Profile Photo

Grace Lengthornoffline

  • Lovec stínů
  • NEW YORK
  • 407

    XP

  • 2

    Questů

  • 1.4K

    Návštěv

  • Grace Lengthorn

    před 7 měsíci
    21.4.2018
    Když se budím, pokaždé dostanu strach, že by mě někdo mohl nahradit. Leč jsem se cítila ohrožená a ustrašená, byla jsem k tomu i neskutečně hloupá a naivní, když jsem se rozhodla Institut opustit. Ke všemu na vlastní pěst a bez pojistky, co by mě dovedla domů. Moje jediné eso v rukávu byla prastará víla, kterou mi opatřil Axel. Jeden z následníků trůnu Zimního dvoru a nyní žijící v Evropě. Jeho pravé jméno mi nikdo z nich prozradit nechtěl, ale Axelovi nedošlo, že s runami slyším na celou místnost. Proto když ho přinutil se podvolit, dostalo se až ke mně. Aegon byl vysoký a pohledný muž s tmavými vlasy a zkaženými mravy. Aspoň se mi to zdálo během jeho konverzace s Axelem, kterou o mně vedli. Za žádnou cenu se na Zimní dvůr vracet nechtěl a já byla zvědavá proč. Soustředila jsem se ale na to, abych zvládla přenos portálem do jeho rodné země. Přes všechny krutosti, které si ze Zimní slavnosti pamatuju, jsem musela uznat, že na Faerii je něco prastarého a nádherného. Snadno bych se tu nechala oklamat, kdybych neměla poslání, které jsem si vymyslela. Sama se ptám sebe proč.
    První tři dny stačily na to, aby nás připravily o všechno jídlo. Víla, která mě doprovázela skrz své území, měla dost sil na to, aby nás skryla před nižšími vílami, které by mohly naši přítomnost ohlásit u dvora, a dost sil na to, aby mě zvládla zabít. Jenže i já znala jeho pravé jméno a to mě chránilo. Získané mapy ze sídla mého rodu v Idris se tu vykreslily naprosto k ničemu. Místa tu sice zapsaná byla, ale Faeria se neustále bude měnit a formovat, jak mi bylo Aegonem vysvětleno. Jeho chování se na Zimním dvoře změnilo. Bylo v něm něco měkčího a obezřetnějšího. Nejspíš měl taky strach z toho, co nás může tady potkat.
    „Umíš rozdělat oheň?“ Zeptal se mě a já se koukla ke krbu a dříví vyskládaném vedle něj. Můžu to aspoň zkusit, pomyslela jsem si a beze slov se rozešla ke krbu. Nechal mě samotnou a odešel. Neptala jsem se ho kam, protože mě nemohl doopravdy opustit. V tomto ohledu jsem mít obavy nemusela.
    Krb byl úplně vyhaslý, naprosto bez jiskry a kolem nás byl jen sníh a les. Tahle polorozpadlá chata byl jediný úkryt a k našemu štěstí prázdný. Třela jsem o sebe větývku a kus dřeva, ale bylo to marné, nikdy jsem ve volné přírodě netábořila. Aegon se po chvilce vrátil s dalšími poleny a ze shora sledoval můj neúspěch. Pak se uchechtl a jedním pohybem vyslal jiskru ke krbu, čímž mě dopálil.
    ,,To jsi to nemohl říct dřív?“ Vyjela jsem po něm úsečně a na to, že jsem znala jeho jméno, jsem ho skoro vůbec nezajímala.
    ,,Neptala ses.“ Usedl si na druhý konec téhle mizerné chaty. Asi mu zima nebyla, musel umět teplotu těla regulovat magií. Za to já se choulila v zimním kabátu u krbu, třela si ruce o ramena a hladověla. Nebylo co jíst, nic tu nerostlo a tak jsme oba byli odkázaní na to, co přinese zítřek.
    Další den v mrazu jsem se vydali o kus dál. Portál nás před pěti dny vyplivl v lese a tím jsme teď bloudili, i když Aegon tvrdil, že vycítí kudy jít. Skryl nás dost dobře na to, aby se mu podařilo obstarat jídlo z domku, který jsme po cestě potkali. U stolu seděla žena a díky runě jsem dokázala prohlédnout iluzi a vidět jak doopravdy vypadá. Pokožka, kterou jsem mohla zahlédnout přes tu vrstvu oblečení, vypadala jako javorové dřevo. Měla něco přes metr čtyřicet a vůbec si nás nevšimla. Musela jsem se pozastavit nad myšlenkou, proč Aegon neumí vyčarovat nějaké jídlo, když dokáže rozdělat oheň pouhým pohybem ruky a skrýt nás tak, že o nás nikdo nemůže vědět.
    Třeba jsem se taky jen nezeptala.
    Stařena seděla u stolu a pletla. Tlusté kostěné jehlice tkaly látku a mě s děsem maličko píchlo u srdce, když jsem viděla její znetvořený obličej. Oči seškvařené a zalepené, byla tedy slepá. Neměla jsem na lítost čas, vzali jsme si, co jsme potřebovali a zmizeli odtamtud. Po cestě jsem se dovolila zeptat pouhým slovem proč. Aegon věděl na co narážím, i když jsem mu hned na úvod zakázala číst mi myšlenky. Odpověděl, že neví a nedíval se jí do hlavy, ale klidně to mohl být jen rozmar nějaké mocné víly. Další dny se nám podařilo dostat na okraj lesa, že jsem mohla z dálky pozorovat vysokou pevnost Zimního dvoru v hoře. Kousek od nás se nacházela vesnice s trhem, který byl naším věrným nevědomým zásobovačem. Vílí jídlo bylo úžasné, opojné a neskutečné. Cítila jsem se o něco silnější po těch pár dnech, co jsem si mapovala terén. Aegon mě stále popoháněl, ale za několik dní už nic nedělal. Jakoby na všechno měl času dost a taky že měl, musel mít odžitých několik století. Zděšení z té bytosti s každým dalším dnem o trochu opadlo. Hlavně jsem měla v ruce tu pojistku, ale zbytečně jsem jí nezneužívala, oba jsme věděli, že by to byl zbytečný boj. Když jsem se jeden den konečně rozhodla přijít blíž, na Zimním dvoře se konala oslava s průvodem k pevnosti. Aegona jsem nechala v polorozpadlé chatě, když mě začal otravovat vílími hádankami. Jednoduše jsem vybuchla, odešla a nakázala mu, aby tam zůstal a nesledoval mě. Mavrockův meč jsem vzala z trucu s sebou jako náznak, že mu nevěřím. Asi mu dělalo dobře dobírat si někoho jako jsem já. Tvářil se na mě jako kdybych byla hloupé dítě a moc rád mi to předhazoval. S dlouhou kápí jsem kráčela skrz zmrzlé spadlé stromy pokryté jehličím. Trvalo zhruba hodinu, než jsem se dostala k úpatí hory odkud se průvod nesl. Pozorovala jsem ho zdálky a všimla si Severní věže, kde by měl být ten bod, kde naruším tok magie. Nádvoří bylo plné nebo se tak z dálky aspoň zdálo. Dav byl hlučný a plný různých nadpřirozených, okřídlených i neokřídlených stvoření. Nebyla to motýlí křídla jak znám z pohádek jako spíš tmavá, blánovitá jako mají netopýři. Každá víla byla jiná a přece se v něčem navzájem podobaly. Všechny měly drsný půvab. Některé zase byly podobné spíš výdobytku přírody než andělům a démonům. Důležitý fakt pro mě byl ten, že se nacházely obklopeny hromadou stráží. Asi jsem se hodně zasnila, protože jsem najednou cítila v hlavě podobný tlak jako na Zimní slavnosti. Jen nepatrný, možná jsem si ho jen vsugerovala strachem, jenomže i to mohlo znamenat špatné znamení. Těžce jsem polkla a vybočila z davu lidí, abych zmizela z dohledu. Chtěla jsem si hrad ještě obejít z druhý strany, ale to teď muselo jít stranou. Byla jsem příliš zabraná do svého průzkumu na to, abych se ohlížela a přesvědčovala, zda mě někdo sleduje. Ruce i nohy mi začaly mrznout a usoudila jsem, že je tam až moc stráží na to, abych se mohla dostat blíž. Hlavou mi zase projel ten neblahý pocit a donutil mě zrychlit krok.
    ,,Neruším?“ Zašeptal někdo za mnou, když došel blíže. Nebyl to hlas Aegona, tím jsem si byla jistá a i když mě mé instinkty hnaly k útěku, pokračovala jsem stejným tempem dál.
    ,,Jsem na odchodu.“ Odpověděla jsem, ale hlas se mi chvěl. Nevím, jestli nervozitou nebo zimou. Neohlédla jsem se, i když jsem měla to nutkání. Jestli jsem onu osobu za mnou měla přemoct, muselo to být co nejdál od hradu.
    ,,Opravdu? To by mne ani nenapadlo, vzhledem k tomu, že pokračujete v chůzi. Kampak tak rychle?“ Nenechal se odbýt a srovnal se mnou krok. Byla jsem si jistá, že mě pod kápí nevidí. Nervózně jsem zatnula zuby a přemýšlela nad tím, co jsem mu odpověděla.
    ,,Ne, to byla odpověď na otázku: Neruším?“ Připomněla jsem mu vlastní slova, ale hlas se mi nejistě zhoupl a on se pouze ledově uchechtl. Nemohl jít se mnou a pronásledovat mě. Rozhlížela jsem se kolem, co mi jen zorné pole pod kápí dovolilo. Nevěděla jsem, jestli jsme už daleko od hradu, ale zastavila jsem se a pohledem jsem sjela ke špičkám bot mého pronásledovatele. Ustoupila jsem o krok a pod kápí nahmatala svěcenou vodu. I tahle víla ráda hrála hry, ale já na ně neměla čas.
    „Měl byste se vrátit. Tady není bezpečno.“ Zvedla jsem o trochu hlavu.
    „Člověk by neřekl, že okolí zimního dvora je vhodné k bezcílnému procházení. Nebo se snad mýlím?“ Jeho hlas se mi vysmíval, když se muž rozhlédl kolem sebe. „Vyhrožujete mi?“ Otázal se a mírně si odkašlal. Možná, že když ho začnu nudit, tak mě nechá být? Ne, to je naivní myšlenka.
    „Nejsem tady bezcílně, mé plány jsou mé a nemám potřebu se svěřovat.“ Odvětila jsem stroze stejným tónem, který jsem pochytila od Aegona.
    „Vaše plány jsou možná původem vaše, avšak na území mého lidu se stávají mým problémem. Jelikož mi nepřijde, že jste zvaným hostem, když tak starostlivě skrýváte svou tvář. Tak pro začátek co tu děláte.“ Tímto započal můj výslech a já nervózně pod kápí krčila obočí při představě, že přede mnou možná stojí víla stejně mocná jako královna Carmina.
    „Je mi zima.“ Usmála jsem se, ale byla to chabá výmluva. Stáhla jsem kápi a doufala, že mi nikde není vidět runa. „Nemám tu sebou doprovod, protože bych tu správně být neměla. Chtěla jsem jen navštívit tuhle slavnost.“ Poslední slovo jsem hledala snad věčnost a rozešla se zase k lesu. „A nyní půjdu domů. S dovolením.“
    „To jsou nevýhody Zimního dvora. Vaše tvář je mi povědomá, neznáme se odněkud?“ Zeptal se mě a srovnal opět se mnou krok. Dovolila jsem si na něj pohlédnout. Na ostře řezanou tvář, oči černé jako uhel a tmavší vlasy. Prastaré, mocné stvoření, ale já ho nedokázala zařadit. Moje mysl byla tak pomatená. Namítal, že mu jeho svědomí nedovolí mě nechat samotnou, ale já v jeho slovech cítila hrozbu. Už jsem se nacházela tak hluboko v lese, že jsem nedokázala poznat, kde to jsem. Tíha Mavrockova meče na zádech na mě dolehla spolu s panikou, když jsem se na muže po několika vyhýbavých větách otočila. Hrál se mnou hry a mně se začala do tváře vlévat krev a bušit srdce. Sáhla jsem po dýce a vrhla jsem ji nepříteli pod hrdlo, když jsem ho zatlačila ke stromu o krok za ním.
    „Chci to vědět. Mám už těch her dost.“ Hlas se mi zlomil. Nebyla jsem statečná, jak jsem si představovala. Teď už jsem si vzpomněla na večer U měsíce v úplňku. Byl tam a hrál si s mou myslí, až jsem se v opětovným záchvatu sesunula k zemi. Ruka s dýkou se mi roztřásla a otočila proti mně samotné, aniž by cukl svalem.
    „Chcete vědět co? Že si nenechám chodit lovce po pozemku? Hry. Tajemství. Tak vás odmalička učí charakterizovat víly, že? Možná by neuškodilo se o nich něco přiučit v praxi.“ Pousmál se.
    „Nikdy jsem se o vílách neučila, obrázek jsem si udělala sama. O tom jsem přesvědčená už ze Zimní slavnosti.“ Na krku jsem ucítila pálení, když jsem přes skelný zlostný pohled ze sebe drala ta slova. Druhá ruka mi mezitím zabloudila ke svěcený vodě. „Jste bezcitný bestie!“ Křikla jsem a vrhla po něm lahvičku a hned dýku přesně pod hrudní koš.
    ,,Však jsme teprve začali, má drahá.“ Zašvitořil a jen tak tak uhnul mému zásahu se svěcenou vodou. Směr dýky se stočil do koruny stromů, musel v tom mít prsty. „Bezcitné bestie. Dřív bych možná protestoval, ale zní to poměrně přesně, když se nad tím zamyslíš.“ Pokračoval a upřel pohled na mě tak, že mě zmátl. Chtěla jsem ho zabít a jít domů.
    „Jste unudění životem, proto tohle všechno.“ Zalapala jsem po dechu, ale studený vzduch mi neprošel do plic. „Bez boje…“ Zasípala jsem. Kolena se mi z nedostatku kyslíku podlomila a já v dusivém kašli poklekla a držela se za krk. Přes moje snahy se nadechnout, vzduch mi nic nedával. Nemohu zemřít bez boje. Posbírala jsem v sobě všechny kousky zbývajících sil a mrštila po něm jednu z posledních lahviček se svěcenou vodou. Bez problému se ji vyhnul.
    „Sám musím uznat, že i mně je tento způsob komunikace příjemnější. Ale není lehké se k tomuto dostat s náhodným kolemjdoucím, či dokonce v ulicích New Yorku.“
    Nemohla jsem mu ani odpovědět, už jsem ležela na zádech ve sněhu a horké spánky mi chladil sníh.
    „Dys..“ Snížila jsem se k volání o pomoc. Mé tělo se napínalo, škubalo sebou na zemi ze strany na stranu a já se dávila a mlátila o zem.
    „Koho voláš, svého milého?“ Posměšně se mě zeptal, čímž mě ještě víc vytočil. Ten sotva. „To zní vskutku jako zábava hodná mé matky.“ Nemohla jsem vidět jeho úlisný úsměv, ale cítila jsem ho na sobě. Tlak v krku povolil a s tím mi došla i informace, kterou zmínil. Je synem královny Carminy stejně jako: „Aegon, můj vílí poskok.“ Zasípala jsem.
    „Vílí poskok? Zkusíme novou zábavu, co myslíte?“ Než jsem se stihla nadechnout, hrudník se mi sevřel. Musel si hrát s mou myslí, protože takový strach, který mě donutil křičet, jsem zažila jen na Zimní slavnosti. Musela jsem přihlížet jeho potěšení, ze kterého jsem byla znechucená. Škrtilo mě oblečení, na spánku mi tepala horká krev a já si u krku ze sebe začala rvát bundu. Převalila jsem se zpátky na kolena, nechtěla jsem, aby viděl jak mi slzí oči.
    „Syn krále. Je to syn krále.“ Horké čelo jsem tlačila do sněhu, jedna ruka mi rvala vlasy a druhá držela místo u srdce, které splašeně uhánělo. Na chvilku jsem dostala pocit, že pukne. „Parchante.“
    „Budoucí král mi zní lépe.“ Rozezněl se ke mně potěšený hlas a moje ruka k němu vymrštila další nůž, kterému se o fous vyhnul. „Co kdybychom udělali dohodu? Já přestanu útočit na tvou mysl a ty přestaneš máchat tím svým nástrojem?“
    Nevěděla jsem, jestli si se mnou hraje nebo to myslí vážně. Tyhle vílí hry mi motaly hlavu a já se v nich nedokázala vyznat. Vzpomněla jsem si jen na to, že s vílou nikdy nesmím uzavřít žádnou dohodu. Nikdy. Jeho tlak na chvíli povolil a já se přetočila zády k němu na bok a pořád se držela za srdce. Hlava mě bolela, až jsem skoro přicházela o zrak. Mavrockův meč na zádech mě tlačil do obratlů páteře.
    „Neuzavřu žádnou dohodu s vílou, když je tu další následník. Zab mě a padnu v boji, ale přijdou další.“ Nepoznávala jsem se, když jsem takhle mluvila. Jako kdybych to ani nebyla já, tak smířená se smrtí, že jsem neměla ani sil se na něj obrátit. Zrak se mi pomalu vracel a já zaostřovala na vločky sněhu na mé promrzlé ruce. Bylo mi v tu chvíli jedno, že jsem k němu zády a vystavuju se v dokonalé pozici, aby mi bodl dýku do zad. Kdyby chtěl, udělá to stejně. Byl mocnější, než jsem si myslela.
    Stále se vysmíval mým námitkám o Aegonovi, ale když jsem znovu řekla jeho jméno a nahlas, rysy v obličeji se mu zdůraznily, jak napnul zlostí tvář.
    „Neopovažuj se vyslovovat toto jméno.“ Teď už jsem měla jistotu, že mě zabije. Jestli mě o tom nepřesvědčila jeho magie, tak teď to byl výraz, kterým mě provrtával naskrz. Koledovala jsem si, ale co jsem ještě mohla ztratit. Něco ve mně bublalo a tlačilo mě, abych to dokončila. Třeba to bylo vílí kouzlo a nebo moje narůstající hrůza překročila hranici děsu. Otočila jsem se na ně škrábala se na nohy.
    „Propustím tě, jen s maličkatou úpravou tvé mysli, pokud dovolíš. Jen nezapomeň. Ušetřil jsem tvůj život a nikdy jsem neprahl po vymření nefilim. Žij si se svou iluzí Aegona jak chceš, ale i já jsem panovník vhodný pro Dohody.“
    „Tomu sám nevěříš, podívej, jak se mnou zacházíš.“ Nemohla jsem namítnout nic víc, jeho neviditelná ruka zase uchopila mou mysl, která se skoro rozpadala pod tíhou kouzel, jíž byla svázaná. Udělal na ní další uzel a pousmál se. „Ne každý uvažuje racionálně, dcero trnů. Někdo dává přednostně na rasovou nenávist. Nenávist, kterou já necítím. Mohu nabídnout mír, pokud mi Spolek pomůže se zbavit mých rodičů. Mohu nabídnout otevřenost vašim požadavkům, popřípadě uzavření nových dohod. A než se budeš ohánět tím, že nejsem mírumilovný a mučil jsem tě.“ Zvedl ruku před sebe, aby mě předem zarazil. „Vzpomeň si, že jsi narušitel na mém území. Momentálně žijeme válkou, a přes to všechno víš, že odsud odkráčíš.“
    Nevěděla jsem, co tím myslel, než jsem se zamyslela jak odsud odejdu. Moje hlava viděla jen Institut, nic jiného a já neměla schopnosti na to si otevřít portál zpět do mé země. Začala jsem jeho slova zvažovat.
    „Nemám žádnou záruku, že tyhle podmínky dodržíš.“
    „Jde o to, co vnímáš jako záruku.“
    „Já nemám čas na povídání.“ Odvětila jsem a došla ke stromu, pod který jsem si sedla a natáhla nohy před sebe. Byla jsem tu chycená v pasti bez možnosti úniku. A čím víc jsem mluvila, tím větší riziko bylo, že tohle mocný stvoření naštvu. Byla chyba to říkat, ukázalo se jen jak jsem zmatená. Pravdou bylo, že chycená na místě jsem měla dost času, což si asi on uvědomil. Pozvedl obočí, když mě uviděl usazenou na zemi a pokračoval dál.
    „Nic nebereš jako záruku, přesto ji potřebuješ, abys mi mohla věřit. Buď nevíš co říkáš, nebo z toho mám chápat, že mi nebudeš věřit nikdy? Když ti budu nadále bránit v cestě, může to znamenat něco úplně jiného. Například jaká je tvá strategie? Nahrnout se do hradu a zabít tou svojí maličkou dýkou koho potkáš? Zbytečně surové a nepropracované.“ Hlavu zaklonil a opřel se zády o protější strom. „Jsi jako chirurg používající motorovou pilu při operaci. Když teď odejdeš a později spolu dáme dohromady účinný plán, můžu být tvým skalpelem. Bude to výhodné pro oba z nás. Jen zemře méně nevinných víl, popřípadě to ušetří i tvůj život, který by byl v duelu s královnou v ohrožení.“
    Prokřupl se si prsty v rukou, ten zvuk mi připomněl lámání kostí na Zimní slavnosti. Mlčela jsem dlouho. Dost na to, abych si utřídila myšlenky, když jsem se vyhýbala jeho upřenýmu pohledu a hypnotizovala zmrzlou zem pod sebou.
    „Ale já mám plán.“ Špitla jsem a zastavila jsem se. Nemohla jsem mu to říct, jenže nechtěla jsem se nechat takhle shazovat. „Jen se ti nebude líbit.“
    Naklonil hlavu zvědavě na stranu a uhlově černé vlasy mu padly do čela. Došlo mu, že to ze mě jen tak nevypáčí a kupodivu ho to neodradilo.
    „Vypadá to, že před sebou máme dlouhou noc.“ Křivě se usmál, rozešel se ke mně a posadil se vedle mě. Nevěřila jsem svým očím a znervózněla jsem o to víc. Nohy jsem si instinktivně pokrčila v kolenou a s dýkou v ruce jsem svoje zápěstí o kolena. Koutkem oka jsem sledovala vílu, co s křivým úsměvem pozorovala nebe. Skoro mi připadalo, že je se sebou nadmíru spokojený. Dokonce přivřel víčka a naslouchal zvukům nočního lesa, asi aby mi ukázal jak moc si může dovolit, zatímco já tu sedím ve strachu a zimě. Musel se nudit, protože se začal vyptávat na nepodstatné informace. A jestli mu vůbec něco mohu říct, aspoň to jak Aegon vypadá. Jak bych ho vůbec mohla popsat? Všechny víly vypadaly stejně. Nádherná elegantní stvoření, ale pod povrchem krutost a lsti. Nemělo cenu mu tohle popisovat, tohle je jejich stejný rys a tak jsem aspoň přiznala, že se Aegon za žádnou cenu nechtěl na Zimní dvůr vrátit. Víla se vedle mě pousmála a dodala, že nemá nic lepšího na práci, než tu se mnou sedět. Slovo smrtelnice, kterým mě nazval, jen dokazovalo jak moc jsem snadná zabít. Asi šlo o to, aby mi to tak připadalo. Vyprávěl mi o tom jak umíral hlady a jeho jediný plán na přežití byl ulovit zvěř, kterou chovali tamní. Věděl, že ho zabijí, jestli ho chytí. Prý to byla smrt jako smrt, ale dnes je tu a zajímalo ho, jestli mám před sebou podobnou volbu. Možná mi jeho výhružky a čarování byly příjemnější, protože teď vůbec nevím, co za další hru se mnou hraje.
    „Ne a ano.“ Odpovídám. „Mohla bych to přehlížet dál a čekat, až mě něco roztrhá. Ale takhle padnout v boji nechci.“ Nepoznávám se, ale rozumím co se stalo. Grace, která přišla do Institutu měla spoustu lidí a věcí, kterých se nechtěla vzdát za nic. Ale já, ta která tu sedím teď, už nemám nic než válku a Mavrockův meč.
    „Jsi tak neodbytný pořád?“ Ani nevím, proč to ze mě vypadlo, asi jsem na vteřinku mrkla a viděla normální osobu a ne několik desítek let starou a mocnou vílu. Ten okamžik hned pominul.
    „Říká se o to o mně.“ Tiše se zasmál a já ustaraně stáhla obočí k sobě, asi jsem se téhle jeho stránky bála víc. Té, co se směje, vypráví mi o životě a vyjednává. Velká změna oproti tomu, když jsem se tu před ním musela plazit po zemi. Víly jsou nejdivnější stvoření. Sice mě nařkne, že s Aegonem na trůnu a jeho pravým jménem bych vlastně vládla já, ale tak to není. Začala se do mě dávat čím dál větší zima, seděla jsem na zmrzlé zemi a chladný vánek mé štípal do tváří. Napadlo mě se ho otevřeně zeptat, jak dlouho tu se mnou zamýšlí být, protože já se odsud nehnu.
    „Jak dlouho nebudeš mít nic na práci?“
    „Dokud budou moji rodiče naživu.“ Uchechtl se a i mně nad tímhle zvláštním humorem cukly koutky.
    „Páni, málem bych zapomněl, že se umíš usmívat, dcero trnů.“ Dcera trnů, to je nejdivnější přezdívka, kterou mi kdy kdo řekl, proto jsem se na něj zvědavě podívala. Věděl, že jsem z rodu Lengthorn.
    „Mám jméno. Grace.“ Osvěžila jsem mu paměť. Jeho jméno jsem už znala z toho baru, i když mi ho stejně připomněl. Jenže zase jsme se odklonili od toho, čeho jsem chtěla docílit. Víly.
    „Sejmi ze mě to kouzlo a nemusíme tady mrznout.“
    „Roztomilé, ale řekněme, že to nepatří mezi naše možnosti.“ Odbyl mě a sundal ze sebe sako. „Pořád máš možnost jít domů.“
    Sako jsem zaraženě držela v rukou. Jak bych mohla jít domů? Byl institut můj domov? Jedna moje část říkala, že pořád ještě je, ale ta druhá se tam cítila sklíčeně. Nemohla jsem se tam schovávat a snášet řečičky našich úžasných lovkyň, co nemohly unést, že jsem teď zástupce. Ne, takhle jsem se vrátit do institutu nemohla. Bylo by to jako do jámy lvové.
    „Zastavím tady tok magie a pak už nikdo nic nevyčaruje.“ Odpověděla jsem a prohřáté sako jsem si přivinula mezi hrudník a kolena. Jestli měl v úmyslu namísto mučení mě takhle převézt na svou stranu, pak to fungovalo. Nebo jsem převezla já jeho? Kupodivu ho to nenaštvalo, byl naprosto bez emocí, když se vyptával, jestli ho to zasáhne. Ale já sama jsem nevěděla, co s tím mečem způsobím. Podle té knihy v červené kožené vazbě, která byla o našem rodu, měl Mavrockův meč v sobě několik vzácných run, které do něj vypálila železná sestra Conwenna, jedna z prvních železných sester Lengthorn. Prý jsou to ale jen domněnky a meč má v sobě mnohem víc. Tolik, že se ho chtěl Spolek zmocnit a tak ho můj rod schoval ve svém sídle v kobkách, aby ho nikdo nenašel. Nebyl jako Meč Duší, který z nefilim vyrve pravdu. Mavrockův meč byl prý odolný dost na to, aby setrval celá staletí skoro netknutý a schraňoval v sobě magii. Nedokázala jsem mu odpovědět na jak dlouho se mi to podaří a kam až to zasáhne. Plán byl takový, že pod Severní věží hradu se nachází místo, kde je hlavní tepna magie, a přesně tam Mavrockův meč poslouží jako blokace. Spolu s runami z Šedé knihy. A když všechny víly oslabím o jejich kouzla a magie, tak je tu šance je porazit. Lovci stínů jsou lepší bojovníci.
    ,,Nejsem si jist, zdali je odvážné či pošetilé být první osobou, co něco takového vyzkouší. Nemohu říct, že se neobávám následků, ani to, že bych byl obratnější se zbraní než s kouzly.“ Elegantně vyskočil na nohy a přešel kočičí, tichou chůzí ke mně. ,,Ale pokud mě neprobodneš v prvních třech vteřinách bez magie, můžu se pokusit párkrát ohnat mečem.“ Pravil a natáhl ke mně ruku. Byla to moje jediná možnost, přijala jsem ji a vyškrábala se na zimou ztuhlé nohy, ale vyjednávání ještě nebyl konec.
    „Sejmeš teda ze mě to kouzlo?“
    „Předpokládám, že mi nezbývá jiná možnost.“ Promnul si ruce a pomocí očního kontaktu se mi zase dostal do hlavy, uzlíček na mé mysli povolil, ale zůstal pošramocen. Skutečně jsem se pohybovala na hraně, jestli mu věřit a nechat se následovat do možný propasti nebo se dát na útěk. Zasypávala jsem ho hromadou otázek, jestli mě vede k hradu. Nemohl lhát a pomalu mě jeho přímé odpovědi ujišťovaly, nemohly být dvojsečným mečem. Někde z dálky na mě křičela moje mysl: A co Aegon? Věděla jsem, že se pro něj musím vrátit, v hloubi duše jsem s tím počítala. Ale měla jsem mu nárokovat trůn, který jsem teď přislíbila tomuhle. Mapovala jsem si cestu zpátky, abych věděla, kam se zase vrátit, ale les byl tak stejný a já se stopovacím uměním vůbec nepokročila.
    Vrátila jsem mu jeho sako, připadala jsem si divně, když tam byl jen v košili a taky jsem nechtěla být nic dlužná, což křičelo obrovskou ironií, když jsem s ním uzavřela dohodu. Jako kdyby mě tohle gesto mělo nějak od dohody s vílou odpoutat. Dovedl mě až k hradu a podle jeho mapy jsem musela k Severní věži, což bylo na druhý straně.
    „Nepochybuji, že to zvládneš i beze mě. Ale jsi si jistá, že by nebylo lepší, kdybych šel s tebou?“
    +4 se toto líbí

Grace Lengthorn

„I put the sexy in dyslexia.“

Listen to me:
i was a child
who only wanted
to heal things –

stav uživatele 407 / XP
Nováček
Claustrophobia
100%
,,I'll remember this''
67%
Ruining relationships
70%
Killing demons
81%
Friendzoning
89%

Přátelé

Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo

Média

Fotky
Videa

2016 - 2019 © Shadowhunters RPG

Podpora

Spolupráce, nahlášení závadného obsahu, obtěžování, návrhy k dějové lince, převzetí postav, žádosti o vytvoření nových místností...

Sending

Log in with your credentials

or    

Forgot your details?

Create Account