Profile Photo

Cassiopeia Lanceoffline

  • Upír
  • 106

    XP

  • 0

    Questů

  • 85

    Návštěv

Profil

Jméno

Cassiopeia Lance

Celé jméno

Lady Cassiopeia Isidora Lance, mí milenci mě často oslovovali ‘Izzy’ a pro dobré přátele jsem byla ‘Cassie’. Tuhle dobu však už dávno odvál čas.

 

V současné době se na zvonku mého bytu nachází jméno Calliope Lanford, které však vnímají pouze ti, co nejsou imunní vůči okouzlení.

Své knihy v tomhle desetiletí vydávám pod jménem Marianne Clark.

Rasa
Status

Spisovatelka na volné noze

Bydliště

Luxusní apartmán na Manhattanu

Věk

17 (256)

Výška

160 cm

Váha

52 kg

Datum narození

17.11.1764

Charakteristika

Hodně uzavřená osoba, která nejraději veškerý svůj volný čas věnuje psaní, čtení nebo kreslení.

 

!Komu se to nechce sáhodlouze číst, tak ve zkratce:

 

– Má:

 

  • > oči: modré a chladné jako jezera v horách
  • > vlasy: tmavé, havraní, dlouhé k pasu
  • > tělo: štíhlé a malé

 

– Oblíbený:

 

  • > malíř: Leonardo da Vinci
  • > architekt: Antonio Gaudí
  • > skupiny: Queen, AC/DC, Panic! At the Disco

 

– Ovládá:

 

  • > Angličtinu (rodný britský přízvuk, který už ale umí zamaskovat)
  • > Španělštinu
  • > Francouštinu
  • > Ruštinu (základně)
  • > jedno a půl ruční meč
  • > Encanto (brilantně)

 

A kdo si rád počte, může pokračovat:

 

Píše nejčastěji o lásce a nevýrazných dívkách, kde čerpá často z vlastních zkušeností. Její oblíbený malíř je Leonardo da Vinci a také velmi obdivuje Antonia Gaudího. Hudbě ze své éry nijak nepřivykla, více ji baví moderní rock a pop. Je velkou fanynkou skupin Queen, AC/DC a v poslední době ji v apartmánu na plné pecky vyřvává Panic! At the Disco.

 

Jako dáma, vychovaná podle etikety, vhodná na vdávání ovládá angličtinu, francouzštinu, španělštinu a základy ruštiny. Učila se hrát na klavír a harfu, ale sotva se vymanila z vlivu přísné učitelky etikety, tak přestala cvičit. V dnešních dnech zvládne sotva Ovčáci, Čtveráci.

 

Nemá žádné blízké přátele, protože se ji sociální kontakt omrzel. Pokud se i tak dostane do nějaké společnosti, málokdy promluví a už vůbec ne první. Většinou jen řekne sarkastickou, drzou poznámku.

 

černé vlasy k pasu, které si na psaní stahuje do drdolu, aby ji nepřekáželi, a modré, většinu času nepřátelsky chladné, oči. Je štíhlá, jak se na pravou dámu její doby slušelo, a malá, takže ji v prvních okamžicích, kdy ji lidi poznají neberou vážně, pokud se rozčílí, což mnohdy vede k ještě větší agresi z její strany.

 

Dříve velmi využívala pozornost mužů, nejspíš jako pomstu pro stín z její minulosti. Proto se za ta léta naučila brilantně používat Encanto, a také velmi zbohatla.

 

Zbraně často do rukou nebere, spoléhá z většiny na okouzlení a svůj vzhled nevinné dívenky, ale když už musí bojovat, chopí se jedno a půl ručního meče, se kterým se ohání jako dračice.

Minulost

Opět to lehce zkrátím pro nečtenáře:

 

1764 – narodila jsem se

1767 – narozen můj bratr

1772 – začínám se učit etiketu, francouštinu, španělštinu, ruštinu, na klavír a na harfu

1779 – otec mi začíná hledat manžela

1780 – jsem zasnoubena s Henrym Worchesterem

1781 – proměněna v upíra

1799 – začínám využívat Encanta a začleňovat se opět do společnosti pod jinými jmény

1800 – 1842 – střídám muže jednoho za druhým, bohatnu a cestuju

1825 – sestra jednoho z mých milenců se stává mou jedinou blízkou přítelkyní

1827 – jeden z mých milenců mě dokonce zvěčňuje ve své básni Lorelei

1834 – kupuju vilu na anglickém venkově

1855 – moje blízká přítelkyně Lady Octaviána Price umírá a tak odjíždím do Francie pod jménem Lady Annabelle Beau

1855 – 1910 – úplně se stahuju z veřejnosti  a píšu knihy na svém novém francouzském sídle

1910 – prodávám sídlo a utíkám před válkou do Ameriky, kde si koupím luxusní byt na Manhattanu

 

A nyní delší životopis, pro ty co zajímají detaily:

 

Narodila jsem se roku 1764 v Anglii. Moje matka byla hraběnka Antonia Montmare a otec vévoda Charles Lance.

 

Jako první narozené dítě jsem byla zklamáním, protože jsem byla žena a můj otec si přál syna, dědice.

 

Proto mi pozornosti věnovala pouze moje chůva, které jsem v soukromí důvěrně přezdívala ‘Mamá’.

 

Ještě více do pozadí mě odsunulo, když se narodil můj bratr, Charles Lance II., a veškerá pozornost se přesunula na něj.

 

Tehdy jsem se začala cítit ještě více osamělá a nešťastná, protože jsem dospěla do věku, kdy jsem se měla učit povinnosti pravé mladé dámy a proto jsem přestala vídat ‘Mamá’ a začala se vzdělávat pod vedením soukromé učitelky, madam Bottsoár, která měla pisklavý, vysoký hlas a vadila jí každá maličkost, kterou jsem udělala špatně.

 

Pozornost svých rodičů jsem získala zpět až v roce 1779, kdy jsem ve věku patnácti let nechávala nemazatelné vzpomínky v myslích mnoha mužů, kteří by mě rádi za manželku.

 

Můj otec nakonec ze zástupu mužů vybral chráněnce svého dobrého přítele, barona Worchestera, jménem Henry. Henry se mi ze začátku velmi líbil. Byl sice o deset let starší než já, ale to dříve vůbec nevadilo. Měl špinavé blond vlasy, které se mu roztomile kroutili kolem tváře a světle zelené oči, které mi uchvátili.

 

Jenže se brzy ukázalo, že je to zbabělec a bídák.

 

Pozval mě na krátkou procházku večerním parkem. Jak romantické, pomyslela jsem si. Povídali jsme si o literatuře a hudbě, když se proti nám vyřítil zanedbaný muž.

 

Dlouhé tmavé vousy se mu táhly až k ramenům a ve vlasech podobné délky měl listí a špínu. Vykřikla jsem úděsem a chtěla se schovat za Henryho, ale ten už nestál vedle mě. Ohlédla jsem se, jak rychlým během mizí po cestě, kterou jsme přišli, ale to jsem neměla dělat, neb jsem ucítila štípavou bolest na krku a poté jsem zřejmě omdlela.

 

Když jsem přišla k sobě měla jsem sucho v hrdle a tíživou bolest na prsou. Skrz tmu jsem nic neviděla, tak jsem se prostě jen snažila dostat ven.

 

Nechápala jsem, kde se nacházím. Neznala jsem to místo, ale když přede mnou proběhla krysa, vrhla jsem se na ní. Jako bych to ani nebyla já. Mladé dámy netrhají zuby krysí kůži, ale já si nemohla pomoct, až později, když jsem přišla k sobě, mi došlo, co jsem provedla a zděsila jsem se.

 

Chtěla jsem se vrátit na panství, ale nevěděla jsem kudy. Nakonec jsem útočiště našla ve staré opuštěné chajdě.

 

První noc jsem probrečela a když mě druhý den ráno probudila pálivá bolest na ruce, kde mi svítilo slunce a já zjistila, že se na něj nemůžu dostat, brečela jsem ještě víc. Nesnášela jsem svůj nový život.

 

Spala jsem přes den, přes noc jsem musela sát krev z hlodavců kolem mého nového bydliště. Trvalo mi zhruba měsíc, než jsem se vzchopila a řekla si: “Takhle to dál nejde.”

 

Začala jsem poznávat svoje nové schopnosti a hledala lidi, kterým se stalo to samé. Postupně jsem si na nový život zvykla.

 

Svou matku, otce ani bratra jsem již nikdy neviděla. Nevím, ani co se stalo s Henrym, ani jak vysvětlil, že jsem se s ním nevrátila. Avšak přesto ve mě zůstala ta hořká touha po pomstě.

 

Zjistila jsem, že nyní mi nedělá potíže ovládnout mysl mužů a stala jsem se mistryní v Okouzlení.

 

Je to takové moje temné období, za které se poněkud stydím, neb jsem se chovala, jak by to dnešní mládež nazvala, jako zlatokopka.

 

Svým obětem jsem vždy dala trochu své krve a proto za mnou chodili stále víc a víc. Hodně se tehdy moje osobnost změnila a z té skutečně nevinné naivní holčičky jsem se stala královnou manipulace.

 

Muži mi vždy s radostí zanechali většinu svého majetku a já bohatla. Co na to říct, měla jsem v té době víc milenců než všichni evropští panovníci milenek…

 

Jeden z mých milenců mě zvěčnil v básni Lorelei, jako vodní pannu, co láká muže za svým hlasem. To mi popravdě zalichotilo. V té době se mým milencem stává také Lord Augustus Price, ačkoliv mě na něm prvně zaujal jeho majetek, musím říct, že důvod, proč jsem s ním zůstala asi nejdéle, byla jeho sestra. Lady Octaviána Price byla jedinou mou blízkou přítelkyní za celý dlouhý život. Tavy, jak jsem jí přezdívala se v knihách topila se stejnou vervou jako já a proto jsme si vždy měli, co říct.

 

Naneštěstí v roce 1855 zemřela a proto jsem se rozhodla opustit Anglii a pod jménem lady Annabelle Beau si pořídit sídlo ve Francii nedaleko dnešního Saint-Tropez, zde jsem se uchýlila do sebe.

 

Smrt Tavy mě jakoby probrala. Ve svém sídle jsem uvažovala o všem, co jsem za posledních padesát let prováděla a dá se říct, že jsem i zpytovala svědomí. Jediné, co jsem dělala, bylo psaní, čtení, kreslení a nebo jsem se po setmění procházela po pláži.

 

V klidu jsem si obývala mou vilu, koupenou samozřejmě z peněz vymámených od těch okouzlených mužů, až do roku 1910, kdy se mi přestávalo líbit, co se děje za hranicí Rakousko-Uherska.

 

Prodala jsem vilu a utekla z Francie do Ameriky. Ukázalo se, že právě včas. První světová válka vypukla necelé čtyři roky na to.

 

Nový svět byl pro mě skvělá příležitost. Pořídila jsem si větší luxusní apartmán na Manhattanu, kde žiji do teď a začala opět psát knihy a malovat.

 

Muže jsem nikdy nepřestala milovat, ovšem teď už to není o využívání, ale o lásce. Mé knihy směřují hlavně k tomuhle tématu, který jsem vlastně sama nikdy nezažila.

Faceclaim

Emily Rudd

Cassiopeia Isidora Lance

Upírka

Je lepší být nenáviděn pro to, co jsi, než být milován pro to, co nejsi.

stav uživatele 106 / XP
Nováček
Boj tělo na tělo
24%
Boj s mečem
45%
Rychločtení
92%
Psaní knih
90%
Encanto
100%

Přátelé

Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo

Média

Shadowhunters RPG © 2016 - 2020

Přihlaste se

nebo    

Forgot your details?

Vytvořit postavu