Profile Photo

Grace Lengthornoffline

  • NEW YORK
  • 911

    Návštěv

  • Grace Lengthorn před 1 rokem, 9 měsíci

    Přicházím z dalším hlídky, ale tentokrát mířím po chodbách institutu až do výcvikového sálu. Jsem si jistá, že ve dvě ráno nikdo trénovat nebude a já potřebuju být na chvilku sama. Jen vydechnout po tom, co jsem se zase chytla s Jessem. Sundavám ze sebe mikinu a sedám si na žíněnky. Zbraně pomalu vytahuju z pouzder, aby mě nezatěžovaly. Ani se nebudu obtěžovat je zanést do zbrojírny. Můžou někomu posloužit k tréninku a vlastně poslední, co by se mi mělo honit hlavou je tohle.
    Přišel za mnou, když jsem měla hlídku u doků a seděla tam a pak to zase začalo. Jenže já nemám čistou hlavu, cítím se tak pod tlakem a nechci jednat v afektu…Už ne. Nechci se do všeho vrhat tak po hlavě jako dřív.
    V jedné věci měl Jesse pravdu. Potřebuju vypadnout z města a vytřídit si myšlenky v hlavě. Ale ne s ním v Anglii, musím být na to sama a proto mě napadá další pitomá a nezodpovědná věc.
    Ale udělám to, nebudu už plýtvat časem a zavírat se v institutu. Je to pořád jedno a to samý. Hlídky, tréninky, hádky.
    Po několika prázdných minutách se zvedám a mířím přímočaře do svýho pokoje, kde beru batoh a skládám si do něj to nejnutnější a nějaký oblečení navíc. Stélu a pár zbraní, který budu mít u sebe. Jak přelstím ty detektory už mám vymyšlené předem.
    Ještě než odcházím, dávám si sprchu a čas. Poslední minuty si to ještě promyslet. S rukou opřenou o dlaždičky a zíráním zvažuji všechny následky, který tohle spontánní cestování přinese. Jenže ani to mě neodradí. Oblékám se do pohodlného oblečení, zbraně pečlivě schovávám a nanesu si pár nezbytných run, včetně neviditelnosti. S batohem na zádech vyrážím z institutu. Bude průser, že jsem se sebrala a odešla. Už jen proto, že novým mentorem je Ava a jestli se vrátím, asi mě nepřivítá s otevřenou náručí. Ale třeba by si Caleb všiml, že ještě existuju. Ale dost, tohle poslouchat nehodlám. Mobil sebou mám, kdyby to někoho zajímalo, tak mi pošle smsku.
    **
    Sedím na letišti v hlavní hale s letenkou, kterou ani potřebovat nebudu. To jen kvůli rezervaci a nakonec bude místo v první třídě prázdný. Aspoň pro zraky civilů. Letadlo mi letí až za hodinu a do té doby tu nejspíš vysedím důlek.
    Zakláním hlavu a na chvilku zavírám oči, než mě probudí vibrující zvuk v mém batohu. Shání se po mně docela brzo, ještě jsem ani nenasedla na letadlo, pomyslím si, jenže pak nahmatám vibrující věc, která oznamuje démonskou aktivitu v mém okolí. Okamžitě se rozhlédnu kolem, ale žádného mutanta nebo jinou nestvůru nevidím. Může to být fantom a ty je mnohem těžší odhalit.
    Zůstávám sedět. Nechci se zaplést do ničeho, co by mohlo můj odlet odsunout. Vibrace nakonec zmírní a já se v sedadle uvolním a po chvilce se zvedám a na vyzvání přecházím do sektoru, který mě už navádí k letadlu. Musím projít skrz bezpečností ochranku, ale runa mě jistí. Přelezu železnou zábranu hned vedle securiťáka a mám cestu volnou.
    Sedám si do jednotlivého sedadla první třídy a batoh sesunu hned vedle sebe. Budu jen doufat, že si někdo neusmyslí sednout si na mou rezervaci.
    Po čas letu se bráním spánku, musím být ve střehu, kdyby se někdo ochomýtal kolem mého sedadla. Jsou to jen dvě hodiny letu, vydržím to i bez runy, tvrdím si zatvrzele. Trvá to snad věčnost nebo mě možná hypnotizuje jedna a ta samá krajina. Všechno splývá dohromady, ale já se snažím všemožnými způsoby zaměstnat a udržet se při vědomí. Pohrávám si se stélou, obtahuji vybledlé runy a počítám kilometry před sebou.
    **
    Po dvou hodinách se sotva držím vzhůru a pálí mě oči. Hlavu mám podepřenou rukou a usilovně promrkávám, pak už letuška hlásí přílet a já se zvedám jako první, abych byla co nejdříve venku. To se mi také podaří a pak už mě zasáhnou ranní paprsky a horko Phoenixu. Přecházím do hlavní budovy letiště a dostávám se na metro. Schválně si vybírám ten nejprázdnější vagón, abych se nemusela s nikým mačkat, a sedám si do rohu. Cesta trvá jen dvacet minut, mezitím si prohlížím těch pár cestujících s rukou na senzoru. Když hlášení oznámí stanici, která je nejblíž mému bývalému domovu už se zvedám a vycházím ven. Chvilku zůstávám stát, abych se unavená stačila zorientovat. Odjíždějící metro mi rozfouká vlasy a já se dávám na cestu. Hlavu mám svěšenou k zemi a jen co vyjdu mezi ulice, matně rozpoznávám jejich okolí. Znám to tady, vyrůstala jsem tu a před rokem jsem se tu stavila pro věci rodičů. Asi to bude tou únavou.
    Před zachovalým domem s obložením vytahuju stélu a na domovní dveře kreslím odemykací runu. Pomalu otevírám dveře a zjišťuji, že i když se sem měla nastěhovat nová rodina, tak dům zůstává pořád prázdný. Třeba ho ani civilové nevidí.
    Skoro všechno je na svým místě, což mě trochu udivuje, ale jsem ráda. Procházím předsíní do kuchyně a v obýváku mé oči spočinou na schodech, který vedou nahoru do ložnice rodičů a mého pokoje. Nemám ale sílu…jsem tak unavená, že si sedám na gauč, zbraně nechávám volně spadnout spadnout na zem s mikinou a schoulím se na pohovce do klubíčka. Ještě přes sebe přetáhnu deku a vzápětí usínám.
    Sbohem New Yorku…

Grace ⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀⠀Lengthorn

„𝒴𝑜𝓊⠀𝓌𝒾𝓁𝓁⠀𝓃𝑜𝓉⠀𝒸𝒽𝑜𝓀𝑒⠀𝓉𝒽𝑒⠀𝒹𝒾𝓋𝒾𝓃𝑒⠀𝒻𝓇𝑜𝓂⠀𝓂𝑒.“

Dovednosti

Ruining relationships
60%
Killing demons
81%
Friendzoning
89%
Arguing
65%
Drinking
30%

Přátelé

Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
When you are not fed love on a silver spoon,
You learn to lick it off knives.

-

Dear Optimist, Pessimist and Realist,

While you guys were busy arguing
about the glass of water, I drank it.

Sincerely,
the Opportunist

Podpora

Spolupráce, nahlášení závadného obsahu, chyb, obtěžování, žádosti o místnosti, vlastní domovy, návrhy o rozvinutí hry, převzetí postavy a další...

Odesílám

© 2016 - 2019 | Shadowhunters RPG

Přihlásit se

nebo    

Zapomenuté heslo?

Vytvořit postavu