Profilový obrázek

Rosalie Christieoffline

  • Vlkodlak
  • 249

    XP

  • 0

    Questů

  • 151

    Návštěv

  • Profilový obrázek Rosalie Christie

    Rosalie Christie

    před 4 týdny

    Už to byla doba kdy Rose naposled viděla sluneční světlo. Věděla, že si za to nějakým způsobem mohla sama. Kdyby nejednala tak impulzivně nabyla by zavřená v cele. Nejhorší bylo, že v cele se toho moc dělat nedalo jenom přemýšlet. Rose přemýšlela každý den až jí z toho bolela hlava. Často si pokládala otázky, zda takhle má vypadat její osud. Ale co je vlastně osud? Znamená osud nalinkování života? Znamená to snad, že je osud dán, ale my ho nemůžeme změnit? Takovéto otázky se Rose honily hlavou. Přemýšlela proč si nikdy nemohla vybrat to, jak se její život bude vyvíjet. Vždycky za ní rozhodovali druzí. Proč je vlastně tak život komplikovaný a v některých chvíli nepochopitelný. V hlavě neměla jen otázky. Byly to také vzpomínky, které v hlavě, a hlavně v srdci zůstanou napořád. Z přemýšlení a ze vzpomínek se tvořil vztek. Vztek na otce, který za tohle všechno mohl. Kdyby nebylo jeho tak je všechno tak jak má být. Život by byl krásnější. Vztek a smutek zamlžilo její úsudek. Chtěla se pomstít a každým dnem to chtěla víc a víc, protože pomsta je nejsilnější motivace. Svůj hněv nedokázala ovládat i když se tak moc snažila. Bolest je tak ohromná. Cítíte se mizerně a nic nechápete. Zármutek a hněv parazitují na vaší duši a nelehce se vás pouští. Rose vždycky cítila husí kůži, která se jí rozlévala po celém těle, když si jen na okamžik vzpomněla na svého otce. Hněv zraňuje, ubližuje, mučí a trestá srazí vás na kolena, uděluje rány zanechává za sebou jizvy, bolest a smutek ale je to motor, který vás žene kupředu. Nikdy neměla tak velkou radost, jako tento den. Ty hrozné noční můry skončí. Srdci se uleví. Kéž by bolest člověka zůstala jen u odřenin a škrábanců. O kolik by lidé byly šťastnější, kdyby se nemuseli bát vážnější bolesti a zármutku. Po tom, co jí Paul pustil z cely na nic nečekala. Možná, že si opět zavaří ale proč by někdo měl trpět za skutky, které nikdy neudělal a v opačném případě, proč by zloduch neměl být potrestán. Rychlím krokem zamířila ven až se ocitla před čínskou restaurací, kde celou dobu byla zavřená. Ještě se mohla rozhodnout, zda to udělá vždy člověk má na výběr. Rose byla rozhodnutá dávno. Vydala se na cestu. Slunce příjemně hřálo. Na okamžik se zastavila a pozvedla hlavu na oblohu. Vzpomínky jí prolítli hlavou. Mírně zakroutila hlavou, aby se jich na zlomek vteřiny zbavila. Nechtěla, aby jí to přerušilo plán.
    Díky telefonu a počítači, který jí dala Elena věděla kolikátého dneska je. Měla namířeno na to hrozné místo, ze kterého se jí podařilo utéct, ale byla nucená se tam vrátit. Neznala adresu, kde otec bydlí. “ třeba bydlí někde jinde. Možná se odstěhoval„ přemýšlela Rose, ale nakonec došla k závěru, že otec by neměl peníze na to, aby se přestěhoval. Je jasný, že člověk po nějaké době zapomene na místo, kde žil hlavně pro Rose vždyť byla malé dítě tak, jak by si to mohla pamatovat. Každý pátek celý dětský domov odjíždí na výlet, a tak Rose věděla, že je správný okamžik vloupat se tam a vzít svoji složku, kde bude napsaná adresa bytu, kde žije její otec. Cestu si pamatovala jen stěží ale nakonec se dostala k budově, kde od svých 6 let vyrůstala. Vždycky nechávají otevřené malé okno, které vede do sklepa, a tak pro Rose byla hračka dostat se dovnitř. Protáhla se oknem a porozhlédla se po sklepě. Myslela si, že dveře nahoru budou zavřeny ale pro její štěstí nebyly. Rozběhla se nahoru do kanceláře vychovatelek, kde v šuplíku byly poskládané složky podle abecedy. Rose rychle našla tu svojí a pevně jí sevřela v rukou. Rozhodně teď neměla čas zjišťovat adresu, a tak i se složkou v ruce rychle seběhla schody dolů do sklepa a protáhla se malým oknem ven. “ to šlo docela lehce” pomyslela si Rose a rozběhla se od dětského domova, aby tam na nikoho nenarazila a tím se tak neprozradila. Když už si myslela, že je daleko posadila se na jednu lavičku a otevřela složku. Byla velmi obsáhla informacemi o Rose. Taky, jak by nemohla, když se na ní v dětském domově chodili dívat psychologové a psychiatři. Občas si připadala jako v zoo. Na první straně byly základní informace, a tak se nedala přehlédnout ani adresa. Bohužel si Rose nemohla vzpomenout, kde by to tak mohlo být, a tak se rozhodla zeptat kolemjdoucí paní. Rose byla v mírném stresu. Nechtěla nikomu jinému ublížit než otci. Sevřela ruce v pěst až se jí nehty zabodli do dlaně. Zvedla se z lavičky a promluvila na postarší paní. “Dobrý den, mohla bych se zeptat, kde se nachází tato adresa?„ zeptala se Rose. Držela si od ní malinko odstup, aby jí neublížila. Podívala se na ní s milým úsměvem a přikývla. “tři bloky odsud„ odpověděla jí. Rose přikývla. Byla ráda, že se jí na nic neptá, nebo snad kdyby si všimla, jak si Rose od ní drží odstup. Pozdravila jí a rychlím krokem zamířila tam kam jí ta paní ukázala. Lidé dokázali být milý, ale pak jsou tu takový jako je otec Rose. Každým krokem cítila známý pach, jako by už tam někdy byla. Dovádělo jí to k šílenství. V sobě držela jistý vztek, který postupně sílil. Po několika minutách se ocitla před domem hrůzy. Vzpomněla si na okamžiky v tomto domě. Vztek se rozlil do celého těla. Nedokázala se kontrolovat. Křuplo jí v zádech. Věděla, že je zle. Přeměňovala se ve vlka. Ještě štěstí, že v uličce, kde bydlel její otec nebyl ani živáček. V žaludku jí svíral nepříjemný pocit. Klesla na kolena. Křuplo jí v nohách. Prodlužovali se jí ostré špičáky. Bolestivě zakřičela, když se jí svaly začali natahovat. “ na tohle si nikdy nezvyknu„ pomyslela si Rose. Po chvilce v uličce stál šedý vlk plný vzteku. Říká se, že člověk má v sobě dvě strany. Tu dobrou ale i tu špatnou. Vlk Rose na tom byl podobně. Je to bitva mezi vlky. Jeden je zlý, který má v sobě zlost, smutek, nenávist. Ten druhý je hodný, který naopak má radost, pocit štěstí. Otázka je který vlk vyhraje? Pochopitelně v tento okamžik u Rose převládala zlá stránka vlka. V cele přemýšlela, a i když byly světlé chvilky z dobrých vzpomínek, na který si vzpomněla vždy vyhrál pocit nenávisti a hon za pomstou. Neváhala už ani sekundu a proskočila skleněným oknem dovnitř. Cítila, že je doma. Také cítila známý pach alkoholu. Samuel seděl v křesle v obýváku a díval se na černobílou fotku Isabel, která byla jeho manželkou 10 let. V ruce držel flašku nějakého alkoholu. Nevšiml si ani, že se do jeho bytu dostal vlk, jak moc byl opilý. Rose se pomalu k němu začala přibližovat. Nevšimla si ale střepů na zemi, a tak na jeden šlápla. Hlasitě zakňučela. Samuel sebou trhl. Podíval se za sebe a málem mu vypadla láhev z ruky, když uviděl vlka před sebou. “ Co koukáš ty bastarde jeden. Nikdy si neviděl vlka?„ pomyslela si a zavrčela ne něj. Samuel se ale začal smát zřejmě si myslel, že se mu to jen zdá ale opak byl pravdou. “ ztratil ses pejsku?„ promluví Samuel a nepřestává se smát. To Rose naštve ještě víc a vycení na něj svoje ostré špičáky. Najednou se ale přestane smát a nahodí ostrý pohled. Mrskne po Rose flašku a ze šuplíku vytáhne zbraň. Ano slyšíte dobře zbraň. Rose nevěděla, zda by jí to mohlo ublížit, a tak se nepatrně oddálila. “ bojíš se snad?„ uchechtl se a namířil jí na Rose.” neboj se bude to rychlá smrt„ promluví. “ to pro tebe bude o dost bolestivá!„ zakřičí v duchu na svého otce a zaútočí na něj. V šoku Samuelovi vypadne zbraň z ruky. Nečekal, že vlk na něj zaútočí. Rose se mu silně zakousla do stehna. Krev začala stříkat do všech stran. Samuel se chytil za stehno a byl nucen si kleknout a držet si ránu, aby mohl zastavit krvácení. Rose ale nechtěla přestat, a tak se znovu na něj vrhla a prokousla mu hrdlo. Jeho krev tekla Rose po tlamě. Cítila jeho maso v zubech, a tak ho ochutnala. Samuelovi zbyly jen pár sekund života. Rose ho začala trhat na malé části. Oddělila mu hlavu od zbytku těla. Začala cítit divný pach jako by hořelo a když se rozhlédla na zemi se válela zapálená svíčka. Zřejmě jí shodila, když se vrhla na svého otce. Začali hořet závěsy. Jednou když ještě její mamka žila věděla, že to se Samuelem nikdy nedopadne dobře. Tolikrát od něj chtěla odejít a Rose vzít s sebou, proto jí do jednoho batohu připravila nějaké věci, a hlavně mámin deník. Rose věděla, kde se teď batoh nachází. Rychle přeskočila mrtvé tělo. Všude byla jeho krev dost jí bylo taky na Rose. V pokoji, kde Rose jako malá spala pod postelí vyhrabala batoh. Vzala ho do tlamy. Oheň se začal rozšiřovat díky alkoholu na zemi. Docela jí bylo líto co provedla. Ani se neohlédla proskočila tím stejným oknem, jako když přišla na ulici popadla svoji složku, která jí při přeměně vypadla z ruky a rychle utíkala do lesa. Na okamžik se zastavila a otočila se. Před domem se začali objevovat lidé a hasiči s policii. Myslela si, že bude šťastná, že se ho zbavila ale měla nepříjemný pocit. Zabila ho. Myslela si, že se jí uleví. Možná na pár sekund ale pak přišla ta rána a Rose si to začala uvědomovat. “ Co jsem to provedla „ zamumlala si pro sebe. Otočila se k lesu a začala rychle utíkat. Musela utéct někam daleko. Nohy jí zanesli až na hřbitov. Chtěla se na něj jednou podívat, protože doufala, že tu najde svoji matku. Pustila batoh a složku na zem a zamířila k hrobům. Prošla několika řadami, ale nikde nebyla. Nevšimla si ale jednoho malého hrobu. Když si přečetla jméno v srdci jí píchlo. Tak moc si přála být s ní. Začala vít. Byla zoufalá. Nevěděla, co má udělat. Kňučela a naříkala. Lehla si vedle hrobu. “Darius mě zabije. Nesmí mě tu najít„ řekla si v duchu. Dívala se na její fotografii. “ Tohle se nemělo stát. Proč mami, proč tu nejsi se mnou, když tě nejvíc potřebuji. Proč si odešla. Nechala si mě tu na pospas osudu a já mám strach. Stal se ze mě zlý člověk, který chladnokrevně zabil svého otce jsem zrůda„ Naříkala Rose. Stále byla ve vlčí podobě. Nechtěla se měnit. Bylo jí jedno, že je celá od krve. Položila si hlavu na hrob své matky a zavřela oči.

    +6 se toto líbí

Přátelé

Profilový obrázek
Profilový obrázek
Profilový obrázek
Profilový obrázek

Média

Shadowhunters RPG © 2016 - 2020

Přihlaste se

nebo    

Forgot your details?

Vytvořit postavu