Februárové nástěnky
2017


Logan Campbell
27. února
Tupě jsem zíral do bílé stěny nemocnice a pokoušel se zahnat myšlenky na úprk z nemocnice. Kdy mě pustí? Kdy uznají za vhodné mi přiznat, že mi nemohou pomoci? Zatnul jsem ruce v pěsti a protočil panenky. Kvůli nim se mi akorát přitěžuje. Nepotřebuji ty jejich léky! Jsem zdravý. O to se vlčí nákaza v mých žilách postarala. Dojde i civilům, že nemá smysl mě tu držet? To si nevšimli, že je mi po jejich medikacích hůř a hůř? Odklonil jsem pohled od stěny a zamotala se mi hlava. Morfium na utlumení bolesti, kterou jsem necítil. Cítil jsem pouze jakousi otupělost a únavu, ani jedno z toho nebylo přirozené. O to jsem se však nestaral. Hned jak mě odsud pustí, tak se mi krev od těch chemikálií znovu pročistí. Ale kdy k tomu již konečně dostane šanci? "Potřebujete teď hodně spát, pane." Upozornila mě sestřička před deseti minutami, kdy mi do kapačky dala koňskou dávku spacího prostředku. Spal bych i přirozeně! Nyní jsem se pokoušel kapačku vytrhnout ze svých žil, ale prsty mě řádně neposlouchaly a pouze sklouzávali po hladkém krku hadičky. Nejenže nemohu hýbat nohama, oni se mě snaží připravit i o pohyb v nepostižených končetinách! Projel mnou vztek a já se o odstranění uspávajícího nepřítele snažil ještě víc. Poháněla mě paranoia vznikající z léků. Cítím se jako narkoman. Užívám léky, které mému tělu nijak nepřispívají. Je možné, aby si vlkodlak vypěstoval závislost? I takto naprosto nedobrovolnou? Mohu jen doufat v zápornou odpověď, jelikož nejsem připraven být nejen vozíčkář, ale také feťák. Moje slovní zásoba vychovaného džentlmena brala pomalu za své, jak jsem s odporem usínal. Já nechci, nechci, nechci! Udržím oči otevřené! Nepodlehnu... neztratím vědomí... já nespím...

***

"Je při vědomí?" Zeptal se poměrně známý hlas mé ošetřující lékařky a já potlačil znechucený povzdech. Budu předstírat, že mě ty jejich hrůzy stále drží ve světě snů. "Jaké je jméno pacienta?" Dotáže se naprosto nezúčastněně hlas cizí. Zjevně nemusí nahazovat tón chápavé doktorky, když se domnívá, že spím. Neměly by to poznat? Že nespím? Já medicínu nestudoval, ale neprojevují se na člověku nějaké známky vědomí? "Logan Campbell. Poměrně nedávno získané americké občanství." Dokázal jsem si představit tázavý pohled neznámé, na který moje ošetřovatelka odpověděla jednoduše. "Brit." Nejraději bych protočil panenky, ale uznal jsem, že to ve spánku běžně neprovozuji. Následovali přehnaně odborné lékařské termíny, jenž měli mít ten účinek, že budou působit inteligentněji. Přeložte mi to do angličtiny, já čekám! Pak mi došlo, že "spím" a oni tudíž nepociťují touhu mluvit jako lidé. Než jsem se stihl pořádně vzpamatovat, vytanula mi na mysl jedna osoba, které jsem se z případné bolesti srdce ve svých myšlenkách raději vyhýbal. Maya. Po mém vyznání se otočila a odešla. Neřekla to zpět a i přes svůj slib se tu od té doby neukázala. Co to znamená? Nenašla si na mě čas? Ne, to by zatelefonovala, nebo napsala esemesku. Nepodala o sobě žádnou zprávu. Přemohl ji snad strach? Došlo jí, že můj život by teď na ní mohl být víc navázaný, než by se jí líbilo, a tak raději zařadila zpátečku? Nemohu říci, že bych jí to vyčítal. Nejspíš to se mnou teď nebude moc zábava. Nebo jí vyděsilo moje vyznání lásky? Nebo hůř, pohoršilo ji? Necítí snad nic, co by bylo podobné lásce? Snad alespoň jisté sympatie tam musí být, jinak by se se mnou nezahazovala vůbec. Natož, aby souhlasila se vztahem. Má mě ráda. Tak to řekla a já jí věřím. Jaký je tedy důvod její nepřítomnosti? Snad tu byla v mém spánku? Tomu jsem však sám nevěřil, začínal jsem mít obavy. Určitě se jí něco stalo. Je někde tam, venku, s největší pravděpodobností zraněná. A já? Já tu ležím v posteli a ještě si stěžuji! V tom mě napadlo to co je stupínek před její smrtí. Co když se opět stalo něco s tím upírem, co ji tyranizuje? Ublížil jí? Dodržel snad své slovo a je z ní...? Ne. Opar spánku ze mě začal spadávat a já vytrhl hadičky zpod kůže. Byla to neuvěřitelná úleva. Nezajímalo mě, kolik krve vyteče, ale všiml jsem si, že doktorky ještě neodešly. Zatím si mě však nevšímaly. Poděšeně vyjekly, až když jsem se pokusil dostat dolů z postele. Musím za ní. Pokud jí něco je... musí být v pořádku. Nechápete jejich křik? Vysvětlím vám ho- při svém pokusu jsem jaksi spadl z postele. Málem bych si toho nevšiml, kdybych najednou jasně neviděl boty jedné z nich. Jejda. Zavolaly si posily v podobě dvou doktorů a ti mě zvedli na vozík. Ne zpět do postele? "Jste propuštěn." Rána od hadičky se za tu dobu perfektně zahojila, takže nebyl důvod, aby se můj pobyt zde prodlužoval. Proto se mi konečně povedlo přemoci spánek. Když jsem o hodinu později kodrcal na vozíčku na čerstvém vzduchu, pocítil jsem něco divného. Nikdy jsem si nepřipadal tak volný a zároveň tak zavřený. Ale na takové úvahy teď není čas, musím jet k ní domů a zjistit zda je v pořádku. Srdce se mi divoce rozbušilo, když jsem našel dveře jejího bytu dokořán.


Maya Ledwine
26. února
Seděla jsem na posteli u rohu té maličkaté místnosti a tiskla jsem se ke zdi. Zničená, pomlácená a bůh ví, co ještě. Jsem tu už přes týden. To je víc než sedm dní. Osm nebo devět? To je jedno. Jednoduše už jsem hotová. Připadám si hrozně. Jako kdybych už nežila. Každý den se tu opakují stejné věci. Dokonce už ani nemám pojem o čase. Je teď ráno nebo noc? Hádala jsem, že je noc, protože jsem začala slyšet, jak se někdo blíží. Automaticky se mi sevřel žaludek a do očí se mi nahrnuly slzy. Už ani ne ze strachu, ale ze zoufalství. Že zase přijde to, co každý den a já s tím nic neudělám. Nenávidím to. Nenávidím je. Nenávidím tohle místo. V hlavě se mi honily myšlenky na to, jak všechno nenavídím a v tom se otevřely zprudka dveře. Lekla jsem se, ale nepodívala jsem se tím směrem. Místo toho jsem se akorát víc natiskla ke stěně a sožila si ruce do klína. 'Můžeš udělat to co vždy a jít?' Nejradši bych i poprosila, ale to bych nikdy neudělala. 'Ne, to nemůžu.' Překvapilo mě, že jsem slyšela hlas mé matky. Takže jsem k ní tentokrát pohled zvedla, ale nic jsem neřekla. Přisedla si ke mně na postel a pohladila mě po tváři. Už jsem sebou ani necukala a zase jsem se dívala před sebe. Kousala jsem se zevnitř do tváře. 'Proč tu jsi ty a ne on? Co tu chceš? Jdi, nech mě tady. Nezajímej se o mě jako celej tvůj život.' Slyšela jsem, jak se na posteli pomlela. 'Zlato já..' Nenechala jsem ji pokračovat. Podívala jsem se na ni. 'Nejsem tvoje zlato. Nikdy nebudu. Chápeš? Nenávidím tě.' Mluvila jsem klidně a potichu a dívala jsem se jí do očí. 'Nejsi moje máma. Byla jsi, ale už nejsi.' V očích se jí začala objevovat krev. Vyděsilo mě to, ale uvědomila jsem si, co jsem četla v jejích zápiscích. Upíři nemají slzy. Nadechla jsem se a zase jsem se zadívala do zdi před sebou. 'Mayo, nech mě mluvit. Prosím.' Semkla jsem pevně rty. Nechtěla jsem ji poslouchat, ale co mi zbývalo? Byla jsem zavřená ve sklepě bez oken. Bez únikový cesty. Rozhodla jsem se, že si ji poslechnu. Jen jsem kývla hlavu na znamení toho, že jsem připravená ji poslouchat. 'Zla..Eh, Mayo. Nevím jak přesně začít, ale asi omlouvou.' Koukla jsem se na ni a začala jsem se smát. 'Cože?! Omlouvou?! Děláš si ze mě srandu?!' Už jsem zvýšila hlas a u toho se smála. 'Ahoj, Mayo, promiň, že jsem tě upsala ďáblu-lomeno-tvému otci a prodala mu tě jako krávu na trhu. Taky promiň, že jsem zfixlovala svou smrt a pak jsem tě unesla. Doufám, že to chápeš, protože jsem máma a i přesto, že tě tu mučíme tě nade všechno miluji.' V mém hlase byla znát ironie a vztek. A taky nenávist. 'Víš co? Rozmyslela jsem si to. Nic neříkej a vypadni. Nech mě být aspoň samotnou v tomhle útulným pokoji. Nech mě čekat na toho psychopata a jdi.' Mračila jsem se na ni a zvedla jsem se z postele. Šla jsem na druhý konec místnosti, abych byla co nejdál od ní. 'Vím, že se zlobíš, máš na to právo, ale já vážně dělala to, co jsem musela. Kdybych to nepodepsala, tak by hrozně zuřil.' A další smích a zase můj. 'Pane bože ty jsi tak..tak najivní a hloupá! Co jsi zač? Ty nejsi ta matka, kterou jsem znala. Tebe neznám vůbec. Nevím, kdo jsi. Zůstalo ti vůbec stejný jméno? Jsi pořád Emily Ledwine?' Vrtěla jsem nechápavě hlavou a cítila jsem se hrozně. 'Nech toho. Chci ti to vysvětlit..' Vypadala zoufale, ale se mnou to nehlo. 'Máš pět minut.' Neměla jsem nic, čím bych to stopla, bohužel. Ona ale nečekala a dala se do vysvětlování. 'Když tvůj ote odešel, tak jsem na tvou výchovu byla sama. To víš. Ale jeho jsem pořád milovala. Pamatuješ si jak jsem přes víkendy jezdila na služební cesty? Nejezdila jsem na ně. Jezdila jsem za tvým otcem. Po jeho odchodu jsem s ním zůstala v kontaktu. Zpočátku byl milý, ale asi po třech rocích se začal měnit. Byl krutý a zlý a začal mi vyhrožovat. Chtěl zabít celou mou rodinu. Jentak. Moji sestru i bratra, jejich děti a moje rodiče. Ale dal mi podmínku, že to neudělá, když mu dám tebe. Prý bych tě mohla pořád vídat a tak..Souhlasila jsem. Dohodli jsme se. Strašně se omlouvám zlato.' Dívala jsem se na ni se slzami v očích. Ona už stála u mě. Takže ten hajzl jí vyhrožoval tím, že jí zabije rodinu? Stála jsem tam a po tváři mi stekla slza. Nevěděla jsem co dělat. Byla jsem zmatená ještě víc než předtím. 'Běž.' To bylo jediný co jsem jí řekla. A ona šla.
Tak dvě hodiny jsem ležela na posteli a dívala jsem se do stropu. Přemýšlela jsem nad tím, co mi to matka právě proboha řekla. Prohrábla jsem si zoufale vlasy. Byla jsem ráda, že jsem se momentálně neviděla. Stačilo mi jen cítit to, jak mě všechno bolí. Zase jsem si sjela rukou na krk. Čtyřikrát ze mě pil krev. Čtyřikrát. Dala jsem si hlavu do dlaní a začala jsem potichu zvlykat. Co když se na tom stanu závislá? Kolikrát se ze mě musí napít, aby se tohle stalo? Dávám tomu ještě tak dvě napití a budu to sama chtít Ten pocit je příjemný. Hrozně příjemný. Už jsem snad naposled cítila úlevu, když to po mě chtěl. Sakra. Ne, to nesmím dopustit. Nesmím to chtít, nesmím. Prostě ne. Třásla jsem se vzlyky a tentokrát jsem se bála. A to jsem si myslela, že mě strach opustil. Nechci to, nechci. Ale zároveň chci. Cítila jsem se vážně na dně. Jako kdyby mě někdo zašlapal do země. Třásla jsem se a snažila se popadnout dech. Celou tuhle mou situaci nepodpořil ani fakt, že najednou do místnosti vtrhl on. Zprudka jsem se zvedla na nohy a natiskla se na zeď naproti němu. Zvedla jsem roztřeseně ruku. 'Ne-nech mě. Jdi, nech mě.' Třásl se mi hlas a na něm jsem viděla, že má tak špatnou náladu, že ho ani nepobavilo to, jak jsem byla vyděšená. 'Buď zticha! Nemám na tohle náladu!' Zařval na mě a já se tiskla ke zdi ještě víc než doteď. Kousla jsem se do rtu. Bála jsem se ho. Tak moc, že to ani nejde popsat. Přišel ke mně a bouchl pěstí o zeď vedle mé hlavy. 'Jak můžeš být tak dutá?! Jak si o mě mohla říct tý blonďatý upírce?! Co jí? Tomu lovci?!' Zuřil a to festovně. Nechápu proč to vytáhl až teď, bylo to už předtím než mě sem vzal. 'Jsi tak blbá!' Ztěžka jsem se nadechla. 'Promiň, promiň. Už to neudělám..' Mumlala jsem roztřeseným hlasem. 'No to si piš, že už to neuděláš, protože už odsud nikdy nevylezeš!' Chytl mě za ramena tak pevně, že mi snad v jednom i křuplo. Hrozně to bolelo. Kdyby mě nedržel, tak bych se sesunula k zemi. 'Civilové. Tak slabí. Jsi tak slabá. Jednou ranou tě můžu zabít.' Mračil se a já brečela. Tentokrát nahlas. 'Nech mě být! Nech mě! Vypadni, jdi pryč! Prosím!' Křičela jsem až mě bolelo v krku, ale jeho stisk tím akorát zesiloval a ta bolest už byla skoro nesnesitelná. Ruce jsem měla zatlé v pěsti, do dlaní jsem si zarývala nehty. 'Ne! Budu tady, dokud mi nepadneš k nohám bolestí, rozumíš?!' Něco se muselo stát. Takhle bez smíchu za mnou ještě nikdy nebyl. Nikdy. Nikdy na mě ani takhle moc neřval a ani mě tak moc silně nedržel. Tohle byl extrém. 'Ale já už nemůžu, to to nevidíš?! Umřu ti tu pod rukama, tvoje dcera!' Brečela jsem. Najednou jsem cítila jeho pevný stisk i na krku. Teď jsem nemohla mluvit a pomalu ani dýchat. Chytla jsem ho za zpěstí a chtěla ho sundat. Už jsem ale nemohla fyzicky a o psychice nemluvím. Začínala jsem se mu pomalu sypat k nohám a tak povolil. 'Tak se mi to líbí.' Sklonil se mi k uchu a já kašlala a lapala jsem po dechu. 'To bylo naposled, cos dělala nějaký blbosti.' A na to odešel. A já ležela na zemi, držela se za krk a snažila se popadnout dech.


Marco Kastelic
24. února
Dneska som si dal voľno. Žiadny klient. Žiadna robota. Len som sa tak pofľakoval. Dokonca som zašiel aj do knižnice. Síce, knihy mi nič moc nehovoria ale mám medzery v angličtine. Tak som si našiel knihu od nejakého Hamingwaya. Dajaký starec s morom. Ale rybárčenie ma príliš nebaví, takže som to vzdal a zvyšok dňa som strávil v komiksovom oddelení. Nakoniec aj to ma prestalo baviť. Ale dostal som úplne geniálny nápad. Kúpim si pukance a pozriem si nejaký super film u Lucasa v baráku. Mohol by som ísť ešte do kina ale tam sa mi nechce. A doma telku nemám. Takže hurá pre pukance! Mierim si to tak k jednej zapadnutej sámoške. Mohol by som ísť aj do obyčajného obchodu ale v tej sámoške majú super poľské čokoládky. A ako sa tak prechádzam uličkami tak sa mi košík pomaly plní. Pribral som aj čipsy, chrumky, laskonky, bagetu s kuracím mäsom. Vlastne zo sámošky odchádzam s dvomi taškami jedla. Dokonca som zobral aj zeleninu a zajtra by som mohol skúsiť uvariť polievku. Ale fakt len skúsiť. Snáď mi neprihorí ako tá ryža. Strčím si do uší slúchadlá, pustím si nahlas Rihannu a idem k Lucasovi. Som tam skoro ako doma. Ale len skoro. No, úvahy nad domovom radšej odhodím bokom inak si privodím depresiu. Takže, pustím si Transformers alebo Strážcov galaxie? Och alebo Jurský svet! Áno, dinosaury sú super. Ale zas možno by som si mohol nájsť tú španielsku telenovelu aby som vedel ako to vyrieši Diego s Chuanitou a Miguelou. Uf, a možno sa tam Juan zas bude promenádovať polonahý. Sakra, už by mohlo byť teplo. Neznášam keď takto fučí. Našťastie mi vietor udiera do chrbta. Zachumlám sa trochu do šálu. Možno preto aby som unikol všetkým tým pachom z mesta. Hlavne tomu smradu z rybacieho trhu. Počkať...toto je mi známy pach. Automaticky mi srdce vynechá jeden, dva údery. A než stihnem zareagovať už ma chytí za krk a strhne ma do tmavej uličky. Ani si neuvedomím, že mi spadol nákup na zem. A vlastne ma to teraz totálne netrápi. Mám čo robiť, aby som sa vysmekol z toho zovretia. Ale je príliš silný. Zachrčím a cítim ako so mnou Nikolai znova trhne. Tentoraz rovno do steny domu. Prvý krát mi praští hlavou o stenu a ja doslova vidím hviezdičky. Druhý krát to bolí ešte viac ale stále sa bránim. Tretí krát už od bolesti zakňučím a moja obrana výrazne poľavuje. Štvrtý krát už vidím dvojmo alebo trojmo a prestávam sa brániť. Piaty krát už sa zosuniem. Ani neviem či ešte bol nejaký šiesty alebo siedmy pokus o rozmašírovanie mojej hlavy o omietku. Len viem, že som sa prepadol do úplnej tmy.

Treští mi hlava a nepomáha ani tá kodrcavá cesta. Malátne sa za ňu chytím. Pomaly si začínam uvedomovať, že tu hrá rádio a niekto sa tu hlasno rozpráva. Pohnem trochu hlavou a mám čo robiť, aby som nezaskučal. Som na zadnom sedadle. Prečo ma nedali do kufra? Sakra... ako dlho som bol mimo? Som ešte v Twinbrooku? Otvorím oči a chvíľu mi trvá kým zaostrím. Vpredu sedí Nikolai a Adam. Členovia Grigoryho smečky. Nie, nie, nie, nie. Ako ma sakra našli?! To aj po dvoch rokoch ma stále hľadá?! Asi som mu nemal vybieliť trezor. Ja som ale vtedy fakt neuvažoval. Len som bol nasraný, za to, že ma zas dobil ako žito. Začínam prepadať panike. Doslova. Čo budem dofrasa robiť?! To rádio neskutočne huláka. Ako sa v tom rámuse môžu baviť? Bavia sa bielorusky. Ten jazyk neznášam ale len chvíľu mi trvá, než sa naňho naladím. Jasne, Nikolai stále obháňa štetky a Adam mu stále len pochlebuje. Tam sa asi nič nezmenilo. Asi len pár nedôležitých členov vypadlo. Zrazu zachytím, že spomenuli Grigoryho. Už len keď počujem jeho meno sa mi zastaví srdce.
"Nikolai, myslíš, že nám odpustí, ten podelaný obchod s Ukrajincami?"
"No, ak z Marca dostaneme aj jeho prachy tak áno. A možno bude stačiť, že mu ho dovezieme. Však vieš, že si naňho stále brúsi zuby."
"Môžeme mu ho dať ako prekvapenie k narodeninám."
"Hej a dovtedy si s ním užijeme my."
Obaja sa začnú smiať. Až je mi z toho ich smiechu zle. Grigory sa určite poteší, že dostane na narodeniny späť svoju osobnú šľapku. Nechal som sa opantať pocitom, že som v bezpečí, že je všetko už za mnou. Začal som si žiť príjemným životom v Twinbrooku a teraz som na ceste späť do Bieloruska. Ale ešte než ma vrátia mojej nočnej more tak si tí chrapúni budú so mnou robiť čo len chcú. Zrazu mi to docvakne. Oni ma chcú dať ako prekvapenie! Takže...nikto nevie, že ma našli. Doteraz som sa utápal v beznádeji ale tá je už fuč. Ani už ďalej neuvažujem. Len viem, že mám šancu sa z toho dostať. Bolesť, nebolesť, vystrelím do sedu a rovno jednu poriadnu ranu ubalím Adamovi a lakťom vrazím Nikolaiovi. Pritom cítim ako sa moje telo mení a bolí to ako šľak. Ani nevnímam nadávky a krik. Okrem bolesti, jediné na čo myslím je, že ich musím zabiť. Nikolai sa snaží zabrzdiť auto ale skôr než sa mu to podarí, ja sa vrhám na jeho krk. Do ktorého sa mu poriadne zahryznem. Cítim ako ma Adam zachytí a tak teda pustím krk a oženiem sa po ňom labou s drápmi. Cítim ako mnou doslove preteká energia a túžba zabiť. Prešmyknem sa na predné sedadlá a už to ide rýchlo. Chlapom sa totiž nevyplatilo dávať si pásy. Ale to je len plus pre mňa. Doslova im tesákmi a drápmi trhám telá. Ani nevnímam čo robím a neprestávam s tým aj keď už sú mŕtvy. Len pomaly prichádzam k sebe a s tým sa aj pomaly mením späť na človeka. Nikolaia a Adama by teraz nespoznali ani ich matky. Sedím Adamovi na stehnách, alebo aspoň na tom čo ostalo z jeho stehien. Rýchlo dýcham a srdce mi bije ako splašené. V aute je to ako po jatkách. Všade krv, mäso, potrhané orgány. Nechcem ani vedieť ako vyzerám ja ale aj napriek tomu sa pozriem na seba. Celý som od krvi. Sem tam sa na mňa prilepil kúsok kože alebo mäsa. Potrebujem na vzduch. Zbesilo hmatám po kľučke a chvíľu trvá než otvorím dvere ale nakoniec sa mi to podarí. Z auta doslova vystrelím. Preboha. Sakra! Ja som ich zabil! Dobre, nie je to moja prvá vražda. Ale ja nie som vrah! "Bolo to len kto z koho. Ak by som ich nezabil, dali by ma Grigorymu a ten by ma rozhodne zabil. Takže, takže...preboha čo budem robiť?" Divoko si brblem a chytím sa za hlavu. Stále ma bolí ale už menej. Otočím sa späť k auta. Čo mám robiť? Ako sa zbavím auta?! Kruci, nemôžem tu nechať auto s dvomi roztrhanými telami! Chcem sa mi vracať ale to potlačím. Pozriem sa okolo seba, aby som aspoň vedel kde vlastne som. Lesná cesta. Okej, tu som bol. Je to les v Twinbrooku. Som stále v Twinbrooku. Super. Ako námesačný prejdem k auta a otvorím zadné dvere. Neochotne vojdem dnu a vyštrachám svoj mobil. Nájdem si v zozname Carterovo číslo a stlačím volať. Toto, je rozhodne horšia situácia než keď mi nešiel poskladať stôl. Omnoho horšia. "Cartere, potrebujem pomoc!" Doslova zajačím do telefónu, keď to dvihne.


Rhage Jarlgesher
14. února
Vrátil som sa z Nórska, ale bez Danteho. Ten idiot tam zostal žiť si svoj nový sen. Vystúpil som zo svojho BMW i8 s krídlami a nadýchol sa vzduchu. Narozdieľ od Nórska v NY nie je tak čistý vzduch, ale je to domov. Zhľadel som sa na starú policajnú stanicu a trochu posmutnel. Bola to síce iba chvíľa, čo tu so mnou žil aj Dante, ale boli to nádherné chvíle. Vstúpil som dnu a zamieril rovno do Danteho izby. Zbalil som tých zopár vecí, čo tam mal, vrátane obleku a jeho kozmetiky. Musel som sa zasmiať. ,,Ten tam dlho neprežije." usmieval som sa a všetko mu dal do kufra. Batožinu som mu nechal poslať do Nórska express. Sadol som si na jednoduchú posteľ a zahľadel sa do holej steny. Vybavili sa mi spomienky z môjho výcviku v Nórsku.

***

Ro prikývol hlavou. ,, Dobre Rhage. Najedz sa a napi. Budeš to potrebovať chlapče." hovorí a podáva mi kus bravčoviny. Nikdy som veľa mäsa nejedol, ale ako som sa tak díval na ten veľký kus mäsa nedokázal som odolať. Vytrhnem mu mäso z ruky a začnem ho hltať. Ro sa na mne smeje a podíva mi pivo. ,, Na, pi chlapče." Vytrhol som mu krčah z ruky, až sa kúsok piva vylialo. Ro sa iba usmieval a díval sa na mňa. Keď som sa napil, v hrdle ma škriabalo, ako keby som prehĺtal hrdzavé klince. Trochu som zasýpal. ,, To nič chlapče, to prejde. Hrdlo sa ti celkom pekne zahojilo." Kývnem hlavou a Ďalej jem a pijem, aj keď ma krk stále bolí. Snažím sa nevnímať bolesť v hrdle a sústredím sa na oheň v krbe. V plameňoch sa niečo nachádza...kutáč. Nakrčím čelo, ale snažím sa tým nezaoberať. Dojedam mäso a prehĺtam posledné kvapky toho jantárového nektáru. Ro sa šibalsky usmieva a ja mu podám prízdny džbán s vďačným výrazom na tvári. S úsmevom si džbán preberie a odnesie ho ku pultu. ,, Poď si sadnúť bližšiu ku ohňu chlapče. Musí ti byť zima."prehlasuje a pobáda ma, aby som sa schúlil na kožušínu pred krbom. Poslúchcem ho, nechcem si predsa pohnevať môjho učiteľa. Ako tak sedím pri krbe a dívam sa do ohňa opýtam sa ho. ,, Povieš mi niečo viac o tom, kto teraz som?" začujem tiché zavrčanie a zbadám Rolanda, ako drží v ruke lovecký nôž. ,, Čo blbneš?" spýtam sa ho a vyjavene na neho civím. ,, Majstrovi sa otázky nekladú chlapče." Zavrč&i acute; pomedzi zaťaté zuby a vrhne sa na mňa. Zhodí ma na chrbát a zablokuje mi ruky a nohy. Nie som schopný sa brániť. Som omnoho slabší než on. Z milého Roalnda sa stala naozaj šelma. Keď sa konečne prestanem zmietať zadíva sa mi do očí.Pomaly začne zdvíhať ruku s nožom a mieri priamo na moje srdce. Na ľavá prsný sval. , Chce ma zabiť!, Beží mi hlavou. ,, Nie, dnes ťa nezabijem." prehovorí, ako keby mi čítal myšlienky. Pomalými ťahmi mi začne vyrezávať dokonalý krud. Nôž zachádza hlboko do mojej kože a ja mám čo robiť, aby som nezačal kričať od bolesti. Opäť sa začínam meniť. Bolesť je neúnostná. Cítim to. Ro rýchlo dokončí svoju prácu a posype mi ranu soľou, aby zostala jazva. Nakoniec rýchlo odskočí odomňa. Otvorí vchodové dvere a hľadí na mňa. Premena bola dokonaná. Najprv som hľadel na Roa a mal chuť u roztrhať hrdlo. Zbadal som však les a vybehol z chaty. Cítil som, že môj kožuch je nasiaknutý čerstvou krvou. Mojou krvou. Bol som rozrušený. Videnie sa mi sfarbilo do červena. ,, Ja si ťa nájdem!" Skríkol za mnou Ro, ale ja som ho skoro nevnímal. Posledné, čo si pamätám bol sneh pod mojími smehovo-bielymi labami.

Prebudil som sa až nadránom. Celý nahý. Niečo mi kvapkalo na tvár. Otvoril som oči a nad sebou uvidel Roalnda, ktorý sa usmieval od ucha k uchu. ,, Našiel som ťa."

***

Prudko som zdvihol hlavu a vrátil sa do prítomnosti. Pošúchal som si jazvu na hrudi a postavil sa. Ja som bol iba mladý. Mal som učiteľa, ale aj ten bol tyran. Dante sa o seba postará, nie je už dieťa. A navyše je to totálna flegma, ktorú nič nevytočí.   


Blake Harvey
13. února
Zobudím sa niekedy ku večeru a natiahnem sa ako také mača, i keď je to vzhľadom na moju rasu fakt ironické. Spočiatku som trochu dezorientovaný, keďže neležím vo svojej posteli, ktorú by som vždy rozpoznal. No takmer okamžite si spomeniem, kde som a čo tu vlastne robím. Rukou šmátram po posteli, no Matt tu nie je. Samozrejme. Započúvam sa do zvukov bytu, z kuchyne sa ozýva hrmot. Žeby večera? Som zvedaví, čím ma ohúri dnes. Keď Matt varí vždy sa môžem spoľahnúť na to, že mi vyrazí dych. Na jeho nespavosť som si už zvykol, tak ma ani neprekvapuje, že zasa nevydržal v posteli. Skôr ma udivuje, že som si ani nevšimol, kedy odo mňa odišiel. Aj tak sa mu čudujem. To ja by som spal stále a už dupľovne po tom, ako sme poobede vyvádzali. Myseľ mi zaplavia spomienky nad ktorými sa musím pousmiať, inak to nejde. Takéto dováďanie sa mi teda páči. Susedov sme opäť raz kvalitne pohoršili. Ale asi už si zvykli, keď nikto nekričal cez stenu. Alebo sme boli len príliš zaneprázdnený jeden druhým a nevšímali si ich? Uchechtnem sa nad tým a prevalím sa na chrbát, prikrývka sa mi pritom zošuchne z bokov a tak si ju pritiahnem až k brade. Nechce sa mi liezť z postele, i keď by som mal. No i napriek tomu sa zachumlám do perín a ešte chvíľu takto ležím. Prikrývky sú ešte stále nasýtené vôňou sexu. Pretočím sa zasa na brucho a tvár zaborím do vankúša. Je nepríjemné sa hýbať, keďže som celý lepkavý, no i tak si nemôžem pomôcť. Takáto pohoda sa mi páči. Z kuchyne sa šíri vôňa jedla. Už si ani nepamätám, kedy som takúto idylku zažil. Asi keď bol u mňa Matt po prvýkrát, inak si fakt nespomínam a predtým tiež veľakrát nie. Zastavím sa skôr, než by mi chceli myšlienky zaletieť do nebezpečných končín a radšej sa predsa len vyhrabem z postele, i keď sa mi moc nechce. Namierim si to priamo do kúpeľne, potrebujem sprchu. Zastanem pred zrkadlom a na chvíľu hľadím na svoj rozmazaný obraz. Vyzerám odpočato? Alebo skôr zničene? Asi skôr tá prvá možnosť i keď mi dal Matt poriadne zabrať. Nemusím sa ani vidieť a viem, že na tvári mi panuje úsmev. V poslednom čase sa stále usmievam, je to divné. Prehrabnem si vlasy, no jediné, čo tak dosiahnem je, že sa ucudím. Zamračím sa nad tým a skúsim to ešte raz, no výsledok je rovnaký. Čo to, sakra? Nestačím sa čudovať. Opatrne sa teda dotknem svojej zlepenej ofiny. Nie. Ó nie. Neviem, či sa mám smiať alebo radšej plakať.
"Matt, poď sem." Volám a čakám. Zatiaľ sa snažím rozpliesť svoje vlasy, no len to cudí.
"Hmm?" Počujem za sebou a tak sa k nemu otočím. Začne sa chechtať, keď ma tak vidí tu stáť.
"To nie je vtipné," oduto poviem. "Že to nie je to, čo si myslím." S nádejou v hlase sa ho pýtam no dočkám sa len smiechu a tak sa na neho zamračím. Toto nie je smiešne. Nechcem sa strihať.
"Upokoj sa." Počujem ho hovoriť. Priplichtí sa ku mne a priloží pery k tým mojim. Funguje to perfektne, tvár sa mi zaraz uvoľňuje a objímem ho rukami. "Nejak to z nich dostaneme." Hovorí mi zmierlivo a zaťahá ma za vlasy skúšajúc ako veľmi sú zlepené. Veľmi. "A nevyzerá to zas tak zle." Povie so smiechom a dlubne ma pod rebrá.
"Nie, vôbec nie, iba mám celé vlasy zlepené. Od čoho asi." Ako keby si to práve ty nevedel. Tss. "Ako bolo by vhodné, keby sme sa toho nejako zbavili. Inak nabudúce nič nebude." Pošepnem mu naschvál tichším hlasom. Fakt potrebujem tú sprchu. Nabudúce sa najprv umyť a až potom spať. Urobím si imaginárnu poznámku. Namrzene sa obrátim naspäť k zrkadlu a snažím sa to rozpliesť. Pustím vodu a strčím si pod ňu celú hlavu. Po chvíli si ju vytiahnem a otrepem sa ako taký pes. Rozplietam si to a snažím sa zbaviť zaschnutého semena, no moc mi to nejde a tak sa toho podujme Matt. Ešte že aspoň pomáha, keď už to spôsobil. No ani jeho snahy nie sú úspešné. "Krížové situácie si vyžadujú krízové riešen ia." Pošepnem mu a už ho ťahám do sprchy. Počujem jeho smiech, no jeho pokusy o vykrútenie sa mi sú naprosto márne. Tak sa aspoň snaží si zobliecť boxerky. Keď už stojíme pod sprchou, priťahujem si ho k sebe a zmocňujem sa jeho pier. Pustí na nás horúcu vodu, no ani to mi nezabráni bozkávať ho. Asi sa nakoniec budeme venovať niečomu inému ako mojim vlasom. Nieže by mi to vadilo. Veď tie sa nejako spravia pod vodou. 


Maya Ledwine
11. února 
Celý den jsem prospala. Už dlouho jsem si takhle neodpočinula a je fakt, že jsem ten oddech už celkem potřebovala. Když jsem se vzbudila, tak jsem si prohrábla rozcuchané vlasy a zívla si. Zvedla jsem se a šouravým krokem se vydala do kuchyně k ledničce. Otevřela jsem ji a zasmála se jejímu obsahu. Lednička vypadal jako kdyby mě někdo vykradl. Měla jsem v ní jen víno, pár jogurtů a čokoládu. Naprosto vybraná kuchyně. Normálně bych se s pokladem jako je čokoláda spokojila, ale dostala jsem příšernou chuť na pizzu. Vážně příšernou. Takže jsem se rozhodla, že si zajdu na jídlo do nějaké pizzerie. Bylo osm, tak akorát na pozdní večeři. Šla jsem se tedy nachystat a to tím stylem, že jsem si jen v rychlosti oblékla černé džíny, hnědý svetr a přesto jsem si přehodila ještě skořicově hnědý kabát. Vlasy jsem si ještě rychle stáhla do drdolu a rychle jsem vyšla ven z bytu. Ještě jsem si po cestě ze schodů obouvala levou botu. Musela jsem vypadat dost komicky. Ale když jde o jídlo, tak klidně budu vypadat jako největší idiot světa.

Když jsem se konečně vymotala z bytu, tak jsem šla klidným krokem k nejbližší pizzerii kterou znám. Bylo dost chladno a asi jsem podcenila počasí. Přece jen jsem si měla vzít zimní bundu a ne jenom kabát. Cítila jsem jak mi mrznou prsty na rukou, uši a špička nosu. Ruce jsem si teda zarazila ještě hlouběji do kapes, abych je víc zahřála a přidala jsem do kroku. Šla jsem zrovna jednou temnou uličkou a samozřejmě mě to děsilo. Dívala jsem se ostražitě kolem a snad jsem i zadržovala dech. Když jsem z ní vylezla, tak jsem zprudka vydechla a ulevilo se mi, že jsem živá a zdravá. Pousmála jsem se a šla dál. Došla jsem konečně k restauraci nebo spíš k hospodě. Její název červeně blikal a budova vypadala jako by se na mě měla každou chvíli zřítit. Ale na tom nezáleželo, protože tam mají dobrou pizzu. Natáhla jsem ruku ke klice, ale otevřít jsem nestihla, protože jsem ucítila, jak mě zezadu někdo chytl a dal mi ruku přes pusu. Vykřikla jsem, ale nešlo to moc slyšet, jelikož můj hlas tlumila ruka, která mi zakrývala pusu. Vzpomněla jsem si ihned na svůj kurz sebeobrany a tak jsem se začala bránit. Jenže tak po pěti minutách snahy mi to došlo. Ten pevný stisk, to jak s osobou nic nedělám i když se snažím sebevíc. Byl to on. A potvrdil mi to jeho smích. Poznala jsem ten smích. Ten hnusný, hluboký a škodolibý smích. Automaticky jsem povadla a v jeho sevření jsem zeslábla. Protože jak se chcete jako civil ubránit upírovi? Když poznal, že jsem v klidu, tak si mě otočil čelem k sobě a zadíval se mi do obličeje. Já se vyhýbala očnímu kontaktu, ale stejně jsem se mu do očí podívala. Vytrhla jsem se mu, ale zůstala jsem stát naproti němu a civěla jsem mu do obličeje. 'Tak co chceš tentokrát? Zkoušíš mou trpělivost? Moje nervy? Nebo snad mou psychickou výdrž?' Mračila jsem se a musela jsem vypadat jako ti psi se zaraženým čumákem. Ruce jsem měla založené na hrudi a samotnou mě překvapovalo, že tam tak stojím, čelem svému otci s povytaženou bradou a nebojím se. Strach už mě totiž asi opustil. A zaskočení jsem viděla i v jeho tváři. Chvíli mlčel, ale pak se usmál. Mlčky ukázal prstem za mě a to mě pořádně zmátlo. Ale otočila jsem se. A když jsem viděla co jsem viděla, tak jsem ztuhla, jako kamenná socha. Chtěla jsem něco říct, ale nestihla jsem to, protože mě najednou otec udeřil do hlavy. A pak už jsem viděla jen tmu.

Probudila jsem se v posteli. Ano v posteli. Otevřela jsem oči a chvíli jsem viděla mlhu. Zprudka jsem se posadila a zalitovala jsem toho. Chytla jsem se za hlavu, ve které jsem cítila ostrou bolest. Na temeni hlavy jsem měla bouli a zaschlou krev. Měla jsem slepené vlasy. Vydechla jsem a zavřela krátce očí. Marně jsem se snažila rozpomenout, co se stalo. Vůbec nic jsem si nepamatovala a znervózňovalo mě to. Otevřela jsem oči a podívala se kolem. Kde to jsem? Byla jsem v malé místnosti, která byla osvětlená jen světlem ze svíček. Vypadalo to tam trochu jako ve vězeňské cele. Přejela jsem si dlaněmi po pažích, protože tam byla pořádná zima. Zamračila jsem se. Moje momentální pocity byly příšerné. Děs a hrůza a strach. Byla jsem vyděšená. Vlastně taky ubrečená. Ani jsem si nevšimla, že brečím. Všimla jsem si dveří a přeběhla k nim. Zabušila jsem na ně. 'Pusť mě ven! Okamžitě! Dělej!' I když jsem si nic nepamatovala, tak jsem věděla, kdo mě tu drží.
Zkoušela jsem otevřít dveře, ale byla to marná snaha. Ani se nehly. Začala jsem tedy přecházet zoufale po místnosti tam a zpátky a panikařila jsem. Třásly se mi ruce. Nevěděla jsem, co mám dělat a cítila jsem příšerné zoufalství. Ještě dobrou hodinu jsem bušila na dveře a nakonec jsem to vzdala. Posadila jsem se na postel a dala si hlavu do dlaní. Ztěžka jsem se nadechla. Několikrát za sebou. Rukou jsem si sjela na krk a zděsila jsem se. Cítila jsem na krku stopy dvou ranek. Samozřejmě mi trklo od čeho jsou. 'Do hajzlu.' Roztřesenou rukou jsem si přiložila na rty. Najednou se mi chtělo zvracet. Copak ta voda od Ele nepomohla? Nebo už nemá účinky? Přece jen je to už dlouho, co jsem ji měla. Najednou jsem se třásla ještě víc a znovu jsem si sáhla na krk. Bylo to tam. Dvě ranky. Sáhla jsem si i na druhou stranu krku a zděšení se vrátilo. Bylo to i na druhé straně. Na obou stranách krku jsem měla stopy po kousnutí. Zprudka jsem se zvedla a zase přeběhla ke dveřím, na které jsem znovu bušila. 'Ty hajzle! Ty, ty..Stvůro! Srabe! Vylez a pojď sem!' Křičela jsem tak nahlas, že mě začalo bolet v krku a ochraptila jsem. Nakonec jsem skončila na zemi vedle dveří a usla jsem vyčerpáním.
'Tady ji nikdo hledat nebude. Jsme pod zemí, ve sklepě. Kdo by ji tu hledal? Ten její zmrzačenej přítel? O tom značně pochybuju. Nenašel bych ji ani já.' Slyšela jsem otcův hlas, ale předstírala jsem, že spím. Nechtěla jsem, aby věděli, že je opak pravdou. 'Je to ale moje dcera. A tvoje taky. Slíbil si, že jí neublížíme. Proto jsem to taky podepsala.' Ztuhla jsem a kousla se zevnitř do tváře. Byla to ona. Byla to moje matka. Byl to její hlas. 'A kdo jí ubližuje? Jen si trochu hraju. Navíc chceš furt cucat plazmu z nemocnice?' Sykl na ní a já cítila, jak se mi svírá žaludek. 'Nechci, ale nechci cucat krev mé dcery. Co s ní chceš dělat? Proč ji vlastně tak moc chceš?' V matčině hlasu jsem cítila zoufalství, ale nenáviděla jsem ji. V ten moment jsem ji vážně nenáviděla. 'Chci vědět, co všechno ví. Kdybys neukryla tak stupidně ty papíry, vůbec tu nemusela být. Můžeš za to ty. Dokud to nebudu vědět, budu se z ní živit. Možná tě to přinutí rychleji hledat a zjišťovat informace, miláčku.' Ten jeho slizounskej hlas. Chtěla jsem vyskočit a dát mu pěstí. Ale zůstala jsem u předstírání. 'A teď pojď nebo ji zbudíme.' Zavřela jsem pevně oči a slyšela jsem, jak někdo vychází. Ucítila jsem ale taky jak mi jeden z těch dvou vtiskl polibek do vlasů. Byla to určitě matka. A pak odešla. A já tam zůstala sama ve tmě. Ztracená, zničená, ustrašená a zlomená.


Tessa Whitewolf
3. února 
Sú asi tri hodiny ráno, keď vkladám kľúčik do zámku na dverách. Potichu otvorím dvere, lebo tak trochu počítam s tým, že rodičia už spia. Ale asi sa prepočítam. "Kde si bola?" Ozve sa za mnou mamin hlas, akonáhle si kabát zavesím na vešiak. Skoro zinfarktujem, ale snažím sa to nedať najavo. Otočím sa a zbadám mamu sedieť v koženom kresle pri schodoch. Na sebe má hodvábny župan a vlasy má rozstrapatené. Asi v kresle zaspala. "Von." Odpoviem jednoducho a zamierim hore schodmi do svojej izby. Nemám náladu baviť sa s mamou. A už vôbec nie hádať sa s ňou. "Kde presne si bola?" Ozve sa ďalšia mamina otázka. Snažím sa ignorovať ju, no vtedy prichádzajú ďalšie. "Kde si každý večer? Kde sa strácaš každý deň?" "Mami, môžeme sa o tom baviť ráno? Som unavená." Snažím sa ovládať a povedať to čo najmiernejšie. "Nie, nemôžeme." Ani som si nevšimla, kedy sa postavila z kresla, no zrazu stojí tesne za mnou na vrchu schodov. "Nemôžeme, lebo hneď ako sa zobudíš, už si preč. A vraciaš sa až v noci. Vieš, koľko mám cez deň práce. Tak mi láskavo vysvetli, kedy sa chceš o tom baviť!" Zvýši hlas možno trochu viac, než by bolo treba. "Nikdy." Zašomrem si popod nos cestou do izby a ani sa neobťažujem otočiť sa k nej tvárou. "Zase si bola s tou vlkolačicou?" Táto mamina otázka ma zasekne doslova uprostred kroku. S otvorenými ústami sa otočím k nej a nezmôžem sa na slovo. Mama nikdy nemala extra v láske dolnosveťanov, ale žeby jej až takto vadili? To mi nejde do hlavy. Veľmi sa zmenila, odkedy som späť. Akoby to ani nebola ona. Alebo bola vždy taká? "Odkedy si doma, stretávaš sa so samými dolnosveťanmi. Majú na teba zlý vplyv. Myslím, že by si s tým mala prestať." Tak táto veta mi úplne vyrazí dych. Ústa zaklapnem a môj pohľad sa z prekvapeného zmení na úplne vykoľajený. "Prosím?" Vyhŕknem nervózne. "Prestať s čím?" "Prestať sa s nimi stretávať." Zhúkne mama. Tvári sa ako generál, ktorý práve vydal neporušiteľný rozkaz. "Tak to určite." Poviem a vložím do toho toľko irónie, koľko sa len dá. Zvrtnem sa na päte a pohnem sa do svojej izby. Mama vyrazí za mnou a zdrapne ma za plece. Tvár má skrivenú od hnevu. Vyzerá ako diabol. "Povedala som, že sa s nimi nebudeš stretávať a tak to aj bude!" Skríkne. Už som tiež naštvaná. Nie som decko, ktoré treba neustále strážiť a ani pes, aby ma mala doma zavretú na reťazi. "Nemám šesť rokov, aby si kontrolovala, s kým sa bavím. Je to môj život a budem o ňom rozhodovať sama!" Ziapem. Vytrhnem sa jej a rozbehnem sa do svojej izby. Tresnem za sebou dverami a zamknem. Chrbtom sa opriem o dvere a zošuchnem sa po nich na zem. Tvár si zložím do dlaní. Po líci sa mi skotúľa pár sĺz, tak si ich utriem do rukáva. Zhlboka sa nadýchnem, aby som zastavila vzlyky, ktoré mnou začínajú otriasať. Odkedy je to medzi nami takto? Pamätám si časy, keď sme boli s mamou najlepšie kamarátky. S nikým som si nerozumela tak dobre, ako s mamou. Hovorila som jej úplne všetko a ona mne tiež. No odkedy som sa vrátila z Idrisu, všetko je inak. Prečo? V tichu započujem za dverami otcov hlas. O niečom sa s mamou bavia. Nanesiem si na ruku runu, aby som lepšie počula ich rozhovor. "Nechápem, prečo sa musíte vždy pohádať." Povie otec a vzdychne si. "Ja som sa s ňou nechcela hádať. Len som jej to chcela oznámiť. Nemôžem za to, že ma furt vyprovokuje." Mama je stále naštvaná, no už nekričí ako pred tým. Zdá sa, že sa snaží šepkať. Na chvíľu nastane ticho. Až po nejakom čase sa ozve otec. "Stále si si tým istá?" Ten tón hlasu poznám. V niečom s ňou nesúhlasí. "Nemám nad čím premýšľať. Je to dohodnuté už roky. Nezmením to, ani keby som chcela." Odpovie mama. Z jej tónu hlasu cítim, že niečo chystá. "A po dnešku to ani zmeniť nechcem." Aj cez dvere počujem otcov povzdych a viem si predstaviť, ako teraz krúti hlavou. "Tessa s tým nikdy nebude súhlasiť. Nevezme si ho." ČO? Pri tých slovách vyskočím na rovné nohy a siahnem po kľučke. "Obávam sa, že bude musieť." Krv mi pulzuje v ušiach no aj tak počujem, ako mu mama odpovie a po chodbe sa ozvú kroky jej bosých nôh. Zaváham a radšej ruku hneď spustím. Netuším čo sa tu deje, no som príliš unavená na to, aby som to zisťovala. 


Logan Campbell
2. února

Zazvonil mi telefon, kdo mi může takhle pozdě v noci volat? Doufal jsem, že zaslechnu hlas, který mi vždy vykouzlil na tváři úsměv. Místo toho se však z telefonu ozval vyděšený hlas Dereka. Proč mi volá? Nemluvili jsme spolu od mého odjezdu z Anglie. "Ano?" Zvedl jsem telefon a příliš mě nezajímalo, o čem se mnou chce mluvit. Na tlachání čas nemám a vzhledem k tomu, že jsem si právě prošel dalším tréninkem přeměny u mě doma, tak ani náladu. "Alfa je mrtvý Logane." Vždycky byl velmi přímočarý. Bylo mu jedno, že ostatní může ranit, když nedá do svého sdělení alespoň kapku citu. "Alfa není nikdy mrtvý, pouze nahrazený. Chceš mi říct, že zemřel Adrian." Upřesnil jsem ho jízlivě a samotného mě překvapilo, jak čerstvý je můj vztek, přestože jsem se přeměnil zpět na člověka asi tak před půl hodinou. Zjevně účinky neodeznívají tak lehce, jak jsem doufal. Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se trochu strhnout svou předchozí hrubost. Věděl jsem, že Derekovi je vcelku naprosto ukradené, jak s ním mluvím, ale mě nebylo. "Omlouvám se, jak se to stalo?" Promnul jsem si čelo, jakmile můj hlas nabral vyčerpaný tón. No tak Logane! Ten chlapík se o tebe postaral v nejhorším, prokaž mu trochu respektu po jeho smrti. "To právě nikdo neví." Tato slova mě donutila zpozornět i přes značnou únavu způsobenou šíleným během po mém bytě. "Jak to myslíš? Zjevně jste našli jeho tělo, když víte, že je mrtvý." Stále jsem ze sebe nedokázal setřást ohromení. "Ano, to našli. Bylo podrápané a prokousané." Oddychl jsem si, přestože se mi samozřejmě sevřelo srdce nad nechutnou cílevědomostí. Kdo zabije pro to, aby mohl mít odpovědnost nad několika vlky? Nemůže to být jen tak někdo. Nemůže být jen schopný v boji, Alfa musí být autoritou, pro každého z nás, nejen pro svou smečku. "Ovšemže ano, kdo je nový Alfa?" Zeptal jsem se ze zvědavosti, ale odpovědi jsem se po pravdě řečeno obával. Co když je to někdo, kdo mé bývalé smečce přivodí zkázu? "To právě nikdo neví. Žádný z vlků se nepřihlásil a u našich nepozorujeme žádné známky nárůstu síly. Zkrátka nic." To je divné, když tak touží po moci, že zabijí svůj druh...proč se pak nepřihlásí? Proč nechává náhodě, jestli jim dojde, o koho se jedná? "Logane?" Až po chvilce jsem si uvědomil, že jsem mu měl vlastně odpovědět a ne si tu povídat v myšlenkách sám pro sebe. "Prohledali jste pořádně Adrianovo tělo?" Zeptal jsem se a začínalo ve mně narůstat podezření. Je opravdu tak samozřejmé, že byl Alfa zavražděn jiným vlkodlakem? "No..." Jeho odmlka mě donutila k nakrčenému obočí prozrazujícímu mé rozčarování. "No?" Pobídl jsem ho netrpělivě. Když mi volá takhle v noci, tak očekávám svižný hovor, který je pro něj typický. Trapné ticho si může odpustit. Kousl jsem se do rtu. I sám sobě připadám nepříjemný. Povzdychl jsem si a prohrábl vlasy. Prošel jsem mnohým, tohle zvládnu také, není důvod se nervovat. V běžné situaci by se mi na tváři usadil úsměv, ale v tomto momentě mi to přišlo jako urážka památky nejen vůdce, ale i přítele. "No..." Vyjadřuj se pořádně Dereku! Do prkýnka víš vůbec něco, nebo mi voláš jen, abys mě přilákal zpátky? "Nešlo to." Vyklopil ze sebe konečně a moje ruka sebou cukla v půli cesty ke kuchyňské lince, na které spočívala sklenka vody. "Jak to myslíš, že to nešlo? Dereku?" Oslovil jsem ho, když v telefonu opět zmlkl. "Našli jsme ho uprostřed Stonehenge." To mi vyrazilo dech. "Co jste tam dělali? Vždyť je to příšerně daleko od našeho sídla." Jejda. Kousl jsem se do rtu při užití slova "naše." Musím si zvyknout, že už s tou smečkou nemám nic společného. Neměl bych teď s Derekem vlastně ani mluvit. Nic mi do toho není. Teď to hezky pověsím a půjdu spát. "Byl naprosto dobitý, ale když jsme chtěli přijít blíž... něco nás zarazilo." Skvělé načasování to teď ukončit. "Jdu si zarezervovat letadlo." Cože jdu? "Bál jsem se, že to neřekneš! Brzy je pohřeb, ale nejdřív bychom ocenili, kdyby ses na něj podíval." Jsem kuchař, nepředstavujte si, že někde pobíhám jako zdravotní bratr. Teď. Ale když jsem přišel do smečky, tak se mě ujal tamní zdravotník a naučil mě základy. Znamená to, že je mrtvý? Ta myšlenka pro mě byla jako kopnutí do břicha. Byl pro mě takovým otcem, jakým ON nikdy nebyl. "Hej, Logane?" Zase jsem byl potichu. On něco říkal? Ach ano, mám prozkoumat tělo někoho, kdo patřil mezi mé nejbližší přátele. Jak příhodné, nechcete mi rovnou- "Jasně, podívám se na něj, ale teď bych měl fakt jít." Z druhé strany telefonu jsem zaslechl šramot jako by to někomu tlumočil. "Jasně, měj se. Brzy na viděnou." Spíše pro sebe jsem přikývl a zavěsil. Do čeho jsem se to zase uvrtal? Jak dlouho tam budu muset zůstat? Zavrtěl jsem hlavou a snažil se setřást ze sebe myšlenky, co by mě zdržovaly v okamžitém odletu. Zapnul jsem počítač a zjistil jsem, že příhodné letadlo mi letí za hodinu. S několika přestupy, odfoukl jsem si, vyťukal objednávku a zaklapl počítač. Musím jít hned, než si to rozmyslím. Než si uvědomím, že tu nechávám první osobu, kterou jsem si po dlouhé době opravdu pustil k tělu. Nemysli na ni. Nemysli na Mayu. To není dobrý nápad. Zavolám jí, ano. Pořádně se rozloučím. Vyhrabal jsem telefon z kapsy, a jakmile jsem spatřil, kolik je hodin telefon mi bezmyšlenkovitě vyklouzl z prstů. Sakra. Nemůžu to teď řešit, letadlo odlétá příliš brzy. Vběhl jsem k sobě do pokoje a naházel do batohu tolik kusů oblečení, kolik se do něj vešlo. V koupelně jsem pobral základní hygienické potřeby a málem jsem se přizabil, když jsem sbíhal po zmrzlém schodišti. Padesát minut. Padesát minut k odletu na místo, které mě zaplní nostalgií. Pozitivní či negativní? Nemám tušení, ale jedno vím jistě. Nesmím se přiblížit našemu domu v Londýně, pokud si chci zachovat psychické zdraví. S podobnými úvahami jsem jen tak tak stihl letadlo a usadil jsem se v nepohodlné sedačce. Mám pocit, že toto místo byla taky jen přestupní stanice, protože hned jak jsem usedl, všiml jsem si, že vedle mě je rozvalený nějaký mohutný muž a hlasitě chrápe. Tohle bude dlouhý let. *** Celý rozlámaný jsem málem vypadl z taxi, když zastavilo. Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem dlouhé nohy seskládal tak, aby byli použitelné k jiným věcem než pouze spánku. Poděkoval jsem řidiči a bez jakýchkoliv problémů jsem vytáhl pár liber. Ano, stále jsem nenavštívil směnárnu a nevlastním téměř žádné dolary. Ve chvílích jako je tato, je to však poměrně výhodné, když spěchám a vezmu si pouze peněženku a jinak ze svých chudých financí ani zbla. Podíval jsem se na hodinky. Respektive na prázdnou ruku, kde jsou? Rychle jsem se otočil a zahlédl, jak taxikář zrovna odjíždí a na zadním sedadle se třpytí moje hodinky. Výborně, můj výlet do vlasti je čím dál tím lepší. Přemohl jsem touhu začít dupat jako malé děcko a vyrazil jsem směrem k táboru. Jakmile jsem stanul před kovovou viktoriánskou brankou věděl jsem, že jakmile si sundám ze zad těžký batoh, tak se mi pravděpodobně sesype páteř. Klid Logane, je to místo jako každé jiné. Ujistil jsem své nervózní já a otevřel jsem branku. Jak nechutně to skřípe. Proč to nenamaží? Vždyť každý kdo tu žije, tak má perfektní sluch. Musí je to přeci taky dráždit. Protáhl jsem se malých otvorem v plotě, který se paradoxně nacházel přímo za brankou. Jsem tu. Rozhlédl jsem se po nádvoří a málem jsem měl infarkt, když se ke mně někdo přiřítil a vrhnul se na mě. Pozor! Nestihl jsem ani vykřiknout a už jsem slyšel křupnutí kosti. Kdo tu na mě útočí? Rychle jsem zamrkal, abych se trochu zorientoval. Byl jsem na zemi a na mě středně vysoká tmavovláska. Co? Sesbírala se ze mě a vyděšeně se podívala na můj kotník, který zjevně byl příčinnou onoho křupnutí. "Kai?" Přimhouřil jsem oči a prohlédl si oči mandlového tvaru a plné rty. Musí být ona první, koho tu potkám? "O-omlouvám se! Je tu led a já nevybrala zatáčku, hrozně se omlou-" Zarazila se ve své omluvě, jakmile jí došlo, komu vlastně zlomila kotník. "Logane!" Bylo na ní znát, že by se mi nejraději vrhla znovu kolem krku, ale uvědomovala si, proč se mi vlastně omlouvala. "To je v pořádku." Trochu se mi podlomila noha, když jsem se zvedl. Zahlédl jsem blízkou lavičku na kterou jsem se usadil. "Ještě to nestihlo srůst, nic se neděje." Narovnal jsem kost do správné pozice a počkal minutu, než jsem cítil, že zapadla zpět na své místo, kde také zůstane. "Jednoduché." Opatrně jsem se pousmál a postavil. "Derek říkal, že přijedeš, ale nevěřila jsem mu." Odvrátila ode mě obličej s rudými lícemi a já znervózněl. Vypadá to, že ji to ještě nepřešlo. Mrzí mě to, vždycky jsem ji měl rád, ale ne TAKHLE. Povzdychl jsem si a otočil se k ní zády. "Přijel jsem, měl bych jít plnit to, co je důvodem mého příjezdu." Po mých slovech zvadla a já se cítil ještě provinileji než doposud. "Jsem ráda, že jsi zpět doma." Ne, nejsem. Nemůžu to tu považovat za domov. Ne potom co jsem se tak dlouho přesvědčoval, abych přestal. Nijak jsem nekomentoval její slova a vyrazil jsem do hlavní budovy. Ve společenské místnosti jsem objevil Dereka a usmál jsem se. "Tak mě tu tedy máš." Rozpřáhl jsem ruce, abych to zdůraznil, ale on mé gesto špatně pochopil. Vrhl se mi do náruče a pevně mě sevřel. Au. "Díkybohu. Nevíme, co máme dělat." "Povedlo se vám dostat přes tu zábranu u Adrianova těla?" Zeptal jsem se, protože to mě momentálně zajímalo nejvíc. Budu muset absolvovat další cestu, nebo se jim podařilo ho sem donést? "Noahovi se nakonec podařilo se k němu dostat, ale byl jaksi popálený." Pokrčil nevinně rameny a já věděl, že je mu prakticky jedno, že se mu něco stalo. Nikdy ho neměl v lásce a proč se starat, když se stejně vyléčí, že? "Takže myslíš, že v tom měl prsty nějaký syn, či dcera Lilith?" Dotázal jsem se podezíravě a pravděpodobně taky paranoidně. Jistě, všichni podvěťani se spojí, aby zavraždili našeho mírumilovného Alfu. Mysli Logane. "Rozhodně tu možnost nevylučujeme, ale pojď se na něj raději podívat." Nejsem jako Vincent co mě učil, nepoznám, jestli je na něm stopa magie. Otevřely se dveře a dovnitř vstoupila blondýnka. A dost! Moc jmen, moc lidí, moc dojmů. Jdu se podívat na mrtvolu, která mě nijak nepoznamená. Dívku jsem si ani neprohlédl, protože mi bylo ukradené, o koho se jedná. "Jdeme." *** Udělal jsem, co jsem mohl, ale stejně jsem se cítil zvláštně. Dnes je jeho pohřeb. Už zdravý Noah za mnou přišel a půjčil mi oblek, na který jsem při balení samozřejmě zapomněl. Našel jsem na něm jeho dlouhý blond vlas a protočil jsem panenky. To si to sako snad před chvilkou sundal? Rozhodl jsem se nad tím neuvažovat, nebo bych nebyl ochotný si ho na sebe vzít. Stejně ho na sobě nebudu mít dlouho. Když se odehrál jeho lidský pohřeb, všichni jsme se přeměnili a já se konečně zbavil obleku. Naše teskné vytí po příteli muselo být slyšet na míle. Nemůžu zapřít, že bylo příjemné jen tak běhat po anglických loukách. V lidské podobě jsem se s nikým neloučil, jen lidem po cestě jsem řekl nutné "sbohem" a šel jsem. Musím do letadla, přestože se mi hnusí představa, že se po tak skvělém proběhnutí jen tak usadím a nebudu se moci hýbat. Přesto jsem tak udělal. Celou cestu jsem byl nervózní. Podíval jsem se na telefon a zjistil jsem, že za tečkou je jiné číslo. Byl jsem u nich měsíc? Jak se to stalo? Čas utíkal tak rychle... Neproběhl ten pohřeb před dvěma týdny? Já byl vlkem dva týdny?! Lehce jsem zpanikařil, ale udržel jsem si klid až do doby přistávání. Slyšel jsem divné vrzání motoru a podivné chrčení všude kolem. Viděl jsem runway, všechno je v pořádku. Přistaneme. Hrknutí, které mi málem utrhlo uši. Zhasnutí světel. Vypadl proud? Ne. Něco horšího. Letadlo už neletělo plynule dolů, ale pár metrů nad zemí se strhlo do volného pádu. SAKRA! Vyděšeně jsem vykulil oči a rozhlédl se okolo sebe. Ti lidé si ani neuvědomují, že se něco děje. Někteří z nich spí. Někteří jsou děti! Pilot musí něco udělat. Nemůžeme jen tak spadnout! Hystericky jsem se odpoutal a rozběhl se uličkou. To rozhodně bylo to nejhloupější, co jsem mohl udělat, když se na to dívám zpětně. Letadlo dopadlo. Uslyšel jsem křik. Uviděl krev. Rozběhl jsem se rychleji a začal pomáhat lidem. Letoun sebou divně cukl a já sebou praštil na zem. Ucítil jsem křupnutí za krkem. To se mi určitě jen zdálo. Šok mi v tu chvíli nedovolil si uvědomit krutou realitu a já byl pln adrenalinu. Pomohl jsem několika lidem. Viděl jsem zranění a jedno po druhém jsem se je pokoušel ukočírovat, než se sem dostane sanitka. Najednou jsem viděl jen černo. Uvědomoval jsem si, že ležím na zemi. Necítím nohy.