Profile Photo

Caroline Rougerenardoffline

  • Lovec stínů
  • 98

    XP

  • 3

    Questů

  • 703

    Návštěv

  • Caroline Rougerenard

    před 7 měsíci, 3 týdny
    Nad ránem jsem se vracela do Institutu. Hlídka byla celkem poklidná. Ještě předtím jsem zavítala do upířího baru. Po tom co mi Grace řekla, snažila jsem se najít nějaké informace ohledně upírky, co se prý údajně přátelila s Calebem. Stále se mi tomu nechtělo věřit. Moje mysl si to jednoduše nedokázala představit. Zamilovanej, jo to určitě. Jak by se mohl zamilovat do upírky? Musí v tom být něco jiného. Namlouvám si dál, jelikož láska k mrtvé pijavici mi přijde nesmyslná. Promrzlé ruce si strčím do kapsy od bundy. Samozřejmě že jsem nic nezjistila. I kdyby je někdo viděl. Tihle by mi nic neřekli. Co jsem si vlastně myslela. Drží spolu. Vyběhnu po schodech a vydám se rovnou do svého pokoje. K mému překvapení narazím na vcelku vysokou ženskou postavu. Držení těla a krátké hnědé vlasy o ní prozradí, že je to Iana sestra. Irina Rougerenard. „Ahoj.“ Vyslovím celkem nejistě. Nevím, co tu dělá. Rychle se na mě otočí s mírným úšklebkem. „Máš chvíli?“ Spustí na mě bez pozdravu. Neřeknu jí ne. I když mám spoustu jiných věcí na práci. Třeba jako hlídání Caleba, který si dělá, co chce. Já se mu dělám s palačinkami a on si zpřetrhá provazy a vezme roha. Jako by to nebylo pro jeho vlastní dobro. Tomuhle se říká vděk. Otevřu dveře a rukou jí naznačím, ať jde dovnitř. Nevím jak se v její přítomnosti chovat. Potkala jsem jí jen jednou. Na svatbě. Tam se chovala mile. Ale z toho se nedá usuzovat, když byli všichni opilí. Jdu hned po ní a zavírám za sebou dveře. „Čekala bych někoho trochu jiného z vaší rodiny.“ Přejdu k posteli a sednu si na její kraj. Irina si mezitím bere židli a také se usazuje. „Nevím, který z vás je více tvrdohlavý.“ Já nejsem tvrdohlavá. Jen se nemám za co omlouvat. Svoje myšlenky si nechávám pro sebe. Nechci jí přerušovat. Irina lehce zakroutí hlavou. Nejspíš nedokáže najít vhodná slova. „Víš. Nevím, co se mezi vámi stalo. Jediné co vím je, že kdykoliv někdo zmíní tvoje jméno. Vidím mu na moment v očích bolest. Neodpoví, uzavře se a odejde.“ Odmlčí se. Nevím co si o tom myslet. Nechci nad tím přemýšlet. Vždyť on si mě vzal z nutnosti. V tu chvíli se však Irina znovu pustí do řeči. „Má toho hodně. Rodiče na něj Institut prakticky hodili. Neustále něco řeší, hlídkuje a trénuje. Ale přesto se mi zdá jak bez duše. Když jsem vás viděla na té svatbě. Byl úplně jiný. Takhle šťastného jsem ho neviděla roky. Caroline, ať se mezi vámi stalo cokoliv. Neříkej, že se to nedá vyřešit.“ Podívá se na mě svým pronikavým pohledem. Co jí na to mám říct? „Irino.“ Promasíruju si kořen nosu. „Tvůj bratr.“ Nemám ani dostatek síly na to vyslovit jeho jméno. „Měl si vzít jinou. To nejspíš víš.“ Hlasivky mi spadnou až k žaludku. Ty slova pálí jako by mi vypalovaly díru do srdce. „Byla jsem pro něj něco jako vzpoura proti matce. Rebelský akt. Každý jsme to nejspíše viděli jinak. Já byla bezhlavě zamilovaná a on.“ Nedokážu se jí dívat do očí. Uhnu pohledem někam za ní. „Se, jen potřeboval oženit.“ Spolknu poslední slova a snažím se nedovolit slzám, aby se prodrali na povrch. Cítím se slabě. Tohle ve mně nikdy nikdo nedokázal vyvolat. Malá, slabá, bezmocná bytost. „Jak tohle můžeš vědět, Caroline?“ Cuknu hlavou jejím směrem. „To co mi tu povídáš, mi vůbec nezní jako Ian. Ten den, co tě chtěl požádat o ruku, mi volal. Byl hrozně nervózní, ale z jeho hlasu byla slyšet radost. Tehdy se mě zeptal, jestli je vůbec možné, aby k někomu cítil něco takového.“ Tiše se uchechtne se a skloní hlavu. „Našla jsi muže, který tě bezmezně miluje. A ať si myslíš cokoliv. Tak tímhle jsem si naprosto jistá.“ „Tak proč odletěl? Proč nezavolal?“ Snažím se hlas udržet tak, abych nezněla jako ublížené štěně. „Protože je tvrdohlavej. Je Rougerenard.“ Pomalu se odrazí od stolu. „Navíc. Myslím, že je tu něco co jsi mi neřekla. Je sice tvrdohlavý, ale umí přiznat chybu. Musela si mu říct něco, co ho opravdu hodně dostalo, jestli se sebral a odletěl. Nebudu to tady z tebe páčit. Ani to nechci vědět. Jen, možná zkus vzít telefon a udělat první krok. Myslím, že vám ani jednomu nestojí za to, se takhle trápit.“ Vydá se pomalu ke dveřím. „Ty už odcházíš?“ Otočím se na ní. „Mám tu ještě něco na práci. Chtěla jsem se za tebou jen stavit. Tak se měj, švagrová.“ Pousměje se na mě a odejde z pokoje. Neptám se, proč je v New Yorku. Kdyby chtěla, řekla by mi to přímo. Plácnu sebou na postel a chvíli zírám do zdi. V hlavě se mi honí tolik myšlenek. Možná jsem udělala chybu. Ne, on je ten, kdo tu udělal chybu. „Eh, sakra.“ Prudce se zvednu a v kapse nahmatám telefon. Přejdu do číselníku, kam naťukám Ianovo číslo s ruskou předvolbou a jen čekám. Skoro ani nedýchám, když telefon začne vytáčet. Chvíli slyším jen pípání, které už mi přijde neuvěřitelně otravné. Ani nevím, co chci říct. Když v tom se z druhého konce po odmlce ozve Ianův hlas. „Caroline?“
    *****
    Dalo by se říct, že poslední dobou nevím, co se sebou, se svými pocity. Dalo by se to říct, pokud by se nebraly v potaz okolnosti. Ano, bez ní je mi hrozně. Ale mám čas na to vnímat jak moc? Ne. Věděl jsem, že převzít ze dne na den odpovědnost za moskevský institut nejspíš nebude sranda. Nikdy by mě však nenapadlo, že se nachází v takové krizi. Ukázalo se, že k nám jezdí na zkušební rok čím dál tím méně mladých lovců a ubývají i ti stálí. Tím myslím, že umírají. Za poslední měsíc jich zemřelo záhadnou smrtí pět. Našli se vždy jen symboly jejich rodů-zbraně, prsten, náhrdelník, brož-celé od krve, díky které jsme si mohli být jistí, o koho jde. Mým úkolem tedy není jen si hrát s papíry a občas okřiknout náhodného nefilim, jak jsem se původně domníval. Ne, dostal jsem se do role jakéhosi detektiva, který tohle všechno musí rozluštit. Smrti jsou jasně nadpřirozené, tudíž spadají do mé kompetence a já proti tomu nemohu nijak protestovat. Chybí mi tedy moje manželka? Neuvěřitelně. Ale sami uznejte, že není úplně čas si nad tím pobrečet, když téměř každou hodinu vedu výslechy. Již se téměř sám sebe ptám, jestli jsem přeci jen něco neviděl, neslyšel nebo nezamlčuji nějaká důležitá fakta. Vím, že bych měl Caroline moc rád po svém boku, zároveň jsem však vděčný za bezpečí, které jí propůjčuje New York. Odtamtud se mi totiž o žádných katastrofách nedoslechlo. Ovšem můžu jen doufat, že se opravdu nic neděje. Nyní ke konkrétní situaci-byl jsem uprostřed výslechu jednoho arogantního upíra, který mi řekl, že jméno posledního zemřelého slyší poprvé v životě. „Netvrdím, že jste ho nutně musel znát. Tvrdím však, že jeho pozůstalost byla nalezena v místech, jež jsou proslulá jako vaše loviště.“ Nemrtvý na chvilku znejistěl, ale v podstatě se neměl čeho bát. Nepodařilo se mi zatím získat jediný důkaz na to, že své oběti zabíjí, není to objektem našeho rozhovoru. Ale… ví to? „Pokud nebudete vypovídat, vždy můžu poslat dál, že byl jen jednou z vašich mnoha svačinek. Přeci jen, zbyl z něj jen zkrvavený náhrdelník. Krev na něj mohla, co já vím, stříknout ve chvíli, kdy jste z něj svými tesáky rval život.“ Nemohl jsem se moc ponořit do své nenávisti, raději jsem tedy zmlkl a vyčkával, jaký na něj budou mít má slova účinek. „Nefilim bych nezabil.“ Po těchto slovech zvedl hrdě bradu a důrazně na mě pohlédl pichlavýma očima. Cítil jsem z něj, že je slabý. Cítil jsem, že mi chce říct mnohem víc. Čekal jsem však, že to potrvá trochu déle. „Už vůbec ne nefilim, se kterým jsem obchodoval.“ Z ,neřeknu nic‘ se tu pomalu ale jistě stalo ,řeknu příliš.‘ Jeho náhlá výmluvnost na mě zapůsobila až téměř podezřele, nechal jsem ho však v tichosti pokračovat. „Jednou začas za mnou přišel a vyměnil informace za ampulku mojí krve. Nevím, k čemu ji chtěl a nikdy mě to ani nezajímalo. Díky tomu, co mi prozradil…“ Se ti podařilo zbavit všech důkazů, které existovaly ohledně vražd tvé potravy. Dořekl jsem si v duchu a začalo to do sebe všechno postupně zapadat. Už už jsem tomu chtěl řádně přijít na kloub- obzvláště teď, když se konečně rozmluvil!- jenže v tom mi zazvonil telefon. Nechtěl jsem to brát, po pár zvoněních mě však přemohla zvědavost a pohlédl jsem na displej. Jméno na obrazovce mě natolik vykolejilo, že když jsem vyběhl z výslechové místnosti, abych hovor zvedl, jediné čeho jsem byl schopný, bylo ono jméno zopakovat nahlas. „Caroline?“
    *****
    Zadrhl se mi hlas. Najednou jako bych nebyla schopná slova. Můj mozek odmítal spolupracovat a já skoro začala koktat. „Iane.“ Vydechnu a nevím jak pokračovat dál. „Irina je v New Yorku.“ Obeznámím ho s informací, kterou ale nejspíš ví. „Přišla za mnou a.“ Přeruší mě jeho hlas. „Irina je s tebou?“ Jeho překvapený tón mě celkem zarazí. Myslela jsem, že ji sem poslal vyřizovat nějaké náležitosti ruského Institutu. „A-ano. Překvapila mě. Ale jsem ráda, že přijela.“ Dostanu ze sebe a najednou mám hrozně sucho v krku. Natáhnu se pro sklenici vody, ale i když se napiju, tak mi to ten pocit knedlíku v krku neodbourá. Najednou nemůžu přijít ani na jeden dobrý důvod, proč jsem vzala telefon a začala vytáčet jeho číslo. „Já. Chtěla jsem tě slyšet.“ Když už si se rozhodl mě tu nechat. Projede mi myslí hořká poznámka, kterou si ale nechávám pro sebe. Je ticho a to mě znervózňuje ještě víc. No tak, Iane, pomoc mi trochu. „No, popravdě se mi Irina spíš dostala do hlavy.“ Dopovím a promnu si kořen nosu. „Víš. Nechtěla jsem ti ublížit. Byla jsem vzteklá a nebyla schopná přemýšlet racionálně.“ Sama nevím, jestli v tu chvíli mluvím o tom, co se stalo s Troyem nebo o tom, že jsem mu to vpálila do tváře. „Nechci dál žít v tom, že o sobě nevíme. Nedokážu to.“ I když ty jsi mi srdce roztříštil na milion kousíčků. Nejsem to já, kdo by se měl kát. „Řekni něco, prosím. Tohle mě ničí.“ Mám chuť ten telefon položit. Vyhodit ho třeba z okna. Když v tom se ozve zachraptění a následovně Ianův hlas. „Já taky ne.“ Řekne potichu. Srdce mi trochu poskočí. Ale ta hádka vznikla díky jeho lži. Která mě neustále bodá. „Caroline, omlouvám se, měl jsem ti to nejspíš říct, ale nepřišlo mi to důležité.“ Aha, to že sis mě vzal z povinnosti, není důležitý faktor. Pomyslím si, ale nechávám ho mluvit. Nechci rozpoutat další hádku. „Myslel jsem to vážně, vše co jsem ti řekl. Hlavně ten manželský slib.“ Dokončí a zase se rozprostře to nemilosrdné ticho. „Nápodobně.“ Vysoukám ze sebe. „Irina říkala, že máš hodně práce.“ Začnu, abych nenechala hovor stát. „Eh, ano, jsou tu jisté problémy. Ale o těch až někdy jindy. Až zjistím víc.“ „Tady je to snad ještě větší holubník, než když jsi odjížděl.“ Tiše se uchechtnu, i když na té situaci není nic moc k smíchu. „S Grace a Sebastianem jsme našli Caleba sjetého yin-fenem. Nevíme, kdo mu to udělal. Každopádně na tom nebyl úplně nejlíp.“ Hlas mi zase zvážní. Nevím, proč mu to vyprávím. Možná proto, že nemám v plánu letět do Ruska. Nejspíš potřebuju jen záminku, pod kterou by mi později nemohl vyčítat, proč neletím za ním. Chci ho vidět. Nejradši ze všeho bych teď byla v jeho náručí, ale zranil mě. A i když to mezi námi chci urovnat, tak se ty rány nejspíš budou ještě chvíli hojit. A samozřejmě, že tu nechci nechat Caleba na pospas závislosti. I když Grace říkala, že vypadal už dobře a on sám o pomoc moc nestojí. „Chybíš mi.“ Vlastně mi chybí jakákoliv opora. Proč vlastně tak moc lpím na New Yorku? Ian byl moje opora. A teď tu není. Je na druhé straně zeměkoule. Je to i moje chyba. Přiznávám. „Ty mně taky, paní Rougerenard.“ Jeden koutek mi vyletí do křivého úsměvu. „Ani nevíš, jak rád slyším tvůj hlas, ale musím jít. Mám tu něco na práci.“ „No, jistě. Běž.“ Řeknu s dávkou pochopení v hlase. Je správce Institutu, je jasné, že nemá čas. Až bude mít, třeba se i ozve sám. „Miluju tě.“ Ozve se velice tiše, ale přece jenom. Zavřu oči. „Já tebe.“ Vyslovím a zavěsím telefon. Mísí se ve mně spoustu pocitů, které nedokážu zkrotit. Otevřu oči a vstávám z postele. Byla jsem po hlídce unavená, ale po takovém telefonátu, by mě stejně moje myšlenky nenechaly spát. Vyjdu z pokoje a mířím rovnou ven z Institutu. Nemám vyloženě nikam nemířeno. Jen si potřebuju sehnat dobrou kávu a protřídit si myšlenky. Vytáhnu mobil z kapsy a najdu Irinino telefonní číslo, které mi dal Ian, když jsem zařizovala věci okolo svatby. Taky mohla jen zavolat, usnadnila by si cestu. Pomyslím si a v rychlosti naťukám prosté ´Děkuji.´
    *****
    Opravdu mi volá. Ale proč? Děje se něco? Je v nebezpečí? Potřebuje něco jako jednotlivec a má žena nebo jako prostředník newyorského Institutu? Takový bordel, jako v tu vteřinu, jsem v hlavě dlouho neměl. Netušil jsem, co od ní očekávat, na čež nejsem úplně zvyklý. Většinou ji předvídám docela slušně. “Iane,” ozvalo se v telefonu mé jméno v odpověď a mně bylo jasné, že pro ni není jednoduché na mě mluvit. Takže mi ještě neodpustila, pořád ke mně má jakýsi odpor kvůli té hlouposti, co jsem provedl. Začal jsem si nervózně mnout čelo, když v tom jsem zaslechl něco naprosto nečekaného. “Irina je v New Yorku.” Volá mi tedy jen kvůli mé sestře? Napadlo mě jako první, ovšem následovně jsem se i nad tím pozastavil. Co tam vlastně můj sourozenec vůbec dělá? “Irina je s tebou?” Odpověděl jsem jí s čirým překvapením v hlase, které ani nevím, jestli bylo způsobeno tím, že mi o tom Caroline říká-místo jakéhokoliv jiného témata, co by nás mohlo udobřit- či obecně onen fakt jako takový. Ovšem přesto, že náš rozhovor postupně nabíral na přirozenosti, pořád jsme oba byli neuvěřitelně opatrní a myslím, že kdybych si zapl krokoměr, tak jsem za ten rozhovor nachodil po chodbě docela dost kilometrů. Není připravená to zapomenout, možná nebude nikdy připravená. Možná se na to ani nikdy nebude chtít připravovat, to už je na ní. V tomto bodě s ní nijak nehnu, ledaže bych se zvedl a dojel za ní do New Yorku, když ona zjevně nemá v plánu návštěvu Ruska. Jenže to nemohu. Zrovna v tu chvíli, kdy jsme se dostávali k hlavním romantickým řečím, uslyšel jsem tiché škubnutí. Odjakživa jsem měl sluch dobrý a runa ještě lepšího sluchu z něj tedy udělala naprosto dokonalý. Už v tuto chvíli jsem se začal omlouvat, že bych měl jít, aniž bych věděl, co bude trhnutí následovat. “Ani nevíš, jak rád slyším tvůj hlas, ale musím jít. Mám tu něco na práci,” vyřkl jsem již téměř nepřítomně, poté jsem o trochu přítomněji vyslovil slova lásky, jakmile mi však Car odpověděla… zaslechl jsem řev. Ne křik, řev. Řev umírající šelmy, která ví, že už ji nic nezachrání. Ani jsem nestihl típnout hovor, doufal jsem tedy, že to udělá Caroline, a vběhl jsem do výslechové místnosti. Musel jsem si před oči nastavit dlaň, aby mě úplně neoslnilo světlo, které zalilo pokoj. Světlo ohně. Jistě, škubnutí, servání stínidel, která bránila slunečnímu svitu dovnitř. Ano, neměli jsme nic lepšího, nic lepšího přes noc nebylo potřeba. Ale jelikož celou noc promlčel a odmítal svědčit… Teď jsem ho viděl v plamenech, doslova jsem ho i slyšel v plamenech. Tichounké praskání ohně, jež škvaří kůži jemňounkou jako papír. Přišel jsem pozdě, už nebyla šance mu pomoci. Jakmile padl mrtvý k zemi, bylo mi jasné, o co tu jde. Věděl příliš mnoho.
    +1 se toto líbí

Caroline Rougerenard

Shadowhunter

“If I can still breathe, I’m fine.”

stav uživatele 98 / XP
Nováček
Overthinking
75%
Making coffee
80%
Killing demons
97%
Eating Caleb´s breakfast
100%
Be married
40%

Přátelé

Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo

Média

Fotky
Videa

2016 - 2019 © Shadowhunters RPG

Podpora

Spolupráce, nahlášení závadného obsahu, obtěžování, návrhy k dějové lince, převzetí postav, žádosti o vytvoření nových místností...

Sending

Log in with your credentials

or    

Forgot your details?

Create Account