Enid Tremayneoffline

  • 16

    Views

  • Enid Tremayne před 4 měsíci, 2 týdny

    Probudila mě další noční můra, mrtvá těla Ebenezerů Cosgrovových a nářek jejich rodiny, budou mě děsit ještě dlouho. Mně se to ale nestane, tuhle válku přežiju, vyhraju ji. Nevím už jestli tomu sama věřím, všichni ti mrtví si mysleli to samé, že zvítězí, ale já jsem lepší než oni. Podívala jsem se z okna, mdlá záře věží Alicante. Úplně jsem zapomněla, kde jsem. Je to divné tady být, válka obtéká Alicante jako řeka kámen, jakoby žádná nebyla . Hlasy prvních ptáků ruší noční ticho, za chvíli se začne rozednívat, musí být mezi třetí a čtvrtou, ale v pokoji pro hosty není budík.

    Jsem moc bdělá, abych ještě usnula a je moc pozdě, aby to ještě stálo za to. Vstala jsem a vzala si zapůjčený župan, přehozený přes opěrku židle. Sešla jsem schodiště, až na chodbu spojující dvě části domu, nechci potkat Phoebe. Na hodinách v kuchyni prarodičů bylo čtvrt na čtyři.

    Je desátého dubna, neměla bych být rozmrzelá v tak skvělý den, ale nemůžu si pomoct, asi je to tím mlžným oparem nad Alicante, všechno je tak mdlé, rozmazané a ponuré, přes clonu mlhy. Jsem ještě mrzutější, protože chci kakao, ale v Alicante nejsou mikrovlnky. Musím ohřát mléko na plotně. Většina lidí o Alicante básní, jak je krásné, jak ho milují, jistě místy je tu zajímavá architektura, ale jinak není o co stát. Nikdy jsem to tu neměla ráda, mám ráda velká města s mikrovlnkou.

    Snažím se přemýšlet nad blbostmi, abych nemusela myslet na spleť malých i větších lží, které mě udržují někde, kde ani nevím, jestli chci být. Nemyslím ani na to, že jsem se včera s tátou hned z kraje pohádala, zase jsem něco plácla a pak se to rozmázlo, jako moucha na čelním skle. Nebo na obrazy těl v hale Bostonského institutu. Promnula jsem si kořen nosu. Měla jsem si vzít sebou mobil a pustit Snoop Dogga, je nejlepší po ránu.

    Za okny se rozednívá a kakao je hotové. Dnes to nevypadalo na hezký den na svatbu, počasí bude mizerné, kdo by také chtěl mít svatbu desátého dubna, divné datum. Csilla říkala, že je to nějaký rodinný svátek, důležitý den. Svatební oznámení nebylo překvapující: “Dovolujeme si Vám oznámit, že dne 26.7. 2018 budou oddáni Leif Atilla Sjögren a Csilla Varady,” spíš by mě překvapilo, kdyby si Leif vzal někoho jiného.

    Týden v Alicante bude dlouhý a nudný. Pořád jsem na otce naštvaná ze včera. Myslí si, že potřebuji jeho péči, že mě musí hlídat jako malé dítě, ale já už jsem dospělá, sice ještě podle Spolku ne, ale jsem a nepotřebuji kontrolovat. Kdekoliv je táta, tam je to jako v kleci. Už nejsem malá holčička.

    Vypila jsem si kakao a přemýšlela, čím zabiju čas do svatby v poledne. Na obzoru žádná televize ani rádio. Vrátila jsem se do postele, chci jen ležet a nemyslet na nic kromě svatebního dortu a hezkého bratrance nevěsty.

    Doufám, že se v New Yorku neděje nic hrozného, zavolali by mi, kdyby ano? Zavolali by, kdyby se něco stalo, dozvěděla bych se to. Jsem čím dál paraniodnější, v každé kočce u popelnic vidím mutanta. Nevím jestli je to zdravé. Rozhodně není, nic není zdravé v téhle válce, ani v žádné jiné. Zvládám to, všechno je pod kontrolou.

    Csilla vypadá ve zlaté krásně, šaty skvěle zvírazňovaly její objemné přednosti a zakrývaly objemné, no… nepřednosti. Olivová pleť křižovaná jizvami z run, černé vlasy a hnědozelené oči. Někdo nechápal, co na ní Leif vidí, prý je.. nedostatečná původem a krásou. Zjevně nikdo z těch hnidopychů Csillu neznal, protože je naprosto dostatečná osobností. Doufám, že spolu budou šťastní. Chtělo se mi brečet z té krásy a dojetí, jako nějaké třináctce u Titaniku, ale vydržela jsem do konce obřadu.

    Počasí se dopoledne vyjasnilo, i když ráno to vypadalo neslavně. Neměla jsem nic kromě kakaa, těšila jsem se na oběd. Dort byl s jahodami a chutnal skvěle, pekly ho matky novomanželů Ildikó a Hajnal. Slavilo se ještě dlouho do noci i po odchodu novomanželů, ale já si z večera pamatuji jen útržky. Divoký tanec s jedním z Nightigalů, plácání blbostí s hezkým bratrancem Csilly – Bélou který byl naštěstí úplně na mol. Pamatuji si na víno, co jsem pila, červené i bílé, suché, sladké, šumivé i trpké. Nevzpomínám si jak jsem se dostala domů a je to tak lepší. Prý mě odvedla Phoebe a já po cestě vyznala lásku Robertovi Rosenbloomovi a vyčetla mu, že mě opustil ještě na Akademii.

    Tenhle týden bude dlouhý a hrozný, měla bych se zavřít do sklepa a do odjezdu nevylézat. Navíc se blíží výročí smrti Agnes, nemůžu navštívit její hrob. Nevím jestli jí mám dát květiny na hrobku Tremaynů.

Podpora

Spolupráce, nahlášení závadného obsahu, chyb, obtěžování, žádosti o místnosti, vlastní domovy, návrhy o rozvinutí hry, převzetí postavy a další...

Sending

© 2016 - 2018 | Shadowhunters RPG 

Log in with your credentials

or    

Forgot your details?

Create Account