Taissa Agresteoffline

  • 16

    Views

  • Taissa Agreste před 1 rokem, 5 měsíci

    ”Ale no tak, holka, pšt!” okřiknu Hope už asi posedmé se smíchem. Předními packami je opřená o parapet okna a štěká na veverku, která běhá po stromě sem a tam. Otočí se na mě a vyplázne jazyk. Jenom ona mě umí rozesmát když mi je mizerně. Po chvíli zapomene na nějakou veverku. Vlastně ne po chvíli, ale ve stejné chvíli, jako jsem se já natahovala pro ovladač od televize. Jenže ta mrcha byla rychlejší.
    ”Hou, hou, počkej. Tohle jsme si nedomluvili. Vrať mi ten ovladač,” začala jsem skládat větu, ale ona začala couvat. V očích se jí zrcadlila výzva a já ji nehodlala nechat vyhrát. S povzdechnutím jsem se zvedla z gauče a pomalými kroky šla za ní. ”Buď to může jít po dobrém, a nebo ten ovladač stejně dostanu. Vyber si, miláčk..-” nedokončím slovo, jelikož ta hyperaktivní koule chlupů mi podběhne pod nohama i s ovladačem. S úsměvem zakoulím očima. Vážně to tady není tak velké, abychom se mohli nahánět dlouho. Když zaběhla do pokoje, následovala jsem ji. Přeběhla po posteli, zatím co jsem po ní lezla já, a zmizela ve dveřích. Vážně jsem toho psa podcenila, asi má v hlavě více než zbytky od večeře a šišky.
    ”Hope, netrap mě, chci se jen podívat na film, no tak..” zkusím. Avšak marně. Rozběhnu se za ní, tušijíc, že zaběhla do koupelny. Udiveně zjistím, že tam opravdu není. Ale můj údiv netrvá dlouho, protože milisekundu na to uslyším ránu a zakňučení. V tu chvíli mi srdce vynechá několik úderů. Rychlým krokem dojdu k místu odkud se to ozvalo a uvidím Hope, která leží opřená o zeď vedle dveří do komory a z tlapky jí ošklivě teče krev. ”Ty jsi ale trdlo,” konstatuji a potřesu hlavou. Odpovědí mi je jen další zakňučení. Nějaký ovladač mi náhle přišel tak důležitý jako padající list na podzim. Otevřu dveře do komory a vytáhnu malou lékárničku, z níž si vezmu obvaz ve spreji. Díkybohu za to, že mám v lékárničce snad všechno, kvůli té mé zálibě k jedům.
    ”Neboj, ani to nebude štípat, slibuju,” uklidňuji ji, i když nevím, jestli mi rozumí. Podle mě ano. Ubrouskem jí setřu krev z kožichu a pro jistotu to vyčistím. Už jenom kvůli mému svědomí. Našplíchám jí obvaz na tlapku a počkám, než zaschne. ”Ty jsi stejně šikovná jako panička, co?” pousměju se nad ní. Zvedne se a pokusí se opatrně oklepat, načež kulhavě jde do postele. Ráda bych jí pomohla, jenže je tu další věc, ve které je stejná jako já- tvrdohlavost. Až uslyším, že se hrabe v peřinách, dlouze vydechnu. Sklidím nepořádek a naskládám věci zase do lékárničky, abych ji mohla vrátit na své místo. Hned jak tak udělám, všimnu si jedné větší krabice na zemi.
    Vezmu si ji a jdu na gauč, abych ji mohla prohrabat. Když jsem otevřela víko, začala jsem samovolně plakat. Nemohla jsem to zastavit, prostě.. prostě jsem to nezvládla.

    Byly v ní moje fotky, ale ještě z Francie. Z doby, když jsem neuměla ani chodit. Když jsem dělala první krůčky. Když jsem si hrála s Luckym. Když jsem šla poprvé do divadla. A pak..
    Pak tam byla jedna, u které jsem se nefalšovaně rozbrečela jako malá holka, kterou jsem tehdy i byla. Mohlo by tam být tak deset? Jedenáct? Objímala jsem matku. Co matku, objímala jsem svoji mámu. Ženu, která mi dala život a starala se o mě, i když ne moc dobře. Odpouštím jí. Všechno. Obě jsme se na fotce smály. Asi ji fotil táta. Poznala jsem to, protože byla dokonale zaostřená. Taky rád fotil, alespoň ve volném čase. Bože, nezměnila jsem se. Dlouhé blonďaté vlny splývající po zádech, velké modré oči plné jiskřiček, upřímný úsměv.. Změnila se ona? Má stále tak utrápené oči, že to musela řešit sexem, který uvolní snad každého? Má tolik práce, že nemá čas ani na sebe? A co táta? Stále je tak vystresovaný z práce, že se utápí v alkoholu? Snaží se ještě hledat smysl v něčem, co už stejně zpět nezíská?
    A nakonec; myslí na mě někdy? Na to, že jsme je sprostě opustila, když jim bylo nejhůř.. Když potřebovali moji podporu.. Když se rodina rozpadala.. Jsou vlastně ještě spolu? Jsou vlastně vůbec ještě..? Najednou jsem si uvědomila jednu věc; cítí se tak každý, kdo ztratí rodinu? Tak bezmocně, zhnuseně, zklamaně a hlavně.. prázdně. Nic, prostě prázdno.

    Ani jsem nevšimla toho, že do mě Hope šťouchá čumákem a kňučí. ”Jen klid, holka.. Panička jenom.. jenom se po-podívám dál do krabice, ano? Jdi zase spinkat,” přes slzy jsem se na ni usmála. Smutně se na mě podívala, ale nakonec odešla. Věděla, že potřebuju být sama, i když nechci.

    Zhluboka jsem se nadechla a dál se prohrabávala přes fotky, alba a vzpomínky. Myslela jsem si, že nic horšího už nepřijde. Chyba. Úplně na dně byla ještě jedna poslední fotka, která mě zlomila. Byla jsem na ní já v objetí s Hope. Ani mi to nestálo za přemýšlení nad tím, kdo to fotil. Mohl to být jen jeden člověk. Jen on. Ten, který tu pro mě byl vždy, kdy mohl. Dělal pro mě první poslední. Upřednostnil mě před smečkou. Staral se o mě jako.. jako.. Byla jsem jeho Alfa a on můj Beta. Byla jsem jeho všechno, teď jsem nic. Ne, tento pocit je ještě horší. Trápí se tak jako já? Trápí se tak jako já. Trápí se..
    ”Hope. Jedeme domů. Jedeme pryč.” zašeptala jsem velice tiše, dokonce ani nevím, jestli mě slyšela. Ale určitě. Ona vždy slyší mé srdce, myšlenky i slova. Vzala jsem se notebook na kolena a dala se do hledání. ”Za dva dny. Dva dny..” avšak už jsem se rozhodla, bylo ve všem jasno. Objednala jsem letenky pro mě i pro Hope. Okamžitě jsem vstala a začala si házet věci do kufrů.
    Za dva dny obě dvě odlétáme do Kanady. Nevrátíme se. Za dva dny obě odlétáme domů. Máme domov. Mám domov. Mám rodinu. Mám lásku. Mám všechno.

Podpora

Spolupráce, nahlášení závadného obsahu, chyb, obtěžování, žádosti o místnosti, vlastní domovy, návrhy o rozvinutí hry, převzetí postavy a další...

Sending

© 2016 - 2018 | Shadowhunters RPG 

Log in with your credentials

or    

Forgot your details?

Create Account