Zářijové nástěnky
2016


Matthias Reed
30. září 2016

Ani by ma v živote nenapadlo, že mám toľko vecí. Keď som ráno zastavil, spolu s menším nákladiakom, pred mojim novým domovom myslel som, že to budem mať hotové za také dve hodinky. Opak bol pravdou. Celý deň som sa ťahal s tými krámami. Dokonca som sa pohrával s myšlienkou, že by nebol zlý nápad to všetko nechať na chodníku a jednoducho škrtnúť zápalkou. Zašiel by som až tak ďaleko, že by som to nazval grilovačkou a pozval pár susedov aby som sa s nimi zoznámil. Lenže mi v tom zabránil fakt, že svoje veci mám rád. Tak som sa s tým naťahoval a všetko som to vynášal do toho poondiateho, štvrtého poschodia. Bez výťahu. Ten je pokazený. A vyzerá, že bude v takomto stave ešte veľmi dlho. Vyprázdniť ten nákladiak mi trvalo vyše štyroch hodín. Potom som sa pustil do nekonečného vybaľovania. Trpel som ako pes keď som to balil. Lenže vybaľovať to bolo ešte horšie, hlavne preto lebo som nevedel kam to dávať. Takže teraz je tu bodrel a to riadny. A do čoho som sa to vlastne nasťahoval? Do malého, dvojizbového bytíku za, musím uznať, veľmi super cenu. Je svetlý a má vcelku priestornú obývačku, malú kuchynku a kamrlík kam sa mi tak akurát zmestila posteľ. Teraz su všade veci a krabice. Sedačku som veľmi múdro zahádzal tak si nemám ani kam sadnúť, takže môj ctený zadok sa zoznamuje s parketami. Vonku je už tma a som unavený ako kôň. Myslel som, že by som sa išiel zoznámiť s mestom ale to môžem aj zajtra. Teraz by som mal osláviť ten okamih, že som vo svojom byte. Vo svojom vlastnom kráľovstve. Mal by som si to dať na dvere. Postavil by som si ešte dve vežičky a padací most aby to v každom evokovalo, že je to fakt kráľovstvo. Ale na začiatok by som si mohol dať to víno, ktoré som asi pred hodinou vybalil. Ale kam som ho dal? Postavím sa a ako baletka prekračujem, miestami aj preskakujem, veci a obzerám sa po fľaške. Možno je za gaučom. Nohou sa snažím odsunúť pekne poskladanú, veľkú hromadu dvd-čiek. Bože nech sa nezosypú. Nech sa ne.... a už sledujem ako sa kývu, pomaly nakláňajú na stranu až kým sa nerozsypú medzi ostatné veci. Fajn. Preskočím, poobzerám sa a nahnevane našpúlim pery, pretože tu to víno nie je. Preskakujem ešte pár vecí a dostávam sa k oknu. Opriem sa o jeho rám a začnem urputne premýšľať. Zamračím sa, prekrížim si ruky na hrudi ale jednu uvoľním a začnem si prstom poklepkávať po brade. Robím to vždy keď sa vážne snažím premýšľať. To víno bolo zabalené medzi svetrami. Svetre boli medzi oblečením. Rozhliadam sa po svojom zdevastovanom okolí a hneď mi to udrie do očí. Veľká kopa vecí pri dverách do spálne. Púšťam sa do prekonávania prekážok, zhadzujem par kníh, mixér, rozbíjam hrnček. Preboha snáď to nie je ten modrí so sobom! Uf, je to jeden z tých hnusných žltých. Pokračujem v ceste až kým sa dostanem k svojmu cieľu. Stojí hneď vedľa tej kopy spolu s vývrtkou. Zvaľujem sa na zem a opieram sa o oblečenie, otváram fľašku a tá sa s puknutím otvára. "Na zdravie Matty", pár dúškov si odpíjam rovno z hrdla fľašky. Pozerám sa okolo a zaplavuje ma vlna šťastia. Takého hrejivého šťastia a pokoja, ktoré človek zažije keď sa mu splní jeden z jeho snov. V tej chvíli nie je nič iné len táto chvíľa. Vychutnávam si ju spolu s vínom a dúfam, že to bude trvať dlho kým ten pocit vyprchá.


Lyra Simons
24. září 2016

Potom čo som súhlasila s dohodou, ktorú Styx navrhol, pobrala som sa domov a zbalila si dva kufre. Taxíkom som sa odviezla na letisko a odtiaľ som šla prvým letom do Londýna.
Vlastne ani neviem čo ma to napadlo. Prosto som sa vzala a odišla.
To čo sa stalo v parku pre mňa bolo poslednou kvapkou. Štyri roky žiť s vedomím, že svet tieňov skutočne jestvuje a tváriť sa, že o tom vlastne nič neviem mi už pomaly začína liezť na mozog.
Od kedy som bola napadnutá, nespala som dobre. Po čase sa to samozrejme zmenil, čo mali na svedomí hlavne faktory, že som trochu spoznala vlkov a čiastočne i to ako to medzi nimi chodí. No problémy mi stále robili bytosti, ktoré boli pre mňa ešte stále ukryté v tieňoch. A si myslíte, že to čo nepoznáte po mene vám nemôže vstúpiť do snov, mýlite sa. Prenasledujú ma večer čo večer.
Možno preto som z počiatku vyhľadávala Xanderovu spoločnosť. Tú noc ma zachránil a tak som čakala, že ma ochráni i pred všetkým neznámym čo sa ukrýva v tieňoch. Bol niekym, koho prítomnosť ma ubezpečovala o tom, že ak sa budem držať pri ňom, nič zlé sa mi nestane.
A potom ani neviem kedy to prišlo a začala som nad ním uvažovať trochu inak. Vyhľadávala som ho, lebo mi s ním bolo dobre. Páčilo sa mi keď sa hneval a snažil sa to nedať najavo. Rada som provokovala tú jeho ochranársku stránku...
Keď ma pobozkal, môj svet sa zmenil. Šok razom prestriedalo nadšenie. To preto ma to pri ňom tak dlho držalo. Bolo tam niečo čo ma k nemu vždy ťahalo, ale až po tom bozku som pochopila čo.
Niekto by si možno pomyslel - Hej dievča, tak prečo nie si s ním? A ja by som vážne rada bola, no po tom čo spravil to nedokážem. Ak by sme sa ocitli spolu v jednej miestnosti, len by som sa na neho usmiala a spravila všetko čo mu na očiach vidím. Viem, že v tom momente by mi bolo jedno ako veľmi ma bolelo, keď mi ublížil.
Preto som radšej tu. Potrebujem odstup od všetkého čo sa momentálne deje v NY. Hej, hej, do baru som mohla zájsť i tam, no kto by ma ubezpečil, že sa v jednom z nich nestretnem s ním? Alebo dokonca s tými podivínmi čo ich Styx nazval lovcami.
Nie tu mi bude teraz najlepšie. Nik nepozná mňa a ja sa tu tiež nikoho nepokúšam spoznať. Ani po tom netúžim.
"Lyra?"ozve sa vedľa mňa povedomý hlas a vyruší ma tak z môjho premýšľania. Presuniem pohľad od môjho poloprázdneho pohárika a zastaví sa až na širokom úsmeve Thomasa Coopera. Vystriem sa v chrbte a celého si ho premeriam. Nič sa na ňom nezmenilo. Vždy veselé oči na mňa hľadia a čakajú na moju reakciu.
"Thomas, čo tu robíš?" spýtam sa a hneď k nemu naťahujem ruky, aby som ho mohla objať. Pritiahne si ma k sebe a poriadne stisne. Keď sa odtiahne, začne rozhadzovať rukami a pritom rozprávať.
"Ja? Čo tu robím ja? Žijem tu. Teda, nie žijem ako žijem, ale chápeš. Natáčam tu jeden film, tak som teraz tu a s pár ľuďmi si vždy večer zájdeme sem do baru a, no veď to poznáš," ukáže na ľudí sediacich v jednom z boxov, na ktorých sa obzriem, ale nijako viac ma nezaujímajú. "Ale čo tu robíš ty? Myslel som si, že si chcela pokračovať v škole, alebo niečo také."
Len sa zasmejem nad jeho akčnou gestikuláciou a chytím ho za ruky, aby niekomu náhodou nevrazil. "Áno,"priznávam."Stále som v škole," i keď trošku klamem. "Potrebovala som si trošku oddýchnuť od ľudí v NY a Londýn sa zdal ako dokonalá voľba." Myknem plecami a usmejem sa. "No nechajme môj život. Pochváľ sa. Je z teba veľký herec ako si vždy predpovedal?"
"Robíš si srandu? Ľudia ma milujú,"povie pohotovo a zasmeje sa tomu.
Stačilo aby sa Thomas rozhovoril o svojej milovanej práci a o zážitkoch, ktoré v nej zažil a o zábavu som mala na celý večer postarané. A nie len na jeden večer. Thomas ma na druhý deň pozval na sledovanie natáčania a potom večer opäť do baru.
Musím priznať, že som sa s ním stala opäť tou zábavnou Lyrou, ktorou som kedysi bývala. Vôbec som s ním nemyslela na problémy v NY a ani na Xandera. Bola som ako to dievča z pred štyroch rokov. Nič ma netrápilo. Aspoň keď som bola s ním. Keď som sa večer zavrela do svojho apartmánu, mala som hlavu plnú príšer. Vtedy mi začala chýbať jediná osoba, ktorá to vie zastaviť.


Grace Lengthorn
21. září 2016
"Dávej si na sebe pozor. Hojivou runu znáš. Jestli se zítra nevrátíš, půjdu tě hledat." To byla poslední slova lovce stínů, které jsem slyšela, než jsem nasedla do taxíku. To určitě. Cesta do Phoenixu trvá minimálně jeden den, a co teprve zpátky. Dva nože, co mi podal se stélou, jsem okamžitě schovala pod bundu, aby je nestihl taxikář v zpětném zrcátku zpozorovat. 

"Kam to bude?" Zeptal se a teprve se na mě podíval.
"148. avenue," nasměrovala jsem ho rezignovaně na letiště a otřela si studené čelo. Uvědomovala jsem si, že sehnat odvoz by bylo těžší a stále jsem vstřebávala ten šok v podzemí hřbitova. Četla jsem v kodexu, že Mlčenliví bratři jsou takhle znetvořeni, ale nic mě nepřipravilo na ta hrozná muka, když mě nechali držet meč. Jako kdyby mi to vyrvalo s pravdou i duši, kdybych snad vzdorovala.
Konečně mě dovezl na místo. Letadlem jsem cestovala párkrát, ale nikdy sama. Nemůžu ale říct, že bych po těchto dnech snad měla obavy zrovna z tohoto. Všude kolem mě bylo tolik lidí. Nesli si s sebou svá zavazadla a po skupinkách se houfovali dovnitř. Bez bagáže, jen tak na volno, jsem si připadala extra mimo, ale zároveň mě konejšila jista dávka adrenalinu a odhodlání.
Na volné místo v letadle do Phoenixu jsem si musela počkat dalších šest hodin. Odjezd byl zaalarmován přesně pár minut před čtvrtou ranní a proto mi nezbývalo nic, než tam jen sedět s podepřenou hlavou a kelímky od kofeinu. Prsty jsem poklepávala do plastové židle a při pohledu na security mi to došlo.
Ty nože rozhodně přes ně a bezpečností zařízení neprojdou. A možná že ani ta stéla. Rozhodně nevím, co bych jim vyprávěla, až by ji násilím vytáhli z bundy.
Plán byl najednou úplně jiný. Do odletu zbývala půl hodina a nás už začali pobízet k letadlu.
Runa neviditelnosti.
Ale fungovala by přes tahle všechna zařízení? Skutečně by mě udělala neviditelnou? A na jak dlouho?
Neměla jsem už čas nad tím rozmýšlet. Jediné dvě runy, které mi byly naneseny, se mi doslova vypálily do paměti. Iratze a runa neviditelnosti. Neváhala jsem už ani chviličku a vběhla na první dámské záchodky poblíž, kde jsem se bezpečně zamkla v kabině hned potom, co jsem zkontrolovala, jestli jsem sama. V půl čtvrté ráno jsem si vybrala správný okamžik a očividně mi hrálo štěstí do karet.
Vyhrnula jsem si rukáv bundy a pevněji sevřela stélu v pravé ruce. Zvládnu to? Sama sobě?
Semkla jsem bezradně rty do úzké linky a na vnitřní stranu začala kreslit tunu neviditelnosti tak, jak jsem si ji pamatovala. Ani úpěnlivé ofukování nedokázalo pomoct od štiplavého pálení čerstvé runy. Jako vážně. Jak to, že jich mají tolik? Na druhou stranu to nebylo skoro nic v porovnání s oním mečem na hřbitově.
Srolovala jsem rukáv bundy, stélu schovala a vyšla do vestibulu letiště. Nikdo se na mě nedíval a když, bylo to spíše skrze mě. Byla jsem pro ně skutečně neviditelná.
Bezpečnostní zařízení jsem přelezla jednoduše a do letadla jsem se dostala také bez problémů. Hlavou mi jen vrtalo, jak dlouho ta runa vydrží. Když jsem se opět podívala na nyní vrhnutou část mé ruky, kde stále zářila runa, uvědomila jsem si, že se přeci jen trochu, ale jen opravdu trochu zhojila, a přestala tolik pálit. V duchu jsem doufala, aby ty čtyři hodiny vydržela.
Let byl dlouhý a úplně jsem se nadechla až když jsem se ocitla ve Phoenixu před letištěm.
Sice jsem tu strávila pár let, ale čím víc odloučení, tím víc mi to město připadalo cizí. Adresu svého domu jsem však znala nazpaměť a když se runa úplně zahojila, už jsem seděla v metru a mířila si to do vily, kde jsem vyrůstala s rodiči.
Kontaktovat nynější majitele nepřipadalo v úvahu. Co když by chtěli nějaké penále za to, že rodiče jen tak zmizeli? Musela jsem opět doufat, že bude štěstěna na mé straně, zámky nebudou vyměněné a nikdo uvnitř.
Taxikář zmizel a já si v rohu prázdné ulice vypalovala další nesnesitelnou runu. Bolest prý k tomu patří, jenže já se vždycky vyhýbala tomu špatnému jak jen to šlo.
Nikdo nikde, díkybohu.
Vkradla jsem se dovnitř toho nepořádku a hledala stopy po věcech, které by civilové rozhodně neměli najít. Proto jsem tam přece byla. Když jsem si přečetla, že se naše velkolepá vila bude prodávat, věděla jsem, co skrývá a nechtěla, aby následky padly na mojí hlavu ještě po tom, co se stalo rodičům.
Moje kroky nejdříve vedly do suterénu, kde měl otec zbraně. Vše tam zůstalo na svém místě, akorát pokryto desetiletým prachem a špínou. Prohlížela jsem si ty nejrůznější zbraně, které vypadaly skoro stejně jako ty v Institutu. Popadla jsem první tátovu tašku a začala do ní ukládat těch pár věcí, které tvořil adamas. Zbytek jsem nechala na svém místě. Vypadaly jen jako normální zbraně, jen je zdobily runy.
Vyběhla jsem schody opět nahoru. Kuchyně a celé přízemí se zdálo být bez jediné známky přítomnosti nefilim. Musela jsem si pospíšit a pokračovala jsem nahoru do ložnice, kde měli rodiče své osobní věci. Všechny komody a úložné prostory jsem prohledávala, dokonce i ty pod postelí. A konečně jsem to objevila. Velmi staré a povědomé věci.
Napůl zahalena v sametu se skvěla stéla zdobená po své délce šlahouny drobných stonků růží a dokonce i s trny. Presto však byla na dotek hladká. Hned vedle ni ležela zbraň, kterou jsem nedokázala pojmenovat a truhla v barvě mahagonu orámovaná tmavým starým kovem, jejíž klíč ležel hned vedle. Na okamžik, když jsem k ni vztahovala ruku, jsem se zarazila. Nikdy nevíš, co může byt uvnitř. Ale nebylo času nazbyt. Dostala jsem přece varování před démony, ale každou chvíli se tu mohl objevit nějaký civil. Z nějakého důvodu jsem se druhé možnosti bála víc.
Otevřela jsem truhlu, jejíž kov tiše zaskřípal, a našla tam hned několik věcí. Většinou se jednalo o spisy na zašlém papíru. Mezi nimi i jeden několikrát přeložený s mým jménem. Písmo, kterým byl napsaný, bylo tak úhledné až se dalo přirovnat ke kaligrafii.

Má nejdražší dcero,
odpusť, že ti tato slova nemůžu říct přímo, ačkoli bych velmi ráda. Věřím, že se jednou vrátíš domů, až budeš o něco starší a najdeš nás. Kde budeme zatím nevím. Dát tě k rodině Johnsonových je nejlepší řešení, jak tě ochránit. Kvůli našemu přesvědčení by tě rodina nefilim mohla zavrhnout. Ale stejně věřím, že časem přijdeš na to, kam patříš. A doufám, že na to nezapomeneš.
Jsi Lengthorn, hrdost, odvaha a rodina. Nezapomeň pro co bojujeme. Chceme svět čistý a nezkažený. Najdeš tu i knihy, které ti pomohou tomu víc porozumět, ale hlavně je schovej, aby nepřišly do špatných rukou.
Opatruj se a nikdy na nás nezapomeň.
                                                                                                  Máma


Držela jsem ten kus papíru a hnaly se ve mně smíšené pocity. Jsem jejich dcera, ale opustili mě.
Pro moje dobro.
A tvrdí to i jiní.
Teprve teď jsem byla ráda za to, že mě Mlčenliví bratři vyslechli předtím. Teď už se mi přece věřilo.
Musím vypadnout. Hned.
Čeká už mě jen cesta s tím vším zpátky.


Liliane Layers
16. září 2016

Dívala jsem se z okna na tmavou oblohu a řekla jsem si, že už bych konečně mohla začít vycházet ven. Několik let jsem pořádně nikdy nikam nevylezla-jen do nemocnice pro transfuze a hned zase zpátky a to z toho důvodu, že jsem se bála. Nebála jsem se okolí, ale bála jsem se toho, že já bych mohla být nebezpečná okolí. Že bych mohla ublížit lidem, což by pro mě rozhodně nebyl žádný problém. Už se to párkrát stalo, ale s tím se samozřejmě nikde nechlubím. Rozhodovala jsem se asi hodinu a ven jsem nakonec vyšla, až když byla úplná tma. Šla jsem do parku a čekala jsem, že tam nikdo nebude. No to jsem se ale spletla. V parku bylo dost lidí i přesto, že už byla tma. Dokonce jsem se i seznámila s Jessem. Měla jsem strach, že se neovládnu, ale já se ovládla. A to dost dobře. Nezdržela jsem se tam ale dlouho, protože mě stále trochu ten strach ze mě samotné odpuzoval. To byl myslím pátek, ne blbost. To byla středa, pátek je dnes. Už mi asi přeskočilo.Ve čtvrtek jsem se rozhodla, že navštívím hřbitov. Mám na něm pohřbenou prababičku a možná i ještě někoho dalšího, ale můj cíl byl hrob prababičky. Když jsem viděla ten příšerně zanedbaný náhrobek, tak se mi udělalo zle. Vyzdobila jsem ho alespoň kytkou. Sice kytky nesnáším, protože nemám ráda barvy, ale musím uznat, že náhrobek to oživilo. Nakonec jsem se rozhodla, že se tam ještě nějaký den zastavím, abych ho dala do hezčího stavu. Myslela jsem si, že se na hřbitově moc nezdržím, ale nakonec jsem se tam zdržela. Potkala jsem se tam s Aellou a dozvěděla jsem se, že je to vůdkyně klanu. Tušila jsem to, ale nevěděla jsem to. O klany jsem se nikdy nějak moc nezajímala. Ale k zjištění toho, že je vůdkyně klanu mi pomohlo i to, že tam měla nějaké neshody nějaká slečna, která se jmenovala Anna. Aella se o to postarala a mě prostě došlo, že je vůdkyně klanu a ta dívka je zřejmě v tom klanu, protože Aellu poslouchala. No a čtvrtek skončil tak, že jsem šla ještě s Aellou do Pandemonia a řešili něco ohledně klanu. Potom jsem odešla domů.No a pátek byl klidný. Zase jsem navštívila park a nikoho jsem nepotkala. Takže to byl klidný večer a ten jsem završila transfuzí u sebe doma.Celkově se začínám cítí líp. Vycházím ven z domu a už ani tolik nemyslím na Nicholase, kterému bych nejradši pořádně nakopala. No doufám, že k tomu někdy budu mít možnost. 


Rosie Wilson
14. září 2016
Cestou si v hlavě přemýtala zážitky dnešního dne s tajemným čarodějem, včetně podivností, jako jeho radostný polibek na její tvář či žábu poskakující v jejím baťohu, kterou čaroději ukradla. Nezapomenutelným zážitkem je ovšem žvýkačka se slizem, která se právě nacházela na její hlavě a pravděpodobně na ní hodlala ještě hodně dlouho zůstat. Za tohle už plánovala, co mu si udělá při jejich dalším setkání.
Když se pozdě večer vrátila domů, přivítal jí její zrzavý kocourek Ue-sama. "Čičičí." zavolala na kocourka a pohladila ho po dlouhé měkké srsti. Pak ho vzala do náruče a odnesla ho do pelíšku. Než usla, rozhodla se, že se podívá, jak to vypadá s jejími vlasy. I když tohle rozhodnutí jí stálo hodně odvahy.
"Bože, já toho grázla snad ukamenuju." Odsoudila čaroděje Rosie, když se na sebe naštvaně až smutně dívala v zrcadle a šance, že uvidí svoje krásné modré vlásky ještě někdy čisté, se značně snížily. Se skelnými očkami upadla do spánku plného žvýkaček. Tu si teď asi jen tak nedá.
Jakmile se probudila, koukla na budík a zděsila se. 10:34. Už se chtěla zvednout a napsat do práce, že dneska kvůli náhlému 'onemocnění' nemůže dorazit, ale z postele se jen tak lehce nezvedla. Přilepila se totiž lepkavými vlasy k polštáři a ten se nechtěl odlepit. Jednou rukou si držela vlasy, aby jí to netahalo, druhou rukou chytla polštář a zatáhla, jak nejvíc mohla. Žvýkačka pustila, Rosie klopýtla do zadu a rozplácla se na zem. "Auuu! Dneska mám fakt pech." zhodnotila svojí situaci. Ue-sama se přišel podívat, co jeho nešikovná panička vyvedla tentokrát a když jí uviděl sedět zničenou na podlaze, začal do ní hlavičkou lehce narážet, přičemž hlasitě vrněl. "Ále nech toho, ty krtku." neubránila se Rosie úsměvu a přitáhla si k sobě notebook, který ležel na zemi asi metr od ní. "Tak se podíváme, co funguje proti žvýkačkám, co říkáš?"
"Takže, musím sehnat Peanut Butyrum a Glaciem. Glaciem tady snad mám ale Peanut Butyrum ne. Asi budu muset na nákup." vážně debatovala s kocourem o burákovém másle a ledu. Asi strávila příliš času sama se sebou.
Nákup byla rychlá akce. Rosie se zahalila do šátku, přidala zimní čepici a nakonec jako třešničku na dortu si nasadila sluneční brýle. Vůbec se nezajímala o nějaké bezvýznamné pojmy, jako 'počasí' nebo 'móda'. Nejdůležitější bylo zůstat v utajení a sehnat Peanut Butyrum. Po splnění těchto dvou cílů se mise může uznačit jako úspěšná.
Mise č. 1 splněna a jde se se na další. Žvýkačka musí úplně ztvrdnout, aby se dala odlepit. Proto Rosie nejdřív napustila kýbl ledové vody, pak do něj hodila deset kostel Glacia a nakonec do toho šoupla teploměr. "0°C. Perfektní." prohlásila a strčila hlavu do kýble. Ue-sama to delé přestavení bedlivě sledoval. Kdyby se mohl smát, určitě by se teď válel smíchy.
Po deseti úděsných minutách vytáhla Rosie hlavu ven a chvíli jen tak ležela na zemi, protože jí z toho rozbolela hlava. Ale nevzdávala se a začala po malých kouskách žvýkačku lámat a sundávat. Po dvaceti minutách pomalé práce se rozhodla eliminovat poslední životaschopné kusy gumového nepřítele pomocí Peanuta Butyra.
Peanut Butyrum bylo účinnější, ale úplné zbavení se žvýkačky jí trvalo dvě hodiny a umytí dlouhých vlasů od slizu a másla jí trvalo další hodinu. "Asi bych teď mohla někam zajít." řekla si, když zjistila, že jsou čtyři hodiny a ona nemá co na práci. "A musím se zase setkat s tím čarodějem. Bez úhony se z toho jen tak lehce nedostane."


Ava Greenhawk
13. září 2016

Zabalená len v uteráku vojdem do svoje izby a sadnem si na posteľ. Otáčaním hlavy si popraskám krk a zo zásuvky pri posteli vytiahnem papier na dopisy a drevenú podložku. Opriem sa o čelo postele pokrčím nohy v kolenách, aby som si o ne mohla oprieť dosku a začnem písať list.
Jastrab, ani neviem či je to dobrí nápad opäť ti písať. Mala by som tieto veci riešiť už bez toho, aby som ti o tom dávala vedieť. No neviem si pomôcť. Rozhovor s tebou mi vždy otvorí oči. Dúfam, že tentoraz to nebude iné a opäť nájdem riešenie na problémy čo sa tu dejú.
S Christinou sú opäť problémy. Zaplietla sa s Aellou Bloodworth. Myslím, že to dievča nemá právo nazývať sa Tieňolovcom. Nie je schopná ani len toho čo dokážu deti čo nastupujú do Akadémie.
Pred pár dňami som písala list rade, aby ma prijala na základe problémov práve s Tinou. Včera mi prišla odpoveď kde okrem času a dátumu kedy ma očakávajú nič nestálo. Je jasné, že to neveští nič dobré. Strohé odpovede sú vždy najhoršie.
Sakra! Neznášam tieto cesty domov. Idris mal byť v mojom živote už len jednou zo spomienok, no v poslednej dobe, akoby ma to tam naschvál tlačilo. Neznášam ten pocit.
Mala som to prenechať Thomasovi, on je tu ten diplomatickejší a nie ja. Všetko by poľahky vyriešil s tým svojím dedkovským pokojom a ja by som si nemusela ničiť nervy.
Najviac sa obávam toho, že na stretnutí čo som zvolala na zajtra sa dozviem, že to dievča vyrobilo ďalší malér. Potom, už nebudem musieť jednať s radou a rovno s ňou zájdem za najbližším bosorákom, nech jej vymaže spomienky na Tieňosvet a budeme tu mať pokoj.
Poslať ju späť do Akadémie je podľa mňa úplne zbytočné. Je príliš detinská na to aby sa stala plnohodnotným Tieňolovcom.
Ó, a áno! Skoro by som zabudla. Samozrejme, že všetci ostatný vedia všetko lepšie, pretože sú natoľko skúsený. Snažia sa poučovať, ale vôbec nie sú v obraze.
Taktiež nesmiem zabudnúť, že na stretnutí im chcem oznámiť, že bude Rada chcieť Tinu vylúčiť z radov Tieňolovcov. A taktiež moju návštevu Dumortu.
Pravda, Dumort som chcela nechať na starosť Thomasovi, no vidím to tak, že i tak by som to musela riešiť sama.
Ale mám i jednu docela pozitívnu správu. Civil so zrakom. Ak zistíme, že má tieňoloveckú krv, bude z toho Rada nadšená, no ak je to len obyčajný civil so zrakom, neviem... Posledné dni som taká vyčerpaná, že už nedokážem ani uvažovať.
Dievča so zrakom našiel Sebastian. Verím, že to zvládne, no mám pocit, že to nie je moja podpora, ktorú hľadá. Je to skutočne dobrý lovec, majú to v rodine, len mám pocit, že sa stále drží v úzadí. Zaujímalo by ma prečo?
Ale poznáš ma, ja nie som na rozhovori o pocitoch. Boj kľudne, ale emócie - nie ďakujem.
Chcela by som radu, ale viem, že ju nedostanem.
Navždy s obdivom a láskou, Ava.

Ešte raz si po sebe prečítam list a so slzami v očiach ho pobozkám. Dosku na písanie odložím vedľa seba na posteľ a poskladám list. Zo šuplíku vyberiem Obálku do ktorej ho vložím a zapečatím. Na pečati sa skvie, znak môjho rodu. Podídem k toaletnému stolíku kde zo starej šperkovnice po mame vyberiem malí kľúč a odomknem si masívnu drevenú truhlicu, do ktorej list vložím. Pozriem na rady listov, ktoré som napísala svojej sestre. 


Grace Leighton
9. září 2016

Dnešní směna se táhla jako obvykle. Studenti přežívající na dávkách kofeinu a důchodci, co si chodí v poledne vyprávět nejnovější drby. Dozvěděla jsem se akorát, že na další avenue došlo ke střetu nějakých gangů a ranní tisk začali roznašeči flákat.
Nic nového. Vlastně si oddechnu, až když cvakne zámek ve dveřích kavárny a já odcházím pěšky na metro. Nákup potravin vzdávám hned, protože v tuhle hodinu bych se do supermarketu asi nedostala. Ve večerce se ještě projdu mezi poloprázdnými regály a s úsměvem vyrazím zase ven do páteční špičky New Yorku. V tuhle dobu všichni pospíchají z práce a připravují se buď na víkendové dovolené mimo město a nebo vyrážejí do klubů. Prodírám se mezi davy k metru a když se dostanu na stanici, netrpělivě vyčkávám. Některá individua mě dohání k tomu, abych nezdvořile zírala a dnes z nějakého důvodu na mě zírají také. Člověk by řekl, že bych měla být zvyklá. Ale vůbec ne. Místo toho, když se podívám na sebe v obyčejných volných kalhotách a halence...Moment.
Mírně zatrnu a málem vyprsknu smíchy, když zjišťuji, že jsem na sobě nechala černou zástěru, kterou mám uvázanou v oblasti pasu. Zazubím se na paní, která se na mě dívá jako kdyby dostala golfovou holí a zástěru strkám do své seprané kabelky přes rameno. Evidentně si o mně musí myslet, že jsem na drogách, ale tihle lidé mě baví nejvíc. Všichni ráno chodí do práce naštvaní a podráždění a já se směji a bavím se tím. Tak jim třeba, když jsou protivní.
Domů vycházím schody do čtvrtého patra a trochu se u toho zadýchám. Neal už musí být určitě dávno doma. Cítím přes dveře, že se něco vaří.
,,Ahoj, co bude k večeři," zeptám se hned, co vejdu a zouvám si u botníku boty. Klíče si házím do tašky a hledám mobil.
,,Chtěl jsem se zeptat na to samý," ozve se nezaujatě z našeho obýváku-ložnice a já jen nakouknu dovnitř a pokrčím rameny. Sedí před televizí jako obvykle a ani se na mě nepodívá. Často mě teď nechává samotnou, večer se sebere a odchází. Neřekne kam a ani se ho neptám.
Z mrazáku vytáhnu zamraženou pizzu a hodím ji do trouby, která už by také potřebovala vyčistit. Naštěstí je pátek a zítra mám kratší směnu.
,,Máš dnes večer nějaký program?" Zkusím se ho zeptat v domnění, že bude sdílnější a opřu se zády ke stolu.
,,No," podívá se líně na hodinky a vstane z křesla. ,,Vlastně už jdu," dojde až ke mně, pohladí mě po tváři, ale víc než já ho zajímá spíš klíčenka položená za mnou, pro kterou se přese mě natáhne.
,,Tak fajn," odpovím spíš rezignovaně a dívám se, jak se obouvá a odchází. ,,Užij si to," řeknu posměšně, až když klapnou dveře a zavrtím hlavou. Že by mě třeba vzal sebou? Ne, raději ať po něm uklidím. Co mám asi tak sama dělat? Ta volnost mi vůbec nevadí, alespoň už to není to zpovídání, když jsem se třeba chvíli zpozdila v práci. Teď se ale chová tak podivně lhostejně.
Takže tu pizzu mám asi celou sníst já.


Aella Bloodworth 
3. září 2016
Stála som na streche hotela a v tichosti pozorovala mesto, ktoré ani trochu tiché nebolo. Bolo jedno, či je deň, alebo noc- New York nikdy nespal. Preto sa mi toto miesto tak páčilo, bolo ako ja. Neschopné zaspať. Hotel bol tichý, možno tu bol jeden alebo dvaja neoperení, ktorý boli držaný v hniezde a učili sa poslušnosti. Roky evolúcie..ts. Taká hlúposť. Každý nový upír bol rovnaký, nespútaný, naštvaný na svet a hladný. Nebolo s nimi normálnej reči. Chápem ich, samozrejme že ich chápem, no naše vyčíňanie bol odôvodnené. My sme nemali nikoho, kto by nám povedal čo si môžeme dovoliť a čo nie. A preto nás toľko zomrelo, len kvôli nevedomosti. A dnešný neoperený majú celý klan, ktorým im pomáha zostať na žive, no ich neposlušnosť je zakaždým horšia a horšia. Niekedy sa pýtam samej seba, či ich nezahrabať v hroboch hlbšie, len aby sa im nepodarilo dostať von. Naštvane sa otočím na päte a pretriem si koreň nosa. Nie že by ma bolel, je to len zvyk, znak frustrácie. Potrebujem krv, ľudskú a priamo z človeka, tie transfúzie sú nedostačujúce na moje podráždené nervy. A navyše, pokožka mi až jemne brnela pri myšlienke toho, ako zaborím tesáky do niekoho krku. Zoskočila som zo strechy a porozhliadla sa po uličke, či ma niekto nevidel. Až potom mi napadlo, že je to tak pravdepodobné, ako to, že budem môcť chodiť po slnečnom svetle. Dumort bol strašidelné a opustené miesto. Nikoho by ani nenapadlo sem dobrovoľne vojsť. Samozrejme na pár extrémistov ktorý o skúsili. Bola to príjemne zmena. Niečo ako...hm ako sa to vola? Donáška do domu? Po pousmiati nad krvavými spomienkami som vybrala po uliciach. Niektoré bolo rušnejšie ako iné, no na žiadnej z nich nebolo nič, čo by mi vyhovovalo. Napadlo ma skočiť aj do Pandemonia, no bol stred týždňa, to najlákavejšie a najlepšie tam bude až v piatok, toto chcelo niečo iné. Prudko som zastala v chôdzi a jemne pozmenila smer. Univerzitný kampus, bol dobrá voľba každý deň mimo víkendu a piatku. Školou znudený mladý ľudia sa potulujú sem a tam, snažia sa nájsť trochu zábavy. Vedela som im ju ponúknuť. Vlastne som im vedela ponúknuť zážitok, na ktorý by normálne nezabudli, ak by som im nezastrela spomienky. S úsmevom na perách som prechádzala chodníčkami okolo mladých ľudí a snažila sa nájsť toho, kto bude pre mňa a moje potreby ten pravý. A tam bol, opretý o pilier budovy obklopený partiou priateľov. Nevyhral by súťaž krásy, ale niečo na jeho ryšavých vlasoch a hnedých očiach bolo zaujímavé. Avšak nebolo to jediné, čo ma zaujalo. Najdôležitejšie bol ten silný a pravidelný tlkot srdca, ktorý som mohla počuť aj na vzdialenosť niekoľko metrov. Jeho pulz mierne podskočil, keď ma zbadal a ja som sa naňho usmiala. Ani som nemusela použiť encanto a on sa ospravedlnil priateľom a pomaly sa vydal ku mne. Občas som si užívala, ak som niekoho mohla loviť, čakanie len vzbudzovalo moju zvedavosť a hlad. No občas, ako napríklad dnes, som im rada nechávala dojem, že to oni lovia mňa. Och keby len oni vedeli.
,,Ahoj bábika, som Ray a ty?" opýtal sa s koketným výrazom a ja som sa nevinne pousmiala a odlepila od steny a prešla k nemu. Bol o niečo vyšší ako ja, čo pri mojich necelých 170 centimetroch nebolo moc ťažké. Pokrčila som ramenami položila mu ruky na hruď. Pod rukami som cítila aká je mierne vypracovaná, čo vysvetľovalo ten krásny rytmus srdca.
,,Ja? Ja som tvoja bábika." Povedala som ticho. On sa usmial, ako keby vyhral ľahkú korisť. To bol na omyle. To on bol ta ľahká korisť. No kým bude chutný, nestarám sa, či má vôbec nejaký charakter.
Po chvíľke, ktorú som si ním strávila po ceste na jeho izbu, som prišla na to, že je hlúpy ako kameň na dne Mŕtveho mora. Mala som chuť pretočiť oči nad každým jeho slovom, no namiesto toho som sa usmievala a ochkala nad všetkým čo povedal. Prečo to robím? Ani neviem. Bolo to zábavne ako si myslel, že ho naozaj počúvam. Ako náhle sa však za nami zavreli dvere, som sa mu pozrela priamo do očí.
Na posteľ.
Prikázala som mu pohľadom. Ako omámený vojačik prešiel k posteli na ktorú si sadol a nedočkavo na mňa pozrel. Tak, a kto je teraz bábika? Opýtala som sa samej seba a sadla mu na kolená. Jemne mu natočila hlavu na bok a pohľadom som vyhľadal to miestečko. Bolo tam, krásne sa dvíhalo na jeho koži. Cítila som tesáky ako sa vysunuli a s úsmevom som ich zaborila do jeho krku. Bolestivo zjojkol, ale hneď potom, nebolo po jeho bolesti ani chýru ani slychu.
Jeho omámený výraz sa na mňa pozeral, ako som mu pomáhala ľahnúť si, bol vždy mierne vtipný. Viem hryznutie bolo tak trochu droga, ale aj tak.
Zajtra si daj niečo okolo krku a kamarátom povedz, že si si užil skvelú noc.
Encanto sa k nemu dostalo rýchlo a dôrazne aj cez únavu a omámenie vážne prikývol a potom sa znova blažene pousmial. Milovala som hrať sa s ich mysľami. Bolo to ako dýchať. Niečo čo robíte aby ste prežili, nedokážete prestať. A ani nechcete.
,,Niečo okolo krku...skvelá noc." Povedal súhlasne skôr, ako ho to úplne seklo a on zaspal. Odfrkla som si a malíčkom som si otrela kútiky ...