrčení. Démon? Ne. Usměrnil jsem sám sebe, protože přesto, že jsem byl dlouho mimo terén, s mutanty jsem se již setkal. Nebylo to zrovna příjemné posezení u kávy. Poznamenal jsem v duchu a stále jsem se neotáčel. Ani jsem se nehnul. Věděl jsem, že ta potvora jde za mnou, že se blíží. Všechno jsem to slyšel, a proto jsem neměl potřebu to i vidět. Zatím. Nebyl jsem si jist, zda-li o mně mutant ví, nebo mým směrem směřuje naprosto náhodně. Jelikož jsem byl zvyklý odmalička počítat s tou horší možností, začal jsem si přehrávat v hlavě druhy mutantů, o kterých vím. Neslyšně jsem sjel rukou ke kapse kožené bundy, abych otestoval, jestli jsem si vzal s sebou svěcenou vodu. Nikdy nevíš, kdy v sobě mají alespoň kapku upíří krve, Troyi. Oslovil jsem se v duchu tak, jak to dělávám vždycky, když jsem nervózní. Ale něco bylo jinak než před chvílí. Už jsem nepociťoval ten spalující vztek, byl jsem až podivně klidný. Kroky se blížily. Svěcenou vodu jsem měl. Ruka mi zabloudila k andělskému ostří, které mi v tomto případě mohlo i nemuselo být k užitku. Nepojmenovával jsem ho, stále tu byla možnost, že o mně ta potvora nevěděla. Nechtěl jsem na sebe upozornit. A nebo chtěl? V krvi se mi zvedla vlna adrenalinu a já najednou pocítil touhu se na příšeru vrhnout a začít do ní sekat hlava nehlava. To nemůžeš, byla by to sebevražda. Vyčkej. Domlouval jsem sám sobě a kupodivu si ani nepřipadal duševně chorý, když jsem si tak se sebou povídal. Uklidňovalo mě to a to bylo to hlavní. Klid a strategie. Už se musím otočit. Napověděl jsem si, když jsem slyšel ukápnutí sliny skoro na svá záda. Pohlédl jsem na něco tak nechutného, že mi naskočila husí kůže. Vlkodlačí prvky na té zrůdě byly jasně patrné, včetně tesáků, které jsem už od pohledu představoval zaklesnuté do své bizarně měkké kůže. Ustoupil jsem krok vzad, takže jsem stál tak metr od něj, jenže ani on nevypadal, že by započal nějakou akci. "Ithuriel!" Zvolal jsem andělské jméno a vyrazil kupředu. Bylo naprosto zřejmé, že mám výhodu rychlosti. Mutant byl tak o hlavu, možná dvě vyšší než já a rozhodně mohutnější, což ho značně omezovalo. Perfektně trénovaný mrštný lovec by tuto situaci nejspíš bral jako samozřejmou výhru. Tak jsem to bral i já. Dokud se neobjevili další. 


Ameis Nox
13. september

Poslední krabice byla dána do auta. Auto jsem si půjčila od známého, který má auto půjčovnu. Čaroděj s autopůjčovnou, fakt super chlápek a dobře se s ním pokecá. Povzdechla jsem si a naposled jsem se podívala na krámek a pousmála jsem se. Za posledních pár dní jsem tam zvládla všechno vyklidit, vymalovat a udělat z toho celkem útulný byteček. V modré barvě s hnědým nábytkem a celkově do takového námořnického stylu. Všechny ochranná kouzla jsem zrušila a iluzi také. Nikdo by neřekl, že tady byl čarodějný obchod. Věci z druhého domu jsem taky vysvětohovala a nastěhovala jsem tam jiný nábytek. Hned co jsem dala inzerát o tom, že pronajímám ten barák hned přišlo několik podsvěťanů, šlo věšinou o vlkodlaky s rodinou.

"Bude mi to tu chybět," řekla jsem nahlas a podívala se na kocoury.
"Jo Šarlatáne... Tebe čeká nová rodina," kocour se na mě jen kouknul a já se rozesmutnila. Nemohla jsem ho nechat Gabrielovi, i když jsem mu věřila.
Dala jsem oba kocoury do klícek a zavřela je. Nemohla jsem ho tu nechat je to jak moje dítě.
"Začíná nový život v Los Angeles?" zeptala jsem se sama sebe a naposledy se ohlédla za krámkem. Žila jsem tady skoro přes sto let. Je na čase se posunout jinam, dál...
Nasedla jsem do auta, zhluboka se nadechla, otočila klíčkem v zapalování a vyjela jsem z New Yorku vstříc novmu životu.