Profile Photo

Samuel McCormackoffline

  • Vlkodlak
  • 446

    XP

  • 6

    Questů

  • 87

    Návštěv

  • Samuel McCormack

    před 1 měsícem
    6.9.

    Ráno jsem se probudil zase sám. To jsem poznal díky tomu, že chyběl silný pach Maze a Joshe. Pročísl jsem si zoufale vlasy, protože to znamenalo, že budu sám, ale najednou se ozvalo zaklepání na dveře. Vstal jsem a vzal si svou provizorní slepeckou hůl. Jenže jakmile jsem vešel do obýváku, tak jsem ucítil známí pach. Zastavil jsem a jen poslouchal. Bylo mi jasné, že nemusí nic říct. Vždy jim stačilo jen kývnout a k tomu došlo i nyní a oni vyrazili dveře.
    Šlo o Charlese a Samuela, Gammy matčiny smečky. Znám jejich pach. Vždyť jsem se o ně prakticky staral, když byli jejich rodiče na tréninku. Sice jsou jen o deset let mladší, ale i tak jsem byl vždy ten, co hlídal děti. Oba muži ke mně mířili a z jejich pachu jsem poznal, že jsou zmateni z toho, že mám zavřené oči a v ruce svírám násadu od koštěte.
    “Dare… “ ozve se jeden a já v jeho hlase poznám chraplák patřící Charliemu. Jde zprava od oken. Přitom slyším i kroky z druhé strany.
    Nadhodím si násadu a chytím ji přibližně uprostřed. Čekal jsem, kdy zaútočí. První vyrazil Sam. Po něm jsem se ohnal tyčí a v tu chvíli po mě skočil Charlie. Nešlo o útok, ale jen o prostý zvyk, když pro mě nebo někoho jiného jedou. Většinou nad nimi vyhraju, protože jsem přeci jen lépe vycvičen, ale s tím chybějícím zrakem mi to už tak moc nešlo. Takže souboj byl velmi rychlí.
    “Sakra Dare, mohla být prdel a ty nám to ulehčíš,” rozčílí se Charlie.
    “Jo jasně, oslepl jsem úmyslně,” zamručím na něj a nechávám Sama, aby mi pomohl vstát.
    “Sakra! Ty seš slepej, jo? No ty bláho!” vyjde poprvé ze Sama.
    “Jo, to sis myslel, že mám oči zavřený pro srandu? A tyč, že jsem si na vás předem připravil?” odpovím mu nabroušeně. “Proč tu vůbec ste?”
    “Tvoje máma, nás poslala. Jsme tu tím trapným letadýlkem, který máme na doplnění některých zásob. Tohle jsme museli pracně nahlašovat jako soukromí let a vyřizovat asi týden ty papíry,” řekne Charlie stylem, že mi je jasné, že protočil oči v sloup. “Takže pojď ať tam do oběda jsme. Má být maso.”
    Povzdechl jsem si a nechal se jimi odvést. Nakonec se ukázalo, že i tak nakládají nějaký zásoby a dle pachu šlo o léky, které nejspíše v okolí nesehnali. Také vezou i nějaký mořský potvory. Netrvalo dlouho a zvedli jsme se ze země. Nepříjemný pocit.

    Bohužel jsme se nedostali do oběda, ale do večeře. Hned jsem dostal pořádně vynadáno, a ještě před večeří začala matka s tréninkem. Zhodnotila, jak na tom jsem blbě. K večeři jsem proto neměl nejlepší kousek. Následující dva dny byly peklo. Moc jsem toho nenaspal. Trénink byl náročný a musel jsem se naučit se soustředit na jiné smysli, což skoro bez přestávek trochu šlo a jako vlkodlak mi to šlo i rychleji než třeba obyčejnému člověku. Mozek se prostě přizpůsobil. I když si spíše připomněl.
    Už jako malého mě otec učil bojovat a když jsem byl v tom dobrý, tak mi matka dala neprůhlednou masku na oči a musel se naučit bránit i jako slepí. Tehdy mě však docela šetřili. Nyní to je opakování, takže není potřeba mě šetřit.
    V sobotu se matka soustředila na sluch. Dala mi na nos kolíček, co používají plavci a pouštěla na mě své omegy, abych se jim bránil. Nejdříve po jednom. Později po dvou, a nakonec po skupinkách. Samozřejmě, že jsem si nevedl moc dobře. Takže mi to ztížila i tím, že vždy někam pověsila zvonkohru.
    Do svého pokoje jsem se dostal až v jednu v noci a byl zničený. V pět vstával a hned po snídani začalo další cvičení. Zacpat uši a podle pachu zjišťovat kdo a co kde je. Pak jsem měl někoho najít. Po obědě nastal trénink sluchu. Tentokrát nemám zacpaný nos, takže je to lepší. Vím odkud kdo jde, jak je daleko, a dokonce si začínám všímat, že i poryv vzduchu se vždy neznatelně změní a stejně tak i teplota. Přesto jsem zvládl max dva. A to ten jeden většinou měl jen smůlu.
    V pondělí jsem se probudil a věděl, co mě čeká. Dnes jsem musel předstoupit před matku a na celý den být ve vlčí kůži. Poprvé jako vlk. Dovedou mě do auta a odvezou do hor poblíž Mt. Adams. Okraj samotných hranic rezervace. Počkali až se proměním a pak mě nechali, abych ve vlčí podobě se dostal domů. Cestou lovil a neupozornil na sebe.
    Cesta byla snadná, ale v cíli mě čekal ještě boj. Boj s mou matkou. Jenže jako vlk jsem byl dost zmatený. Nakonec mě dokonce i vlk odstřihl. Ale dle všeho byl vlk úspěšný. Byl večer, a já stál nahý a na rukou a na bradě cítil krev. Byla zvířecí. Cítil jsem kolem kruh tvořený vlkodlaky. Stáli jsme na mýtině mezi stromy. Proti mně jsem cítil Alfu. Mou matku.
    Každý jsme se částečně proměnili. Boj to byl docela drsný a ani jednomu z nás nedělalo problém tomu druhému ublížit. Ostatní fandili, což mě mátlo, ale snažil jsem se soustředit. Nakonec byl souboj ukončen. Neprohrál jsem, ale ani matka. Souboj mezi Alfy je totiž dán jen na tři minuty.
    Mám dost ošklivě poškrábanou tvář, hruď a záda. Pokousané ruce a zlomené žebro. Matka má vykloubené rameno a jelikož je starší, tak má více zlomenin, a i dost ran jsem jí zasadil. Je mi jasné, že s delším tréninkem, bych se tolikrát nezastavil a nesnažil se zorientovat. Také jsem se párkrát zarazil, když jsem zaznamenal smyslem něco rušivého. Nebo i vítr občas dost zmátl a já trefil mimo. Nebo se uhnul a následně chytil prázdno.
    Následovala večeře. Tam jsem znovu ucítil ten známí pach z New Yorku. Už jsem měl na sobě nějaké to oblečení a když jsem ho ucítil, tak jsem přestal jíst. Stál kousek ode mě. Cítil jsem z něj únavu. Hned mi prolítlo hlavou, že se u něj nic nezměnilo.
    “Slyšel jsem, že jsi tu a nejsi na tom nejlíp. Jak se vede?” uslyším a natočím k němu hlavu.
    “Dobře. Co rodina?”
    “Máme se dobře. Máme klid. Tvá matka nás nechala a jen na tréninky chodíme, když je lepší hlídání než kluk ze smečky.”
    “Jasně, pozdravuj doma, já zítra ráno odlétám. Kde vlastně pracuješ?”
    “V suvenýrech. To víš, je to klidnější a méně stresující.”
    “Jasně, zítra ráno, než vyrazím se u tebe stavím,” řekl jsem mu a on mi na znamení, že souhlasí stiskl rameno.

    Někdy v létě:

    Darius má puštěné rádio a naboso si jde po podlaze. Pod nohy se ozývá tiché čvachtání a nohy se lepí k podlaze. Na rukou rudé rukavice, z nichž ono rudé odkapává. V rukavicích jsou dírky na každém prstu. Rudé kapky má i na tváři a velkou skvrnu na bradě a krku. Dokonce i na oblečení má stopy té rudé. Jde bytem, jak jde, tak se mu na tváři objevuje úsměv. Všude kolem hraje hlasitá hudba. Dojde k muži ležícímu na zemi. “Myslím, že jim už bude jasné, že já jsem Alfa.” Zazubí se a překročí ho. Zastaví se u dveří do bytu a otočí se, aby se naposledy rozhlédl. Všude je nepořádek a stopy krve. Ušklíbne se a s rukavicemi od krve sáhne do kapsy kabátu, co visí u dveří. “Je na čase trochu to tu projasnit.”
    Sáhne na botník, kde už jsou připravený tři Molotovovi. Znovu se rozhlédne. Nábytek, podlahy i stěny jsou polity alkoholem a dalšími hořlavými látkami, co v bytě našel. Zapalovačem zapálí hadry na lahvích a jednu hodí do patra, další do vedlejšího bytu a u posledního už vychází z bytu, když ho hodí dovnitř a zabouchne za sebou. Otočí se ke dveřím zády a pohlédne před sebe. “ Těšilo mě Connorivi.”

    ***

    Dojde ke dveřím bytu. Na sobě má oblečení, co našel u popelnic, jak ho někdo vyhodil. Zazvoní a otevře mu Cameron. Na krku má stále viditelné jizvy od kousnutí. Tváří se lehce překvapeně, ale to je nejspíše kvůli vzhledu, neboť věděl, že Darius přijde.
    “Tak co chceš?” zeptá se ho Cameron a pustí Daria dál.
    “Chci tebe a tvou ženu poslat pryč. Jenže to musí vypadat, že jste mrtví. Na adrese, co vám dám najdete vše potřebné na nový život v rezervaci. Matka vás přijme do smečky a postará se o vás,” sdělí mu a sleduje, jak je překvapený.
    “Dobře a co chceš po nás?” zeptá se po chvilce, zatímco vejdou do obýváku.
    “Musíte umřít.”
    “Cože?!” ozve se ze schodů. Darius se podívá na Faye a jeho oči zrudnou.
    “Musí to vypadat, že jste mrtví. Všichni, zabalte si a odjeďte. Nikomu nesmíte nic říct. Pro všechny musíte být mrtví.”
    “Proč? Co naše rodina?” nechápou oba dva.
    “Musí to tak být. Oba budete mít klid. Vaší rodině, čímž myslím pokrevní, to řeknu. Jinak musíte být pro zbytek světa mrtví.”

    ***

    Hluboce dýchá a rozhlíží se kolem. Všude je krev. Lidská. Má kontakty. Zná lidi, co mu dluží službičku. Během misí na každého něco našel, zachránil mu krk nebo mu prokázal nějakou tu službičku. Takže udělat, že Connorovi byli zavražděni bylo snadné. Nejtěžší bylo sehnat někoho kdo mu dluží na změnění DNA a zubních záznamů.
    Ve skutečnosti jsou na cestě do státu Washington i s novou identitou. Tam nahlásí ztrátu některých dokladů a dostanou pravé, neboť mají i rodné listy. Které jsou pravé, ale ti lidé nikdy neexistovali.
    Darius se rozhlédne a pustí rádio…

    10.9.
    Vstanu už ve čtyři ráno. Musím si zabalit, ale uslyším kroky na chodbě. Brzy ucítím i pach, která patří mé matce. Její chůzi jsem také poznal. Je sebevědomá a rozhodná. Jen po smrti otce byla na tom špatně, ale pak se stala Alfou a získala svou sílu zpět.
    “Same?” ozve se její hlas a já zvednu hlavu jejím směrem. “Něco pro tebe mám.”
    “Ano, matko?” zeptám se zvědavě.
    “Ještě tu jeden den zůstaň. Musím s tebou probrat něco osobního,” sdělila mi a já byl docela překvapený.
    “Dobře, matko.”
    “Jdi spát, uvidíme se na snídani.”
    Jakmile odešla, tak jsem si lehl do postele a litoval, že si nevzal telefon. Tak rád bych zavolal Joshovi nebo Maze. Nebo aspoň Donovi a řekl mu, co dělat a informovat ho o několika nových okolnostech. Zavřu oči a začnu přemýšlet o všem, co se mi v New Yorku stalo. Dokonce i začnu přemýšlet o svých pocitech a celkově emocích. Když nakonec vstanu a jdu na snídani, tak radši ani nad ničím nepřemýšlím. Mám z toho přemýšlení o mých emocích nepříjemné pocity.
    Snídaně proběhne v klidu. Pak mám celý dopoledne, abych se procvičil. Během oběda jsem se vrátil do pokoje a našel tam hůl. No nemohl jsem ji nenajít, když ležela na posteli. Tak jsem si jí vzal a odešel do jídelny. Aspoň mě konečně nemuseli vodit příbuzní.
    “Vidím, ž jsi našel něco užitečného,“ ozve se má matka, která nejspíše i se zbytkem rodiny čekala na mě s jídlem.
    “Ano, děkuji,” odpověděl jsem a sedl si na druhou stranu stolu než matka. Do čela, kde seděli jen Alfy.
    “Dnes večer budeš moct odletět, ale ještě s tebou budu chtít mluvit,” oznámila mi.
    “Dobře, matko,” odpověděl jsem jí a věděl, že pro někoho mimo rodinu by to znělo velice divně. Jako bychom ani nebyli příbuzní. Ten chlad ve vzduchu byl cítit.
    Po obědě jsem se stavil v suvenýrech a koupil tam z jeleního parohu vyrobený ‘zub’ s vyrytým vlkem. Šlo o přívěšek, a hlavně o ruční práci. Schoval jsem přívěšek doma do tašky a v tu chvíli vešla do pokoje má matka. Cítil jsem ji už na chodbě, jak za mnou míří, takže jsem si pospíšil, aby neviděla, co schovávám.
    “Pojď se mnou,” poručila mi a já z jejího hlasu vycítil tu vážnost a lehký odpor jako před lety, kdy jsem se jí svěřil se svými city.
    “Dobře, matko.”
    Vyšli jsme před dům a pokračovali dál do lesa. Smečka žila v malé osadě, která ani není na mapách, vedou k ní jen lesní cesty a domy jsou schované mezi stromy. Největší patří mé matce a nejbližší rodině. Já tam měl také pokoj, ale už si ho rozebralo několik příbuzných.
    Šli jsme asi hodinu a já poznal, že jsme daleko od veškeré civilizace. Bylo mi i jasné, že jsme na tom samém místě. U velkého dubu, do jehož kmene jsou vyryty symboly, které každý ze smečky kdy dostal. Každý Alfa. Právě zde mi matka oznámila, že mě posílá do armády, aby z jejího slabého syna udělali muže.
    “Samueli… Jsi problémový. Přesto silný, ale svou sílu neumíš koncentrovat. Vysíláš jí do akcí, kdy není potřeba. Teď jsi Alfa a musíš se zaměřit na sílu celku. Ne, jen na své problémy a malichernosti. Přesto i ty musíš vyřešit, abys byl silný Alfa smečky,” začala se svým proslovem a mě bylo jasné, že kdybych ji někdy měl říct o Joshovi, tak teď určitě ne. Nejspíše by mě zabila.
    “Tvůj symbol je triskelion. Nyní jsi slepí, ale i tak vyřež svými drápy do dubu tento symbol. Pak ti bude dán také,” řekne matka své instrukce a já jdu k dubu. Hůlkou si trochu pomáhám a jen co jsem u kmene, tak si nechám narůst vlčí drápy. Začnu vyřezávat tento symbol a snažím se, aby tam byl pořádně.
    Jen co to dokončím, tak uslyším troje kroky. Netuším, co myslela tím, že ho budu mít také, ale ty kroky se mi nelíbily. Přesto jsem uslyšel matčino vrčení, abych se nebránil. Něčí ruce mi vytrhli hůl a mi přes hlavu přetáhli triko. Pak mě silou přitlačili proti stromu a já ucítil známí pach. Šlo o pach kožešin, zatuchliny a bylin.
    Berserk. Tak jsme jí vždy říkali. Čarodějka mé rodiny. Došla až ke mně a přejela mi dlouhými nehty po zádech. Slyšel jsem, jak chválí mé svaly a pak ucítil příšernou bolest. Sevřel jsem čelisti a mé oči zrudly. Cítil jsem, jak se mé tělo snaží dostat z toho sevření a od bolesti.
    “Pokud zakřičíš, nebo utečeš, tak pošlu někoho, kdo tě v tvém postu nahradí klasickým způsobem,” uslyšel jsem hlas své matky a radši zavřel oči a snažil se myslet na něco jiného. Myšlenka mi padla na vůni levandule a na Joshe, který jí byl krásně cítit.
    Když bylo po všem, tak jsem cítil, jak se kůže částečně hojí. Nesnášel jsem magický způsob tetování. Byl složitý a Berserk ho dělala i naschvál extrémně bolestným. Oblékl jsem si tričko a dostal zpátky hůlku. Uslyšel jsem jak se Berserk a má matka o něčem baví, ale schválně používali jazyk, který jsem neznal. Když čarodějka odešla, tak jsem osaměl s matkou.
    “Viděla tvé myšlenky. Je to pravda?” zeptala se velice chladně a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezali. “Tak je?!” zařvala až jsem sebou škubl.
    “Ano… matko,” odpověděl jsem a sklopil hlavu. Úplně jsem cítil, jak se znechuceně ušklíbla. To znechucení jsem z ní cítil.
    “Myslela jsem, že jsi už dostatečně pochopil, že tohle chování je zvrhlé. To, co s tím klukem máš je nechutné.”
    Měl jsem sklopený pohled a slyšel, jak se ke mně blíží. “Jsi ostudou své rodiny.”
    “Nejsem,” zavrčel jsem a zvedl hlavu. “To, co s ním dělám je má věc, jako to, co jsi dělala v tamté smečce. Je to můj osobní život, který si hodlám žít, jak já chci. A jsem menší zrůda jak ty se svými pokusy. Jen to ty jsi zabila mého bratra.”
    “Jsem ráda, že vím, jak tyhle tvoje úlety dopadají. Stejně ho zabiješ,” s tím se otočila a odcházela. Nejspíše jsem to přehnal, ale zatím jsem měl v sobě vztek a neuvědomoval si, jak moc jsem jí musel těmi slovy ublížit. Věděl jsem ale s jistotou, že teď nastane tichá domácnost a já budu bez jídla a vody a nejlépe i zavřený v cele. Tak jsem vyrazil k domu a doufal, že jdu správným směrem. Šel. Šel jsem podle pachu.
    V domě jsem si jen vzal své věci a požádal někoho ze smečky, aby mě odvezl na letiště. Nikdo se na nic neptal. Určitě vycítili tu náladu a nejspíše se na mě matka ani nepodívala, takže jim došlo, že jsem ji urazil. Jenže netušili jak moc.
    Na letišti jsem si koupil lístek do New Yorku, a to své jedno příruční zavazadlo a hůl si vzal s sebou do letadla. Posadili mne zvlášť a já byl spokojený. Moc lidí neletělo aspoň podle pachů a zvuků, co vydávali. Start letadla byl však příšerný pro mé smysly. Cesta už byla docela v pořádku. Přistání zase hrůza všech hrůz, ale aspoň jsem byl už v New Yorku. Vyrazil jsem rovnou domů. Cestou na letiště mi, ten, co mě vezl, řekl, že kluci provizorně dveře spravili, ale nejdou zamknout. Pravdou bylo, že nešli ani pořádně zavřít.
    Došel jsem do bytu a hodil tašku na gauč. V hlavě jsem si přehrával tu hádku a byl dost unavený. Došlo mi, co jsem řekl a dost toho začal litovat. Mého bratra jsem nikdy proti matce nepoužil. Šlo o citlivé téma. V tomhle ohledu jsem to přepískl. S tím jsem usnul na gauči s hůlkou v ruce, brýlemi na nose a taškou vedle sebe.

    +5 se toto líbí

Samuel Darius MacCormack

Vlkodlak

Moc chce každý, ale ne každý s ní umí nakládat.

stav uživatele 446 / XP
Příležitostný hráč
Hledání
60%
Vlkodlaci
86%
Zmást ostatní
74%
Pivo
30%

Přátelé

Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo
Profile Photo

Média

Fotky
Videa

Vytvořené

Peter McCormack

Darren Smith

David Fisher

Trénink přeměn

Setkání smečky

Tajný Quest

2016 - 2019 © Shadowhunters RPG